ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2469.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2469/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo , IČO 000 48 852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 74.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 188/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012, č. j. 30 Co 49/2012 - 92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 15 C 188/2011 – 70, zamítl „žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 74.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 11. 7. 2011 do zaplacení“. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce dosud neskončeného řízení o zastavení exekuce, vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn 16 Nc 427/2005.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to v řízení před Okresním soudem ve Zlíně sp. zn. 16 Nc 427/2005.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že exekuční řízení vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn 16 Nc 427/2005 bylo zahájeno podáním návrhu na nařízení exekuce žalobcem dne 16. 5. 2005, usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno dne 23. 6. 2005. Dne 28. 5. 2007 byl soudu doručen návrh žalobce na zastavení exekuce, na který soud reagoval přípisem ze dne 27. 6. 2007. V něm žalobci sdělil, že již skončenou exekuci zastavit nelze, neboť exekuce skončila vymožením. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud doplnil provedením důkazu listinou – exekučním příkazem ze dne 9. 2. 2006 a ze dne 25. 7. 2006 a prohlášením žalobce ze dne 11. 10. 2011, ze kterých dále zjistil, že v předmětném exekučním řízení vydal soudní exekutor dva příkazy, a to přikázáním pohledávky z účtu povinného a srážkami ze mzdy povinného. Z prohlášení žalobce ze dne 11. 10. 2011 pak odvolací soud zjistil, že žalobce je znepokojen a zklamán délkou vymáhání pohledávek; tím, že soudy a soudní exekutoři nezastavují exekuce poté, kdy povinný uhradí předmět exekuce dobrovolně v průběhu exekučního řízení; tím, že soudu trvá dlouho, než vrátí soudní poplatky v případech zastaveného řízení; tím, že soudní řízení o neplatnost nájmu družstevních bytů trvá příliš dlouho. Dále vyslovil zklamání českými zákony a ztrátu důvěry v české soudnictví a soudní exekutory a nemožnost žalobce dlouhodobě a najisto plánovat své aktivity v případě, že jeho pohledávky nejsou českými soudy a exekutory rychle vymáhány.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v předmětném exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o zastavení exekuce, když o návrhu žalobce na zastavení exekuce nebylo doposud rozhodnuto. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že žalobci byla uvedeným nesprávným úředním postupem způsobena nemajetková újma, když žalovaná existenci této újmy nevyvrátila. Za přiměřenou formu satisfakce nemajetkové újmy pak odvolací soud považoval konstataci porušení práva. Proto rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, jak je shora uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (rozsah dovolání žalobce vymezuje následovně: „výrok I + v části zamítnutí žaloby na písemnou omluvu a zaplacení částky 74.000,- Kč“), v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce namítá, že odvolací soud měl o nároku na zaplacení částky 74.000,- Kč a na písemnou omluvu rozhodnout výslovně ve výroku svého rozhodnutí, ve výroku měl dále výslovně uvést, že došlo k porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, namítá obecnost a neurčitost výroku o konstatování porušení práva. Žalobce napadá právní posouzení významu posuzovaného řízení odvolacím soudem. Skutečnost, že neurgoval soud o vydání rozhodnutí, byla nesprávně posouzena jako okolnost snižující význam řízení pro žalobce. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že poškozený musí nemajetkovou újmu prokázat. Rovněž napadá nesprávné stanovení formy zadostiučinění, při kterém odvolací soud nerespektoval Stanovisko občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“; Stanovisko a rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Odvolací soud rozhodnutí o stanovení formy zadostiučinění dostatečně nezdůvodnil. Konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku řízení může být přiznáno jenom tehdy, pokud poškozený již nadále není poškozeným podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za nesprávný právní názor odvolacího soudu považuje, že by řízení o návrhu na zastavení exekuce pouze formálně trvalo. Žalobce polemizuje s okamžikem ukončení exekučního řízení (zda účel exekučního řízení pro oprávněného končí vymožením pohledávky, nebo ukončením řízením). Napadá hodnocení stupně nemajetkové újmy odvolacím soudem, stejně jako skutkové zjištění soudu, že jeho důvěra v soudy byla pouze snížena, nikoli ztracena. Jako vadu řízení namítá nesprávné poučení o koncentraci řízení podle §119a odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., soudem prvního stupně, nerozhodnutí soudu o návrhu žalobce na spojení věcí. Odvolací soud se dále nevyjádřil ke všem tvrzením (argumentům) žalobce, jak tato tvrzení hodnotil po skutkové a právní stránce, tato tvrzení přitom žalobce konkretizuje celkem v 38 bodech. Žalobce dále namítá, že odvolací soud nerozhodl o jeho návrhu na provedení dokazování listinami, které uvedl v doplnění žaloby a v odvolání, dále o návrhu na provedení důkazu přečtením všech žalob, učiněním dotazu soudnímu exekutorovi. Nevyjádřil se k námitce žalobce, že soud prvního stupně nepřípustně opisuje skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy a rovněž se nevyjádřil ke všem kritériím zakotveným v ust. §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Žalobce v dovolání pokládá i následující obecné otázky: v jaké lhůtě musí soud rozhodnout o návrhu oprávněného na zastavení exekuce a v jaké lhůtě musí soud takové rozhodnutí doručit oprávněnému; jaká je přiměřená délka řízení o návrhu na zastavení exekuce; může oprávněný sdělení soudu napadnout nějakým opravným prostředkem; jak by mělo být neformální sdělení soudu právně posouzeno; může soud v řízení o přiznání finančního zadostiučinění za délku řízení přičíst k žalované částce i další částku, podle vlastní úvahy, pokud uvedené navrhl žalobce a řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce není dosud ukončeno; z jakého důvodu doposud exekuční soud nevydal rozhodnutí o návrhu žalobce; zda je řízení o návrhu na zastavení exekuce řízením, které by se mělo projednávat přednostně a konečně, zda může mít přiznání finančního zadostiučinění i tzv. sankční a preventivní charakter.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 3. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Odvolací soud práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně, dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud však neshledal dovolání důvodným.
Nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce namítá, že odvolací soud se nevyjádřil ke všem jeho tvrzením uvedeným v průběhu řízení, k citované judikatuře a ustanovením zákona. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, dostupného na http://nalus.usoud.cz , jsou obecné soudy povinny se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to však vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud však takovou vadu řízení neshledal, když odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku se všemi tvrzeními žalobce, která měla vztah k projednávané věci a nebyla pouze obecně pokládanými otázkami, vypořádal dostatečným způsobem.
K námitce, že soud nerozhodl o jeho návrhu na spojení věcí, lze uvést, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému řízení (srov. §112 o. s. ř.) je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Žalobce dále namítá, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na provedení důkazu přečtením všech žalob, učiněním dotazu soudnímu exekutorovi a dalšími listinami podle jeho návrhu v doplnění žaloby a v odvolání. I tuto námitku však dovolací soud shledal nedůvodnou, když odvolací soud na str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že shledal provedení těchto důkazů nadbytečným a nepotřebným, neboť se týkají jiného exekučního řízení a nikoli posuzovaného řízení. S tímto postupem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť předmětem řízení, jak jej žalobce vymezil, byla náhrada újmy jemu způsobené v konkrétním řízení, nikoli újma působená žalobci ve více řízeních či snad fungováním českého soudnictví jako takového. Pro zhodnocení takto vymezeného nároku žalobce proto nebylo důvodné zjišťovat, zda žalobce v jiném řízení rovněž utrpěl újmu a případně v jakém rozsahu.
Co se týče námitky, že soud prvního stupně ve svém rozsudku nepřípustně ze spisu opisuje skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, uplatňuje jí žalobce rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani tuto námitku však neshledal dovolací soud důvodnou, když Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002 uveřejněné pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl k závěru, že i pokud písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v rozporu s ustanovením §157 odst. 2, věty první, části věty za středníkem, o. s. ř. opisuje ze spisu skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, k čemuž v této věci nedošlo, je sice postiženo vadou řízení; nejde však o takovou vadu, která by sama o sobě mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci. Nadto jde o námitku nedůvodnou, neboť soud prvního stupně žalobcem vytýkaným způsobem nepostupoval.
Odvolací soud ve výroku I. napadeného rozsudku konstatoval „porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to v řízení před Okresním soudem ve Zlíně sp. zn. 16 Nc 427/2005“. Odvolací soud tedy dostatečně specifikoval, k porušení jakého práva došlo a v kterém řízení k tomuto porušení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010). Nelze považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §242 odst. 3 o. s. ř., pokud odvolací soud neuvedl nad rámec těchto požadavků na výrok o konstataci porušení práva rovněž článek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně Listiny základních práv a svobod, do kterých bylo v důsledku porušení práva exekučním soudem zasaženo, neboť by se touto tautologií nijak nezvýšila kvalita ochrany práv žalobce, rozsudkem odvolacího soudu mu poskytnutá.
Žalobcem namítané nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. by znamenalo pouze to, že by žalobce mohl i v průběhu odvolacího řízení tvrdit nové skutečnosti a k těmto navrhovat důkazy, popřípadě navrhovat důkazy k prokázání těch skutkových tvrzení, k nimž doposud žádné důkazy nepřiřazoval, a odvolací soud by byl povinen rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat i na základě těchto nových skutečností či důkazů (§205a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Jestliže však odvolací soud zamítl provedení důkazních návrhů předložených žalobcem v odvolacím řízení s odůvodněním, že tyto považuje z nadbytečné a nepotřebné, neboť se týkají jiného exekučního řízení, nikoli tedy podle ust. §205a odst. 1 o. s. ř., nelze, jak činí žalobce, dospět k závěru o tom, že by řízení bylo postiženo vytčenou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobci lze přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud ve výroku napadeného rozsudku formálně nerozhodl o nároku na peněžité zadostiučinění a omluvu. V případě, kdy je soudem přiznána satisfakce ve formě konstatování porušení práva a přitom bylo žalováno na finanční plnění, musí být vedle vyhovujícího výroku v rozsudku obsažen i zamítavý výrok ve vztahu k peněžitému plnění, a to přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolacího či dovolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012), což platí i pro požadavek na přiznání omluvy. Zrušení rozsudku odvolacího soudu pro takovou vadu řízení by však bylo čistě formální a nemohlo by přivodit pro žalobce příznivější výsledek sporu v situaci, kdy i Nejvyšší soud, jak je dále uvedeno, shledal za odpovídající formu satisfakce újmy žalobce konstatování porušení jeho práva.
Žádné další vady řízení žalobce nenamítal a dovolací soud ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezjistil. Proto se zabýval věcným posouzením daného případu.
Co se týče dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce namítá, že právní názor odvolacího soudu, že poškozený musí nemajetkovou újmu prokázat, je v rozporu se Stanoviskem. Odvolací soud při právním posouzení otázky, zda žalobci vznikla nemajetková újma podle §31a OdpŠk, však vychází shodně s částí V. Stanoviska z tvrzení žalobce o vzniku nemajetkové újmy a ze skutečnosti, že žalovaná existenci takové újmy nevyvrátila. Právě proto na rozdíl od soudu prvního stupně žalobci v základu jeho nároku vyhověl. Za této situace je uvedená námitka žalobce nedůvodná. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 1 OdpŠk, a proto poškozený nemusí vznik újmy prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Popření tvrzení o nemajetkové újmě spočívající ve stavu nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu. Zda se jednalo o újmu nepatrnou či značnou je pak na posouzení soudu, a proto pokud poškozený tvrdí další okolnosti umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, je na něm, aby toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých "typů" řízení. Žalovaný stát se naopak může pokusit na základě okolností konkrétního případu tvrzení vzniklé újmy vyvrátit (blíže viz příslušné pasáže Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 08. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud rovněž neshledal nesprávné právní posouzení délky posuzovaného řízení, pokud odvolací soud uvedl, že „řízení o návrhu žalobce na zastavení exekuce ze dne 28. 5. 2007 dosud formálně trvá“ za situace, kdy pohledávka žalobce vymáhaná v exekučním řízení byla vymožena před podáním návrhu na zastavení exekuce, a žalobce byl o této skutečnosti vyrozuměn. Dovolací soud zdůrazňuje, že odvolací soud i přes svůj závěr o toliko „formálním“ trvání posuzovaného řízení uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce tohoto řízení a vzniku nemajetkové újmy žalobce, ačkoli Nejvyšší soud v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 08. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, připustil, že předpoklad vzniku nemajetkové újmy nemusí být nutně naplňován tehdy, kdy určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba totiž vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další pokračování v řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné.
Nejvyšší soud rovněž považuje za správné právní posouzení vzniku nemajetkové újmy, pokud odvolací soud nepřihlédl k tvrzením žalobce, že by v důsledku nesprávného úředního postupu mohlo dojít ke stížnostem a nepříjemnému chování ze strany povinných dlužníků (členů družstva), pokud žalobce zároveň netvrdil a neprokázal, že by k takové nemajetkové újmě skutečně došlo. Je-li totiž nemajetková újma spojována s jiným následkem než stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního (srov. část V. Stanoviska).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ze zjištěného skutkového stavu správně dovodil, že nevydáním rozhodnutí o návrhu žalobce na zastavení exekuce došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o tomto návrhu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani právní hodnocení sdělení, kterým Okresní soud ve Zlíně na podaný návrh reagoval, ani případné posouzení možností právní obrany proti tomuto sdělení. Námitky žalobce mířící na otázku posouzení sdělení Okresního soudu ve Zlíně jsou tedy irelevantní a jejich odlišné posouzení by nemohlo nic změnit na závěru odvolacího soudu o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
V řízení o náhradu nemajetkové újmy rovněž nepřísluší dovolacímu soudu hodnotit motivace exekučního soudu k nesprávnému úřednímu postupu, ale výlučně na základě zjištěného skutkového stavu posoudit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. §13 OdpŠk či nikoli.
Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je přitom především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud při přezkumu závěru o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení a o stanovení formy nebo výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o konkrétní formě zadostiučinění se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není žalobcův případ.
Odvolací soud po zhodnocení všech konkrétních okolností věci dospěl k závěru, že v konkrétním případě postačuje jako odškodnění žalobcem utrpěné újmy samotné konstatování porušení práva. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného §6 OdpŠk, vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, rozsudek ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010). Přiznání zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva přitom nevylučuje skutečnost, že posuzované řízení nebylo dosud ukončeno, jak uvádí žalobce v dovolání. To nevylučuje ani závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, na který odkazuje žalobce. Dovolací soud v této věci posuzoval nezákonné omezení osobní svobody a rovněž dovodil, že jakákoli myslitelná forma nepeněžního odškodnění musí v poměru ke způsobené škodě působit adekvátně. Závěry přijaté v souvislosti s porušením čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nejsou na tento případ aplikovatelné.
Základní pravidla, která Nejvyšší soud stanovil ve Stanovisku vydaném podle §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, představují určitá vodítka, jak mají obecné soudy při rozhodování o odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení postupovat s ohledem na zachování jednotnosti rozhodování o této otázce, nezbavuje však soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).
Námitku žalobce směřující do účelu zadostiučinění neshledal dovolací soud důvodnou, když již např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010 či v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud dovodil, že smyslem kompenzačního řízení je přiznat poškozené osobě takové odškodnění, které bude způsobilé alespoň zmírnit jí utrpěnou újmu, neboť se jedná o prostředek reparační. Sankční charakter zadostiučinění z právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. nevyplývá. Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages, nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu. Část V. Stanoviska hovoří o možném preventivním působení rozhodnutí o újmě na dosud neskončené řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nelze však z ní dovozovat, že by jediným rozhodnutím o náhradě újmy, které by bylo schopno preventivně působit na dosud neskončení řízení, bylo rozhodnutí o přiznání zadostiučinění v penězích.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí (str. 5) dále uvedl: „Je zřejmé, že toto sdělení vzal žalobce bez dalšího na vědomí, aniž by (po dobu dalších 4 let, resp. až dosud) v tomto směru vyslovil jakýkoliv nesouhlas s takovýmto neformálním postupem soudu a aniž by se jakkoliv domáhal vydání rozhodnutí o svém návrhu. Již tento přístup žalobce k neformálnímu sdělení soudu svědčí o tom, že žalobce neměl v tomto konkrétním případě významnější zájem na vydání formálního rozhodnutí o jeho návrhu“. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že nebylo jeho povinností urgovat soud k vydání rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je obecnou povinností orgánů veřejné moci , ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. §6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo §101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. bod IV. písm. b/ Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V této věci jde však o jiný případ potud, že soud v posuzovaném řízení informoval žalobce o jeho skončení a dal najevo, že o žalobcově návrhu na zastavení exekuce rozhodovat nemíní. Pokud se žalobce v této situaci nedomáhal s využitím jemu dostupných prostředků (zejm. návrhu na stanovení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) vydání rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce, ukazuje to nejen na zanedbatelný význam daného řízení pro žalobce (v případě alespoň standardního vnímání významu předmětu posuzovaného řízení pro sebe by se žalobce formálního ukončení exekučního řízení domáhal), ale jde o okolnost přičitatelnou žalobci k tíži v rámci kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť to byl pouze on, kdo mohl tvrzeným průtahům původního řízení zabránit.
Ostatní námitky žalobce, mířící na nesprávné právní posouzení významu posuzovaného řízení pro žalobce podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, shledal Nejvyšší soud nedůvodnými. Odvolací soud shodně se Stanoviskem přihlédl k vymožení pohledávky v exekučním řízení (srov. např. rozsudek ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), k informování žalobce o vymožení pohledávky soudem a ke shora uvedeným skutečnostem, svědčícím o zanedbatelném významu posuzovaného řízení pro žalobce.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení na základě skutečnosti, že soud doposud nevydal rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, ač tak učinit měl, zhodnotil tím pro účely posouzení, zda bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, i kritérium postupu orgánů veřejné moci ( §31 odst. 3 písm. d/ OdpŠk) a opačně vyznívající výtka žalobce proti napadenému rozsudku není proto důvodná.
V daném případě soudy při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy přihlédly obecně k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Odvolací soud přihlédl k tomu, že v předmětném exekučním řízení došlo k vymožení vymáhané částky včetně nákladů řízení, a to v přiměřené lhůtě, o čemž byl žalobce neformálním způsobem informován, stejně jako o tom, že jeho návrhu na zastavení exekuce nelze z tohoto důvodu vyhovět, že o návrhu žalobce na zastavení exekuce nebylo dosud rozhodnuto. Soudy zohlednily relevantní kritéria pro posouzení závažnosti vzniklé újmy a stanovení formy zadostiučinění a Nejvyšší soud shledal konstataci porušení práva jako formu zadostiučinění přiznanou žalobci za adekvátní.
Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Současně z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Odvolací soud dostatečně zdůvodnil, na základě jakých skutkových zjištění a na základě jakých právních úvah dospěl k závěru, že za přiměřené odškodnění nemajetkové újmy žalobce považuje konstataci porušení práva ve výroku svého rozsudku.
V dané věci nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; ani důvod dovolání uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.
Dovolatel formuloval dále následující obecné otázky: v jaké lhůtě musí soud rozhodnout o návrhu oprávněného na zastavení exekuce a v jaké lhůtě musí soud takové rozhodnutí doručit oprávněnému, jaká je přiměřená délka řízení o návrhu na zastavení exekuce a zda je řízení o návrhu na zastavení exekuce řízením, které by se mělo projednávat přednostně. Na posouzení těchto otázek však rozsudek odvolacího soudu nespočívá a žalobce jimi neuplatňuje žádnou konkrétní námitku proti závěru odvolacího soudu o nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a o nemajetkové újmě, která mu vznikla. Z pohledu rozhodnutí o dovolání je tedy řešení takových hypotetických otázek nevýznamné a Nejvyšší soud se jimi proto nezabýval. Dovolací soud nadto uvádí, že třicetidenní lhůta pro vyhovění návrhu na zastavení exekuce od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve, případně k postoupení k rozhodnutí exekučnímu soudu, které se dovolává žalobce, byla zakotvena do zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, zákonem č. 286/2009 Sb. až s účinností od 1. 11. 2009, tedy více než dva roky poté, co žalobce podal návrh na zastavení exekuce. Podle čl. II bodu 4. této novely se přitom o návrhu na zastavení exekuce, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne podle dosavadních právních předpisů.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu