ECLI:CZ:US:2008:3.US.963.08.1
sp. zn. III. ÚS 963/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 9 To 41/2008 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 9 To 41/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 4. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, přičemž uvedl, že se postupem tohoto soudu cítí být zkrácen v právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a především v právu "nebýt odňat svému zákonnému soudci" dle čl. 38 Listiny; kromě toho mělo dojít i k porušení čl. 40 odst. 2, 3 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným usnesením byl k odvolání obžaloby podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 12. 2007 sp. zn. 15 T 78/2005 a podle §259 odst. 1 trestního řádu byla věc vrácena soudu prvního stupně. Současně bylo podle §262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že si tímto způsobem odvolací soud "vynucuje rozsudek podle svých představ", aniž by pro to existovaly podklady vzešlé z vlastního dokazování. Daný postup prý může být ovlivněn širšími okolnostmi případu, kdy v řízení před tímto soudem mělo dojít k jednání, jež vedlo k porušení čl. 40 odst. 2, 3 Listiny. Dle stěžovatele došlo ke zneužití ustanovení §262 trestního řádu, což má za následek porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku jeho trestního stíhání a dále podrobně popisuje průběh řízení, přičemž mj. upozorňuje na jeho vady, na to, že odvolací soud není nestranný, polemizuje s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem a jeho výtky vůči soudu nalézacímu považuje za nedůvodné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatel usnesení městského soudu v části, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně poukazuje na princip minimalizace zásahů tohoto soudu do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (jež tak představuje ultima ratio), které pokládá za jedny ze základních vodítek interpretace a aplikace zákona o Ústavním soudu, resp. těch jeho ustanovení, která dopadají na řízení o ústavní stížnosti. V souvislosti s tím Ústavní soud dospěl k závěru, že je oprávněn věcně rozhodovat o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001 sp. zn. I. ÚS 339/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usn. č. 33). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se sice řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část, kdy jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V nyní posuzovaném ohledu se o takové rozhodnutí nejedná, řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky. Z tohoto důvodu nutno pokládat v této části ústavní stížnost za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Napadá-li stěžovatel usnesení městského soudu v části, v níž tento soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost přípustnou (viz ale následující odstavec), neboť jde právě o rozhodnutí, kterým byla "ukončena" relativně samostatná část řízení, stěžovatel je nemůže (bezprostředně) napadnout opravným prostředkem, přičemž je nutno vzít v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto by probíhalo zcela zbytečně. Ústavní soud takto postupoval ve svých usneseních ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 389/05 či ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 116/08 (dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), týkajících se stejné problematiky; shodný přístup Ústavní soud pravidelně volí i pokud jde o obdobné případy rozhodnutí vydaných ve věci podjatosti soudce (soudu).
Nutno však dodat, že judikatura Ústavního soudu není zcela jednotná. Např. v usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 2854/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) se za totožné právní situace konstatuje, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v probíhajícím řízení akceptovat jen výjimečně, a to pouze v případě, že by byla ve věci ustálená soudní judikatura, která by ustanovení §262 trestního řádu vykládala ústavně nonkonformním způsobem. Jen v tom případě by požadavek, aby stěžovatel byl nucen vyčerpat všechny prostředky práva v jeho věci, byl v rozporu s materiálním pojetím ústavních práv. Žádná taková judikatura mu však není známa a stěžovatel ani netvrdí, že by existovala. Tím, že se věc nachází před soudem prvního stupně, zůstávají stěžovateli zachovány všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv, v konečném důsledku i dovolání. Ústavní soud v uvedené věci uzavřel, že se nemůže meritorně návrhem stěžovatele zabývat, protože výjimka vyplývající z ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v daném případě nebyla naplněna (absence podstatného přesahu obecného zájmu nad vlastním zájmem stěžovatele).
Jak patrno z napadeného usnesení, městský soud vytkl soudu prvního stupně, že nesplnil jeho pokyny obsažené v předchozích zrušujících rozhodnutích, neodstranil závažná porušení trestního řádu a dokonce v takovém porušování dále pokračoval. Konkrétně mělo jít o to, že se nalézací soud při vydání zprošťujícího rozsudku opíral o důkazy, které nebyly způsobilé být provedeny v rámci hlavního líčení (podání vysvětlení poškozených Ing. M. H. a svědka M. K.), že nalézací soud rovněž přihlížel k důkazům, které vzhledem ke způsobu provedení byly "nulitní" a které po vrácení věci městským soudem nezopakoval (šlo o důkazy provedené u hlavního líčení bez účasti stěžovatele, o jehož konání nebyl stěžovatel vyrozuměn), že předseda senátu učinil určitý úkon (patrně ve smyslu §104e trestního řádu), o němž nebyl pořízen žádný záznam, resp. protokol, a nebyli o něm vyrozuměni účastníci řízení, a že v případě dopisu Ing. M. H. šlo o listinu, která měla být přečtena u hlavního líčení podle §213 trestního řádu. Dále městský soud vytýká soudu nalézacímu, že se dostatečně nevypořádal ani s důkazy svědčícími ve prospěch, ale ani v neprospěch stěžovatele, což podrobně konkretizuje ve svém rozhodnutí, a poukazuje na vady v hodnocení některých důkazů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tyto výtky shledává (v podstatě) za projev formalizmu; se zmíněným úkonem předsedy senátu vyjádřily strany souhlas a o zmíněném hlavním líčení byl informován prostřednictvím svého obhájce. Dle stěžovatele ve skutečnosti nejde o procesní vady, protože ty nemohly mít na hodnocení důkazů žádný vliv, ale myšlenkový postup nalézacího soudu stran hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, s nímž se městský soud neztotožňuje, avšak který stěžovatel považuje za správný, což poměrně podrobně zdůvodňuje.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy polemika stěžovatele ohledně interpretace a aplikace ustanovení §262 trestního řádu provedené odvolacím soudem. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ústavní soud proto není, resp. nemůže být v pozici arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. I zde, přesněji řečeno zvláště zde je třeba vycházet ze zásad, které Ústavní soud zmínil výše. V daném případě je totiž markantní, že pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, mohl by tím v podstatě prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. Velice zdrženlivý přístup ze strany Ústavního soudu je zde tedy nezbytný.
Z tohoto důvodu nelze - v zásadě - pokládat za relevantní námitky, jež se týkají věcné správnosti názoru odvolacího soudu, ať již jde o procesní vady vzniklé v řízení před soudem nalézacím, nebo o vady v hodnocení důkazů. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případě, že by rozhodování soudu odvolacího neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných. Jak však patrno z výše uvedeného, odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně danou otázkou zabýval. Rozhodnutí soudu prvního stupně pak zrušil pro procesní vady, zejména vady důkazního řízení, jež kvalifikoval jako závažné, přičemž většinou šlo o vady, které se navíc v daném řízení po vydání zrušujícího rozhodnutí odvolacím soudem opakovaly. Jejich existenci stěžovatel ostatně ani nezpochybňuje, pouze jinak hodnotí jejich závažnost. Vzhledem k předchozímu průběhu soudního řízení zde zjevně vznikla důvodná pochybnost, zda je nalézací soud v původním složení senátu vůbec schopen, příp. ochoten právní závěry odvolacího soudu respektovat, což je nepochybně adekvátním důvodem pro daný postup. Za tohoto stavu nelze než konstatovat, že rozhodování městského soudu prvky libovůle zatíženo nebylo.
Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti neodůvodněným průtahům řízení, jež představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, musí adekvátním způsobem formulovat i své návrhové žádání [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a předtím vyčerpat procesní prostředky ochrany svých práv (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a §174a zákona o soudech a soudcích). Pokud měl stěžovatel pochybnosti, zda je odvolací soud nestranný, mohl postupovat podle §30 a násl. trestního řádu. Příslušné námitky, ex post vznesené v ústavní stížnosti, Ústavní soud proto pokládá za bezpředmětné.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu