ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.122.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 122/2018-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalovaným 1) E. V. a 2) M. H. , obou zastoupených JUDr. Vladimírem Hlinčíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ženíškova 2124/8, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 76/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2017, č. j. 1 Co 38/2016-261, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho práva na soukromí domáhal omluv a zadostiučinění v penězích za výroky učiněné oběma žalovanými v dopisu ze dne 14. 3. 2013, odeslanému starostce obce D. B. jménem Místní organizace České strany sociálně demokratické v D. B.. Do jeho práv mu podle jeho názoru žalovaní zasáhli stížností na krádež elektrické energie z jeho strany a na jeho nedovolené podnikání, přičemž tato obě jednání žalovaní označují za trestnou činnost.
Krajský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. ledna 2016, č. j. 36 C 76/2013-222, výrokem I. zamítl žalobu, aby první a druhý žalovaní zaslali na adresu žalobce vlastnoručně signovaný doporučený dopis ve znění uvedeném ve výroku, dále zamítl žalobu, aby mu první a druhý žalovaní zaplatili na náhradu nemajetkové újmy každý částku 50.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2017, č. j. 1 Co 38/2016-261, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, který, vázán názorem odvolacího soudu, se především zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných. Ztotožnil se s jeho závěrem, že Místní organizace ČSSD v D. B. existuje a že žalovaní z titulu svých funkcí (první žalovaný místopředseda, druhý žalovaný předseda této místní organizace) zaslali předmětný dopis v rámci výkonu svých funkcí ve výboru Místní organizace ČSSD. Odvolací soud po doplnění dokazování Zápisem o usnesení ze schůze Místní organizace ČSSD v D. B. ze dne 14. 3. 2013 učinil zjištění, že tato schůze měla na programu informovat členy mimo jiné o tiskovině – listu č. 4, vydávaného Místní organizací ČSSD v D. B. jako opoziční tiskovina oficiálnímu Zpravodaji D. B., přičemž obsah listu č. 4 pod bodem 6 se obsahově shoduje s dopisem adresovaným starostce ze dne 14. 3. 2013. Usnesení bylo přitom schváleno deseti hlasy z přítomných deseti členů v souladu se stanovami ČSSD. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní při napsání dopisu nejednali jako soukromé fyzické osoby, ale jako funkcionáři výboru Místní organizace ČSSD v D. B.. Nejsou proto ve sporu pasivně legitimováni.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 14. srpna 2017 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12. října 2017 včasné dovolání, kterým rozsudek výslovně napadl v celém rozsahu. Přípustnost dovolání odvozuje od ustanovení §237 o.s.ř. a je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestírá otázku právního významu a to, kdo je za daných skutkových okolností odpovědný za porušení práva na ochranu osobnosti, zda žalovaní jako fyzické osoby nebo ČSSD jako právnická osoba a politická strana. Je přesvědčen, že odvolací soud posoudil tuto otázku hmotného práva v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2712/2005, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1293/2007, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2092/2007, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012 a usnesením ze dne 11.11.2015, sp. zn. 30 Cdo 4207/2013, a rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedená rozhodnutí řeší podle žalobce právě tuto problematiku a podle jeho názoru představuje dopis ze dne 14.3.2013 zaslaný žalovanými exces z pověření, které žalovaným propůjčují stanovy ČSSD, jakož i usnesení členské schůze místní organizace.
Žalobce navrhuje, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaní k dovolání žalobce nepodali vyjádření.
Při projednání tohoto dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Bylo již uvedeno, že dovolatel vychází z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestírá otázku právního významu a to, kdo je za daných skutkových okolností odpovědný za porušení práva na ochranu osobnosti, zda žalovaní jako fyzické osoby nebo ČSSD jako právnická osoba a politická strana. Je přesvědčen, že odvolací soud posoudil tuto otázku hmotného práva v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2712/2005, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1293/2007, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2092/2007, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2878/2012 a usnesením ze dne 11.11.2015, sp. zn. 30 Cdo 4207/2013.
Z obsahu napadeného rozhodnutí však vyplývá, že uvedenou vadou ve skutečnosti zatíženo není, přičemž toto rozhodnutí s ohledem na soudem intimovaná skutková zjištění nelze považovat za jsoucí v rozporu s dovolatelem uváděnými judikáty.
Jak již bylo naznačeno dovolatel sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že žalovaní nebyli legitimováni k zaslání dotčeného dopisu ze dne 14. března 2013 (přičemž se jednalo o exces z pověření, které žalovaným propůjčují stanovy ČSSD), avšak ve skutečnosti neuvádí takové konkrétní skutečnosti, které by svědčily pro oprávněnost takového závěru.
Již soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že podle zápisu ze schůze výboru Místní organizace ČSSD ze dne 14. 3. 2013 (nesprávně uvedeno 2012) byla na výboru projednávána stížnost na pana K., který se měl dopustit krádeže elektrické energie. Výbor schválil stížnost paní starostce a pověřil předsedu H. a V. k jejímu předání. Odvolací soud po aprobování existence Místní organizace ČSSD v D. B. dospěl k závěru, že žalovaní (řádně zvolení místopředseda a předseda výboru Místní organizace ČSSD v D. B.) měli mandát k sepsání sporem dotčeného dopisu. Potud nelze mít za to, že výtka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, obstojí.
Pro ilustraci lze citovat např. též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp.zn. 30 Cdo 1293/2007, v němž se mimo jiné uvádí, že platí zásada, podle níž, jestliže neoprávněný zásah do osobnosti byl způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou (nebo jinou fyzickou osobou) k realizaci činnosti této právnické osoby (nebo jiné fyzické osoby), kdy určujícím je existence místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti takové osoby , pak v těchto případech občanskoprávní sankce podle §13 o.z. postihují samotnou právnickou (nebo jinou fyzickou osobu) ve smyslu analogie §420 odst. 2 o.z. ve spojení s §853 téhož zákona (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde – Praha, a.s., 2004, str. 166 násl.). Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tato zásada byla podkladem napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud též poukazuje na to, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud pak přihlíží k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu