ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.118.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 118/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 105/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. 19 Co 348/2012-55, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. května 2012, č. j. 25 C 105/2011–34, zamítl „žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím. Předmětným nárokem žalobce uplatnil náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 151/2005.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2012, č.j. 19 Co 348/2012-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souzené věci nesprávný úřední postup nenastal, neboť nelze konstatovat, že původní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 151/2005, v němž se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 2.447.715,70 Kč, a které bylo zahájeno 25. května 2005 a skončeno 13. srpna 2011, trvalo nepřiměřeně dlouho. V předmětném řízení rozhodoval dvakrát soud prvního stupně, dvakrát soud odvolací a dvakrát dovolací soud, nebyla přitom zjištěna žádná období nečinnosti ze strany soudu a všechny úkony směřovaly ke skončení věci. Poukázal na to, že řízení sice trvalo šest let a dva měsíce, ale při posuzování přiměřenosti jeho délky je třeba vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to jednak právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Proto není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení. Jestliže nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, není na místě ani přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť jedna ze základních podmínek pro jeho přiznání, tj. nesprávný úřední postup, chybí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že dané řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce ve svém dovolání ohlašuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takovou situaci jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp.zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný. To však není případ tohoto řízení (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1355/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 30 Cdo 3025/2012 - odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz .).
Jestliže tedy dovolatel nevytyčil ve svém dovolání právní otázku, která by odůvodňovala napadený rozsudek klasifikovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nelze s přihlédnutím k již vyloženému dovodit, že by tak byla založena přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu