ECLI:CZ:US:2016:3.US.938.16.1
sp. zn. III. ÚS 938/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 938/16 ve věci ústavní stížnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. 26 Cdo 4436/2015 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2013 č. j. 17 Co 468/2012-90, kterým bylo změněno rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1. Tomáše Večerky a 2. Mgr. Jana Beneše, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha-západ, se sídlem Liborova 405/14, Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2013 č. j. 17 Co 468/2012-90 bylo porušeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015 sp. zn. 26 Cdo 4436/2015 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2013 č. j. 17 Co 468/2012-90 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") že porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i její právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvadera, Exekutorský úřad Praha-západ, (následně zaměněn druhým vedlejším účastníkem) ze dne 1. 10. 2012 č. j. 100 EX 752/07-78 bylo ve stěžovatelčině exekuční věci (mj.) rozhodnuto, že se zastavuje exekuce vedená proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako povinnému (dále též jen "povinný") za účelem uspokojení pohledávky ve výši 8 932,50 Kč s příslušenstvím (výrok I) a že stěžovatelka je [podle ustanovení §89 věty druhé exekučního řádu (dále též jen "ex. ř.")] povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 7 800 Kč (výrok III), neboť z procesního hlediska zavinila zastavení exekuce, protože před podáním návrhu na její nařízení nezjišťovala majetkové poměry vedlejšího účastníka, ač k tomu měla procesní nástroje.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud shora označeným usnesením rozhodnutí soudního exekutora ve výroku III o nákladech exekuce změnil (jen) tak, že náklady exekuce, které je stěžovatelka povinna soudnímu exekutorovi uhradit, činí 6 500 Kč. Uvedený soud shledal, že soudní exekutor měl sice postupovat podle ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2007, ovšem podle tohoto ustanovení bylo nutno zkoumat procesní zavinění oprávněného na zastavení exekuce v tom smyslu, zda dbal náležité opatrnosti, resp. zda nepodal návrh na nařízení exekuce, ačkoliv měl poznatek, na jehož základě mohl výsledek řízení předvídat. Z exekučního spisu přitom plyne, že povinný byl v době podání návrhu neznámého pobytu a byla proti němu vedena další exekuční řízení, a pokud za této situace stěžovatelka požadovala, aby byla prošetřena jeho majetková situace, je na ní, aby nesla riziko neúspěchu, neboť zastavení exekuce fakticky zavinila.
4. Proti citovanému usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu namítla, že interpretace ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je ze strany dovolacího soudu překvapivá jednak s ohledem na poučení, kterého se jí dostalo ze strany městského soudu, jednak na (v této věci vydané) usnesení ze dne 18. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 1026/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud žádnou pochybnost o přípustnosti dovolání nevyjádřil. Nicméně podle stěžovatelky tuto interpretaci zřejmě nelze považovat za svévolnou, neboť představuje jednu z možných výkladových variant. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení pak stěžovatelka podala - dle svých slov - z procesní opatrnosti, vycházejíc z toho, že citované ustanovení se týká pouze výroků o meritu věci a že jí tak bylo upřeno právo daný mimořádný opravný prostředek využít, což představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Jde-li o napadené usnesení městského soudu, resp. o výrok I v části, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce co do částky 6 500 Kč, stěžovatelka uvedla, že městský soud shledal, že oprávněnému může být uložena povinnost platit náklady exekuce, jestliže zastavení exekuce zavinil, přičemž z exekučního spisu zjistil, že se tak stalo. V této souvislosti stěžovatelka namítla, že z exekučního spisu neplyne, že by o nemajetnosti povinného v době nařízení exekuce věděla, resp. že tomu je právě naopak. V návrhu na nařízení exekuce pouze uvedla, že jí nejsou majetkové poměry povinného známy, a také z něho neplyne, že by jí bylo známo, že na adrese trvalého pobytu nepobývá, jak městský soud dovodil. V předchozím řízení před Českým telekomunikačním úřadem si přitom povinný poštu na této adrese přebíral. Stěžovatelce tak není zřejmé, z čeho městský soud vycházel, přičemž skutečnost, že se povinný nezdržoval v místě bydliště, bylo možné vyvodit z toho, že se mu nepodařilo doručit usnesení o nařízení exekuce, to však nemohla nijak ovlivnit, neboť řízení již bylo zahájeno. Postup městského soudu se jeví nepřezkoumatelným a ryze arbitrárním, neboť není zřejmé, z jakých důkazů tento soud vycházel, přičemž jí nebylo umožněno se k těmto důkazům, které nejsou součástí spisového materiálu, vyjádřit. I kdyby takové důkazy existovaly, nemohl by závěr městského soudu obstát, neboť to, že proti povinnému jsou vedena další exekuční řízení či že se nezdržuje v místě trvalého pobytu, ještě neznamená, že je nemajetný. Postup městského soudu představuje extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti, takže i když jde o bagatelní spor, je namístě podání ústavní stížnosti [jak má být patrno z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)], přičemž je nutno vzít v úvahu, že se městský soud odklonil od relevantní judikatury Ústavního soudu [představované např. nálezem ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 455/08 (N 51/52 SbNU 511)].
7. Dále stěžovatelka zmínila, že tímto způsobem je zasahováno do práva věřitelů na úhradu pohledávek, neboť ti by se měli smířit s tím, že jejich pohledávky nejsou vymahatelné, protože má dlužník závazků více, a své pohledávky nevymáhat, neboť jim hrozí sankce v podobě povinnosti vynaložit další náklady. To je v rozporu s jejich právem podnikat. V současné době je situace jiná, neboť podle platné právní úpravy nese oprávněný náklady exekuce v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, ovšem v době podání návrhu bylo třeba zkoumat zavinění na jejím zastavení.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Ústavní soud vyzval městský soud a vedlejší účastníky k vyjádření k ústavní stížnosti, Nejvyšší soud jako účastník vyzýván nebyl, a to z důvodu uvedeného sub 13 až 14.
9. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zkoumal otázku procesního zavinění na výsledku řízení, které je na straně oprávněného dáno všude tam, kde nezachoval při podání návrhu na exekuci nebo při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti, kterou lze od něho očekávat. Jestliže stěžovatelka namítla, že se v exekučním spise nenalézá žádná listina, ze které by bylo možné dovodit, že by věděla o nemajetnosti povinného v době nařízení exekuce, napadené rozhodnutí tímto způsobem odůvodněno nebylo. Městský soud (dle svého vyjádření) totiž uvedl, že povinný byl v době podání návrhu na exekuci neznámého pobytu a byla proti němu vedena další exekuční řízení. Námitka, že před podáním návrhu na exekuci bylo povinnému běžně doručováno na známou adresu, neodpovídá zjištěním obsaženým v exekučním spisu, navíc je v možnostech oprávněného, aby před podáním návrhu na exekuci zjistil, zda jsou proti povinnému vedeny další exekuce. Ústavní stížnost proto označil za nedůvodnou, odůvodnění svého rozhodnutí označil za dostačující a v podrobnostech na ně odkázal, přičemž navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí ústavní stížnosti.
10. První vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Druhý vedlejší účastník uvedl, že se stěžovatelka snaží "vyvinit" z povinnosti hradit náklady exekuce, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04 (N 152/38 SbNU 215) s tím, že oprávněný musí při podání návrhu na provedení exekuce zvážit riziko, že budou existovat důvody, proč neuložit danou povinnost povinnému s ohledem na "možnosti povinného". Dle jeho názoru není důvod znovu "v ústavní rovině" přezkoumávat ve věci vydaná rozhodnutí, neboť uložení povinnosti náhrady nákladů exekuce povinnému nedává smysl, byla-li exekuce zastavena pro jeho nemajetnost, a pokud by byla napadená rozhodnutí zrušena, byl by porušen §3 odst. 1 ex. ř.
11. V replice stěžovatelka uvedla, že v dané věci bylo třeba postupovat podle exekučního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. a v této souvislosti zmínila nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/09 (N 80/57 SbNU 79) a ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1276/09 (N 49/56 SbNU 535). Soudní exekutor v tomto ohledu postupoval nesprávně, městský soud sice odkaz na novelizovaný §89 ex. ř. odmítl, fakticky však podle tohoto ustanovení postupoval. Exekuční spis přitom neobsahuje nic, z čeho by mohlo plynout, že je povinný neznámého pobytu a že jsou proti němu vedena exekuční řízení. Nyní městský soud ve svém vyjádření dokonce její argument, že před zahájením exekuce bylo povinnému doručováno na známou adresu, odmítl a dále uvedl, že si mohla zjistit, zda jsou proti povinnému vedeny další exekuce. Stěžovatelce přitom není zřejmé, z čeho měla zjistit, že se povinný na adrese, kam mu byl exekuční titul doručován, nezdržuje, přičemž jde o adresu běžného obytného domu, a skutečnost, že je vedeno více exekucí, nemůže být důvodem pro upuštění od exekuce, neboť to neznamená, že by závazky povinného byly nedobytné. K vyjádření soudního exekutora stěžovatelka uvedla, že exekuce byla zahájena za stavu, kdy neměla důvod se domnívat, že její náklady ponese ona, a upozornila, že soudnímu exekutorovi trvalo téměř 6 let, než splnil podmínky pro vyznačení doložky právní moci na usnesení o nařízení exekuce, takže pokud někdo zavinil zastavení exekuce pro nedostatek majetku, byl to právě on. Z exekučního spisu ani neplyne, jaké úkony činil exekutor v době od podání návrhu na zahájení exekuce až do doby vyznačení právní moci na usnesení o nařízení exekuce, které by vedly k zjištění a zajištění majetku povinného, a proto položila otázku, za co by vlastně měl být soudní exekutor odměněn.
IV. Procesní předpoklady řízení
12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (i ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu s ohledem na to, že ústavní stížnost proti němu byla shora uvedeným usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1026/13 pro "předčasnost" odmítnuta), oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje - ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu - zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala tak, že ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 se týká pouze meritorního výroku, a nikoliv tedy výroku o nákladech řízení. Nicméně sama připustila, že ze strany dovolacího soudu nešlo o svévolný výklad, a ani Ústavní soud nemá, co by mohl Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti vytknout, neboť jde o výklad ustálený, který není v rozporu s "jednoznačným zněním" uvedeného ustanovení a který naopak koresponduje s pravidly právní logiky (argumentum a minori ad maius).
15. Pokud ústavní stížnost směřovala proti citovanému usnesení městského soudu, Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatelka se touto cestou snaží zvrátit soudní rozhodnutí o nákladech řízení (exekuce) ve výši 6 500 Kč, takže z kvantitativního hlediska jde o očividně bagatelní věc, zvláště vezme-li se v úvahu ekonomické zázemí stěžovatelky. Z pohledu kvalitativního však věc hranice ústavnosti dosahuje, nikoliv však proto, že jde o otázku významnou z hlediska ústavně zaručených základních práv či svobod, kterou je nezbytné vyřešit, neboť Ústavní soud se k ní v minulosti již opakovaně vyjádřil, nehledě na to, že již došlo ke změně právní úpravy, ale z důvodu závažnosti pochybení, jehož se městský soud dopustil.
17. Ústavní soud nezjistil (a stěžovatelka ani netvrdila), že by městský soud ustanovení §89 exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2007) v obecné rovině vyložil ústavně nekonformním způsobem, neboť zjevně vyšel z toho, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného lze uložit oprávněnému povinnost, aby nahradil náklady exekuce jen v případě jeho tzv. procesního zavinění, zejména tedy pokud návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli měl takové poznatky, na jejichž základě bylo možné takový výsledek předvídat, jinak řečeno, pokud si při zahájení exekuce (případně i v jejím průběhu) nepočínal dostatečně opatrně a uvážlivě. Pochybení městského soudu mělo tedy dle stěžovatelky spočívat (především) v tom, že své rozhodnutí neodůvodnil přezkoumatelným způsobem, když neuvedl konkrétní důvody (a tyto neplynou ani z exekučního spisu), a že z právního hlediska věc posoudil vadně, neboť nebyly dány žádné okolnosti, které by odůvodnily závěr o jejím zavinění na zastavení exekuce.
18. Jak je patrno z napadeného usnesení městského soudu, závěr o tzv. procesním zavinění na stěžovatelčině straně byl postaven na tom, že povinný, jak mělo vyplynout z exekučního spisu, byl již v době podání návrhu na nařízení exekuce neznámého pobytu a byla proti němu vedena další exekuční řízení. Nelze tedy konstatovat, že by dané rozhodnutí nebylo zdůvodněno vůbec či nesrozumitelně. Za rozhodující Ústavní soud nepovažuje ani to, zda tyto skutečnosti z exekutorského spisu plynou, či nikoliv, jak bude odůvodněno níže.
19. Ztotožnit se nelze v prvé řadě s tím, jak městský soud přistoupil k posouzení samotné otázky tzv. procesního zavinění s ohledem na konkrétní okolnosti případu, protože závěr o něm byl postaven na očividně irelevantních skutečnostech. Vzhledem k tomu byl názor Ústavního soudu plynoucí z dosavadní judikatury sice "formálně" respektován, ve svých důsledcích však byl zcela popřen. Z judikatury Ústavního soudu totiž zřetelně plyne, že procesní zavinění je podmíněno "okolnostmi subjektivní povahy" [srov. např. nález ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1903/07 (N 12/48 SbNU 127), zejména body 16, 19 a 20], tedy vnitřním vztahem (vědomím) oprávněného k jednání (tj. podání exekučního návrhu) a jeho následku (tj. zastavení řízení), ať již ve formě úmyslu, nebo nedbalosti. Jinak řečeno, zahájil-li oprávněný exekuční řízení (eventuálně v něm pokračuje), i když věděl, anebo alespoň při zachování přiměřené opatrnosti (pečlivosti) mohl vědět, že exekuce bude s největší pravděpodobností zastavena, pak také musí nést nepříznivé následky v podobě povinnosti zaplatit náklady exekuce. Z napadeného usnesení však neplyne, že by byl tento aspekt vzat jakkoliv městským soudem v úvahu, neboť důvody, na nichž je postaveno, jsou toliko objektivními skutečnostmi, jež mají plynout z exekučního spisu a které - bez dalšího - nic nevypovídají o zmíněném vnitřním vztahu stěžovatelky.
20. Ústavní soud přisvědčil stěžovatelčině názoru, že pouze na základě toho, že proti povinnému je vedena nějaká další exekuce, ještě nelze výsledek zamýšlené exekuce předvídat; mohlo by však tomu tak být (mj.) na základě jejího výsledku, takže v případě, že by bylo zřejmé, že se v současnosti či nedávné minulosti žádný dlužníkův majetek nepodařilo dohledat a nepodařilo se najít ani dlužníka samotného, mohlo by postrádat smysl požadovat opětovné prošetření jeho majetkové situace cestou exekučního návrhu. Ústavní soud si vyžádal spis soudního exekutora, jakož i spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 66 Nc 21422/2007, aby zjistil, zda na jejich základě nelze - bez jakýchkoliv pochybností - usoudit, že stěžovatelka měla (mohla mít) o situaci povinného nějaké poznatky, neboť za této situace by případný kasační zásah zjevně nemohl mít na výsledek řízení žádný vliv a vedl by jen ke zbytečnému prodloužení daného řízení. Nicméně k takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
21. Argumentoval-li městský soud ve svém vyjádření tím, že stěžovatelka je velkou firmou s právním oddělením, a mohla zjistit, že proti povinnému jsou vedeny další exekuce, Ústavní soud se k tomuto argumentu vyjádřil v předchozím bodě, pokládá však za vhodné dodat, že jistě lze na subjekty, jako je stěžovatelka, klást vyšší nároky na "potřebnou míru pečlivosti" při podávání exekučního návrhu než na "běžné" fyzické osoby, současně však musí jít o požadavky reálně (a s adekvátními náklady) splnitelné. A jestliže soudní exekutor postavil svůj závěr o procesním zavinění na straně stěžovatelky na tom, že si stěžovatelka před podáním návrhu na nařízení exekuce nijak nezjistila majetkové poměry dlužníka, ačkoliv k tomu prý měla procesní nástroje, a jestliže obdobně argumentoval samotný městský soud, pak je nezbytné, aby se v dalším řízení zabýval také tím, jaké nástroje měla stěžovatelka v tomto ohledu k dispozici a zda jejich uplatnění lze po ní spravedlivě (tj. i s přihlédnutím k jejímu postavení) požadovat. Tento postup nelze ospravedlnit ani tím, že jde o ekonomicky silnou právnickou osobu, neboť to je z hlediska respektování jejího postavení jako účastníka řízení ve smyslu čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny v řízení před nezávislým a nestranným soudem zcela irelevantní.
22. S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že městský soud interpretoval a aplikoval ustanovení §89 ex. ř. ústavně nekonformním způsobem. Z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí městského soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
23. Ústavní soud zrušil též napadené usnesení Nejvyššího soudu, to však jen z důvodu právní jistoty, neboť kasací napadeného usnesení městského soudu ztratilo svůj právní podklad z hlediska toho, proč bylo o něm jednáno a jím rozhodnuto. Oproti tomu neshledal porušení ani čl. 26 odst. 1 Listiny, a to s ohledem na očividnou bagatelnost věci z kvantitativního hlediska, ani porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť zjištěné pochybení spočívalo primárně v právním posouzení věci.