ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1244.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1244/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně JUDr. I. H. , zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovanému JUDr. K. F., CSc. , zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Nám. starosty Pavla 40, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1820/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 25 Co 160/2008-340, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 25 Co 160/2008-340, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. října 2007, č.j. 6 C 1820/2001-227, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. října 2007, č.j. 6 C 1820/2001-227, zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je „vlastníkem domu č.p. 62 v obci R., postaveném na pozemku – parcela č. 2917 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku – parcely č. 2197 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku – parcely č. 9198, zahrada, nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště P. na LV č. 786 pro katastrální území R. u P. a obec R.“ [(dále již „předmětné nemovitosti“) výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že „k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky skutečně došlo, ačkoli se tak s největší pravděpodobností nestalo dne 2.1. 2001, jímž je tato smlouva datována.“ Dodal dále, že „podpis na této smlouvě je pravým podpisem žalobkyně a žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by smlouvu žalobkyně neuzavřela. Pokud žalobkyně poukazovala na skutečnost, že žalovaný měl mít k dispozici prázdné papíry s jejím podpisem, které k vytvoření smlouvy použil, toto její tvrzení provedenými důkazy prokázáno nebylo. Žalobkyně důkazy způsobilé prokázat toto tvrzení neoznačila a neučinila tak ani po výzvě podle §118a odst. 3 o.s.ř.“ Soud prvního stupně uzavřel, že „kupní smlouva datovaná 2.1. 2001 je způsobilým titulem k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalobkyně na žalovaného a jelikož došlo i ke vkladu tohoto práva do katastru nemovitostí, stal se žalovaný vlastníkem těchto nemovitostí, a to s právními účinky ke dni 2.1. 2001.“ Z těchto důvodů proto soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladovém výroku III., jinak jej jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem žalobkyně zcela se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Připustil ovšem, že „tvrzení účastníků jsou diametrálně rozporná a že nelze nepochybně učinit závěr o tom, kdy v období od jara 2000 do 2.1. 2001 byla kupní smlouva uzavřena. Odvolací soud ale v této skutečnosti nespatřuje důvod absolutní neplatnosti smlouvy, neboť účastníci jsou projevem své vůle při uzavření kupní smlouvy vázáni (nedojde-li dohodou ke změně závazku - §493 občanského zákoníku), a proto i kdyby byla kupní smlouva sepsána a podepsána v průběhu roku 2000 a nebyla-li jejich dohoda změněna nebo od ní platně odstoupeno (což nebylo ani tvrzeno ani prokázáno), jsou jí strany vázány.“ I podle názoru odvolacího soudu žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že kupní smlouva ze dne 2.1. 2001 je absolutně neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle písm. b) cit. par. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když nebyly provedeny důkazy, které dovolatelka navrhovala. V dané věci se jedná o několik neřešených zásadních právních otázek, které měly pro rozhodnutí určující význam. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v řešení otázky, zda posouzení věci odpovídá zákonným ustanovením. Další právní otázkou je, „zda lze celé několikaleté soudní řízení, v němž je zpochybněn obsah smlouvy z hlediska vůle jednoho z účastníků ji uzavřít, postavit pouze na neunesení důkazního břemene o existenci prázdných papírů s bianco podpisem jednoho z účastníků, aniž by soud zkoumal projev vůle vyjádřený na tomto papíře, na němž se tento podpis nacházel, a to bez ohledu na všechny související okolnosti s ohledem na ust. §132 o.s.ř., neboť při takto zjednodušeném přístupu by podle žalobkyně bylo další dokazování zbytečné.“ Za otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje „i to, že soud neumožnil žalobkyni jako účastníkovi řízení provést jí navržené důkazy k prokázání jí tvrzeného skutkového stavu a zároveň z důvodu neunesení důkazního břemene žalobu zamítl, takže žalobkyni z hlediska procesního postavil do důkazní nouze.“ Za další judikaurou neupravenou právní otázku dovolatelka „považuje to, zda text a podpisy na smlouvě jsou vždy projevem vůle bez ohledu na zpochybnění uzavření této smlouvy a tedy další namítané skutečnosti, zejména zkoumání všech podmínek uvedených v ust. §37 obč. zák. , pokud objektivní chování smluvních stran je v příkrém rozporu s obsahem kontraktu.“ Skutečnost, že na straně dovolatelky neexistovala vůle uzavřít smlouvu s datem 2. ledna 2001, byla potvrzena i procesním postupem žalovaného v tomto řízení, který v rámci svého podání ze dne 21. června 2001 navrhl vydat rozsudek, kterým by soud nahradil vůli dovolatelky uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Tuto skutečnost soudy obou stupňů vůbec nehodnotily. Za judikaturou neřešenou právní otázku považuje dovolatelka také otázku momentu uzavření kupní smlouvy a kdy byla tato nabídka akceptována druhou smluvní stranou. I když k této otázce existuje dovolatelkou označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem judikována. V naprostém rozporu zejména s tvrzením žalovaného, kdy dovolatelka tvrdila, že smlouvu nikdy neuzavřela, odvolací soud konstatoval, že smlouva musela být uzavřena mezi 29. prosincem 2000 a 2. lednem 2001, aniž by pro tento závěr existovalo jediné tvrzení a jediný důkaz. Dovolatelka dále namítá, že předmětná smlouva je absolutně neplatná z důvodu nedostatku vážnosti vůle ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Za zásadní právní otázku z hlediska platnosti dovolatelka „považuje, zda v případě uzavření smlouvy s časovým předstihem a s uvedením data neodpovídajícího skutečnému datu uzavření smlouvy z důvodu, že účastníci takto postupovali z důvodu změny daňových předpisů, lze (uvedené) považovat za obcházení zákona a tedy (za) důvod neplatnosti podle §39 obč. zák.“ Podle dovolatelky závažným právním pochybením soudů v rozporu s hmotným právem a i s ustálenou judikaturou bylo posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska jejích náležitostí. V tomto směru dovolatelka poukazuje na popis nemovitostí ve smlouvě s odkazem na znalecký posudek zpracovaný pro zakoupení těchto nemovitostí dovolatelkou v roce 1993, a to ve vazbě na konstatování ve smlouvě, že stav nemovitostí se nezměnil, přestože sám žalovaný ve všech probíhajících řízeních poukazoval na své milionové investice to těchto nemovitostí. Kromě toho i když v tomto řízení dovolatelka doložila, že postavila zcela samostatnou stavbu garáže, soud prvního stupně se tímto vůbec nezabýval a bez dalšího konstatoval, že se jedná o stavbu vedlejší ke stavbě hlavní, aniž by si vůbec ověřil charakter této stavby stojící zcela mimo hlavní budovu. Dále dovolatelka namítá, že kupní cena není ve smlouvě dostatečně určena, když v textu smlouvy je obsaženo, že kupní cena je stanovena ve výši kupní ceny, za kterou nemovitosti nabyla dovolatelka (v r. 1993) s ohledem na to, že za ni kupní cenu platil žalovaný a tedy nebude žalovaným uhrazena. Dovolatelka též zpochybňuje zápočet kupní ceny, neboť „neexistoval žádný započitatelný nárok žalovaného a žalobkyně mu nikdy ničeho nedlužila.“ Za zásadní právní otázku dovolatelka též považuje „i to, zda při zkoumání platnosti právního úkonu by měl soud zkoumat rovněž formální náležitosti, které je povinen zkoumat katastrální úřad v rámci vkladového řízení a pokud tyto formální náležitosti nebyly splněny ze strany katastrálního úřadu, zda si soud musí posout (správně posoudit) nezákonnost vkladového řízení a jaké toto má důsledky z hlediska zápisu vlastnického práva do katedru (správně katastru) a tedy i konstituci vlastnického práva pro nabyvatele.“ V této souvislosti dovolatelka „považuje za další dosud neřešenou otázku zásadního právního významu, jaké následky má porušení ust. §34 odst. 7 zákona č. 190/1996 Sb. “ a v tomto směru rovněž podrobně argumentuje. Dovolatelka je přesvědčena, že dovolání je v této věci přípustné, neboť zde existuje několik zásadních právních otázek shora formulovaných jednak z hlediska hmotného práva, ale rovněž i z hlediska vad řízení (v tomto případě přípustnost dovolání dovolatelka podepírá odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/2006). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky se obšírným způsobem vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům a použité argumentaci, maje za to, že dovolání není důvodné. Uvádí, že vymezení otázek zásadního právního významu, které by měly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu být řešeny v rozporu s publikovanou rozhodovací činností dovolacího soudu nebo které by v rozhodovací činnosti dovolacího soudu doposud neměly být řešeny vůbec, je v dovolání dovolatelky poněkud nevýrazné a není zřejmé, o jaké otázky zásadního právního významu by vlastně mělo jít. Dovolatelka se ve svém dovolání zabývá především námitkami proti skutkovému stavu, proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti tomu, že odvolací soud neprovedl některé důkazy, ačkoliv je dovolatelka navrhovala. To jsou ovšem námitky, které nejsou způsobilé naplnit ani jeden z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Žádné konkrétní procesní vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobkyně netvrdí. Dovolatelka ve svém dovolání především polemizuje se závěry odvolacího soudu v oblasti skutkové a napadá zejména jeho závěr, že nepředložila ani soudu prvního stupně, ani soudu odvolacímu důkazy o tom, že k vyhotovení předmětné kupní smlouvy bylo využito prázdných, předem podepsaných, papírů a nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že k tomuto svému tvrzení neunesla důkazní břemeno. Všechny důkazy, které soud prvního stupně i odvolací soud k návrhu dovolatelky odmítly provést, se vůbec netýkaly hodnocení otázky, kterou dovolatelka vymezila jako zásadní (tj. zda smlouvu podepsala či nikoliv). Pokud dovolatelka zpochybňuje způsob hodnocení důkazů ve věci samé odvolacím soudem, žalovaný připomíná, že námitky proti hodnocení důkazů nejsou způsobilým dovolacím důvodem. V další části svého vyjádření žalovaný podrobně reaguje na hmotněprávní námitky, jak je dovolatelka vymezila ve svém dovolání s tím (ve stručnosti shrnuto z obsahu podaného vyjádření), že tyto nejsou důvodné. K otázce týkající se časového okamžiku uzavření smlouvy žalovaný zdůraznil, že touto otázkou se odvolací soud blíže nezabýval, proto nepovažoval za podstatné, ve kterém přesném momentu v období od jara 2000 do 2. ledna 2001 byla kupní smlouva uzavřena. Žalovaný připomíná, že „jednoznačný údaj o době uzavření smlouvy (nikoliv o době, kdy žalobkyně jako prvá z účastníků tuto kupní smlouvu podepsala) je možné vyvodit z ověřovací doložky, kterou je opatřen podpis žalovaného na této kupní smlouvě, z níž vyplývá, že žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 2. ledna 2001. Bez ohledu na to, kdy opatřovala kupní smlouvu svým podpisem žalobkyně, by tak smlouva byla uzavřena právě dne 2. ledna 2001, kdy ji podepsal žalovaný, což vyplývá z objektivního důkazu – ověřovací doložky. Nelze tedy v daném případě jakkoli hovořit o simulaci doby uzavření smlouvy, protože tuto dobu je možno jednoznačně určit na základě ověřovací doložky na den, kterým je předmětná smlouva datována. Z tohoto důvodu ani případné podepsání smlouvy žalobkyní dříve nemůže mít žádné právní důsledky, protože rozhodující skutečnosti ve vztahu k uzavření smlouvy má okamžik, kdy smlouva vznikla, což je jednoznačně okamžik, kdy smlouvu podepsal žalovaný a jeho podpis byl ověřen příslušným úřadem.“ Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání dovolatelky odmítl.
Nejvyšší soud při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
V posuzované věci dovolání dovolatelky směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Poněvadž jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, je v takovém případě ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu třetího odstavce posledně uvedeného paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění či namítané vady řízení) přípustnost dovolání nezakládají.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Z pohledu posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na dovolatelkou mj. uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) je třeba k zodpovězení otázky, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, vycházet z konfrontace závěru o skutkovém stavu věci, jaký odvolací soud v odvolacím řízení po provedení (zopakování) důkazů učinil či převzal z prvoinstančního řízení (se skutkovým závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil), a závěru o právním posouzení věci, tedy zda odvolací soud ve svém rozhodnutí na zjištěný skutkový stav, který z vyložených důvodů nelze v dovolacím řízení jakkoliv revidovat, aplikoval správnou právní normu a tuto rovněž na jím posuzovanou věc správně vyložil, anebo naopak zda se dopustil omylu v aplikaci předmětného právního předpisu, tedy ve svém rozhodnutí vyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru Nejvyššího soudu dovoláním napadený rozsudek krajského soudu tím, že je v něm řešena právní otázka uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, v rozporu s hmotným právem, přípustnost dovolání dovolatelky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a 3 o.s.ř. založil.
Podle §44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle §46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus. Nabídka - oferta a akceptace jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací je podle §43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím návrhu. Podle §43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, in www.nsoud.cz ).
Již v rozsudku ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 3/2001, číslo rozhodnutí 17) Nejvyšší soud judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§43c odst. 1 obč. zák). Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§46 odst. 1, 2 obč. zák.). Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy účastníků na téže listině. Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 201) dovolací soud zaujal právní názor, že: „K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas.“
Soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho písemného vyhotovení, „po zhodnocení provedených důkazů...vzal...jednoznačně za prokázané, že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky (roz. mezi žalobkyní a žalovaným) skutečně došlo, ačkoli se tak s největší pravděpodobností nestalo dne 2.1. 2001, jímž je tato smlouva datována.“ Krajský soud – jak plyne zase z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – ač pro své rozhodování převzal soudem prvního stupně učiněné dílčí skutkové zjištění týkající se i časového okamžiku uzavření kupní smlouvy – jednak (viz str. 7 druhý odstavec rozsudku) „uzavírá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že kupní smlouva ze dne 2.1. 2001 vlastnoručně nepodepsala...“ , avšak (naproti tomu rozporně) současně (viz str. 7 poslední odstavec rozsudku) „připouští, že tvrzení účastníků jsou diametrálně rozporná a že nelze nepochybně učinit závěr, kdy v období od jara 2000 do 2.1. 2001 byla kupní smlouva uzavřena.“ K tomu odvolací soud coby právně kvalifikační závěr dodává, že „v této skutečnosti nespatřuje důvod absolutní neplatnosti smlouvy, neboť účastníci jsou projevem své vůle při uzavření kupní smlouvy vázáni (nedojde-li dohodou ke změně závazku – §493 občanského zákoníku), a proto i kdyby byla kupní smlouva sepsána a podepsána v průběhu roku 2000 a nebyla-li jejich dohodou změněna nebo od ní platně odstoupeno (což nebylo ani tvrzeno ani prokázáno), jsou jí strany vázány.“
Odvolací soud však v takto uvedených skutkových okolnostech případu plně nezohlednil shora citované závěry judikatury týkající se uzavření převodní smlouvy k nemovitostem a navíc svůj závěr o právním posouzení věci postavil na rozporném dílčím skutkovém zjištění, když na straně jedné uzavřel, že dovolatelka neprokázala, že kupní smlouvu ze dne 2. ledna 2001 vlastnoručně nepodepsala (což jinými slovy znamená, že odvolací soud vycházel z toho, že dne 2. ledna 2001 účastníci vskutku uvedenou smlouvu uzavřeli), a na straně druhé zase uvedl, že nelze nepochybně učinit (skutkový) závěr o tom, kdy v období od jara 2000 do 2. ledna 2001 byla kupní smlouva uzavřena (což zase znamená, že zde odvolací soud vycházel z toho, že skutkově nebylo podloženo, že by účastníci dne 2. ledna 2001 kupní smlouvu uzavřeli).
Jestliže ovšem panují (tak závažné) neshody ohledně časového okamžiku uzavření kupní smlouvy, resp. jestliže soud prvního stupně po provedeném dokazování skutkově uzavřel, že „k uzavření kupní smlouvy došlo, ačkoli se tak s největší pravděpodobností nestalo dne 2.1. 2001...“ , přičemž odvolací soud se s tímto dílčím skutkovým zjištěním ztotožnil, současně jej ovšem svým závěrem, že (opětovně citováno z rozsudku odvolacího soudu) dovolatelka „neprokázala, že kupní smlouvu ze dne 2.1. 2001 vlastnoručně nepodepsala“ , zpochybnil, pak při tvrzení dovolatelky, že žádnou smlouvu s žalobcem neuzavřela, bylo pro právní posouzení věci esenciální zjištění skutečností týkajících se návrhu kupní smlouvy, jeho akceptace, resp. uzavření kupní smlouvy, a to z hlediska shora vyložené hmotněprávní úpravy. Jinými slovy řečeno, byl-li zpochybněn údaj týkající se časového okamžiku (data) uzavření kupní smlouvy, pak se z hlediska právní perfekce uzavření této smlouvy přesouvá důkazního břemeno na toho účastníka, který z tohoto tvrzení vyvozuje pro sebe příznivější právní následek, neboť zde panují pochybnosti o uzavření smlouvy. V tomto případě toto důkazní břemeno leží na žalovaném. Žalovaný ostatně sám považoval za kontradiktorní obsah jím učiněné „ověřovací doložky“, kterou učinil jako advokát (viz vyjádření žalovaného k žalobě obsažené v protokolu o soudním roku u soudu prvního stupně dne 12. června 2001 – arg.: „Předmětná kupní smlouva sepsána byla a byla skutečně podepsána žalobkyní, avšak nebyla sepsána v den, který je uváděn, neboť se tehdy počítalo s tím, že po 1.1. 2001 budou nižší převodní daně. Proto se tato smlouva antidatovala, resp. uvedlo se v ní datum 2. ledna 2001, ačkoliv byla podepsána dříve.“ ). Z logiky věci současně ovšem plyne, že pokud sám žalovaný zpochybňoval datum, kdy dovolatelka měla kupní smlouvu podepsat, přičemž uvedená smlouva obsahuje notářsky učiněnou legalizační doložku osvědčující, že žalovaný před označeným notářem dne 2. ledna 2001 podepsal listinu označenou jako kupní smlouva (viz č.l. 12 spisu), a kdy z kopie návrhu na povolení vkladu vlastnického práva podle uvedené smlouvy (na č.l. 13) se podává, že tento vkladový návrh byl rovněž dne 2. ledna 2001 podán u příslušného katastrálního úřadu a navíc – jak plyne zase ze shora cit. posudku Kriminalistického ústavu v Praze (viz č.l. 127 spisu) - „sporný podpis znění »Dr. I. H.« na Žádosti Katastrálnímu úřad P. ze dne 2. ledna 2001 o povolení vkladu vlastnického práva pro kupujícího JUDr. K. F. CSc., s předtištěným jménem JUDr. I. H., není pravým podpisem JUDr. I. H....ale jedná se o padělek typu napodobeniny vzoru“ , znamenalo by to, že dovolatelka smlouvu měla podepsat jiného dne, než 2. ledna 2001, resp. dříve než dne 2. ledna 2001. V takovém případě by při závěru soudů, že dovolatelka listinu označenou jako kupní smlouva skutečně podepsala, bylo nutno s ohledem na uvedené časové souvislosti také dovodit, že dovolatelka (tím, že jako první měla podepsat uvedenou smlouvu, resp. učinit předmětný hmotněprávní úkon) byla vůči žalovanému v postavení navrhovatelky (což mimochodem žalovaný tvrdí ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky) a že žalovaný se měl nacházet v postavení adresáta návrhu (obláta), jenž dne 2. ledna 2001 zmíněný návrh smlouvy akceptoval (podle uvedeného vyjádření žalovaný z toho dovozuje, že již okamžikem 2. ledna 2001, kdy podepsal uvedenou kupní smlouvu, tato byla mezi účastníky uzavřena). Poněvadž týž den, tj. dne 2. ledna 2001, ovšem uvedená kupní smlouva byla s předmětným vkladovým návrhem již doručena zmíněnému katastrálnímu úřadu za účelem povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je logické, že pokud dne 2. ledna 2001 tato smlouva nebyla uzavírána mezi přítomnými účastníky, bylo pro její uzavření ve smyslu §44 odst. 1 ve vazbě na §43c odst. 1, 2 obč. zák. nezbytné, aby zmíněný akceptační projev žalovaného ještě týž den, avšak dříve, než byl učiněn návrh na vklad práva do katastru podle této smlouvy, došel dovolatelce, která ovšem uzavření této kupní smlouvy popírá.
Ve smyslu výše uvedené hmotněprávní úpravy je na tomto místě třeba znovu připomenout, že k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí katastrálním úřadem, je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl podán návrh na vklad podle této smlouvy. Kupní smlouva ovšem nemůže být uzavřena, pokud není účinná, a účinná zase být nemůže, jestliže nedošlo k včasnému přijetí jejího návrhu, přičemž včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (viz §43c a násl. obč. zák.). Pokud je tedy zpochybněn časový údaj uzavření kupní smlouvy (tzn., že ve smlouvě uvedeného dne mezi přítomnými účastníky nedošlo k uzavření této smlouvy), ten sice sám o sobě nečiní tuto smlouvu neplatnou, avšak taková důkazní situace současně vyžaduje verifikovat a relevantně si vyjasnit esenciální otázky týkající se oferty a její akceptace, obzvláště ve skutkových souvislostech daného případu [viz závěry znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v P. ze dne 15.3. 2005 nebo dílčí skutkové zjištění, které odvolací soud učinil v odvolacím řízení po doplněném dokazování – viz str. 5 druhý odstavec odůvodnění rozsudku – arg.: „někdy v období od roku 1993 do roku 1996 podepsala žalobkyně jeden nebo nejvýše dva prázdné papíry...celým svým příjmením a žalovaný si je vzal...“ atd.).
Jestliže měla být zpochybněna tvrzená skutečnost, že kupní smlouva mezi jejími přítomnými účastníky byla uzavřena dne 2. ledna 2001, pak je třeba objasnit, zda účastníci jiného dne (dřívějšího data, neboť dne 2. ledna 2001 byl podán návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí) v přítomnosti uzavřeli tuto smlouvu anebo zda k uzavření této smlouvy došlo v jejich nepřítomnosti, a pokud ano, pak kdo vůči komu byl navrhovatelem a kdo zase adresátem návrhu (oblátem), a zda, a pokud ano, tak kdy došel podepsaný (akceptovaný) návrh smlouvy jejímu navrhovateli. Nejvyšší soud současně dodává, že z hlediska právní perfekce převodní smlouvy není obligatorní zjištění (přesných) časových okamžiků uvedených právně významných okolností, ale skutkové zjištění, že k těmto právně významným okolnostem vůbec došlo (tj. že byly splněny projevy učiněného návrhu smlouvy, jeho akceptace, jakož i oznámení o akceptaci návrhu, pokud byla smlouva uzavírána mezi nepřítomnými účastníky). Připomíná též svůj judikovaný právní názor, že k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je nezbytné, aby kupní smlouva byla uzavřena dříve, než byl u katastrálního úřadu podán návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy. A dále, že za včasné prohlášení souhlasu adresáta s obsahem návrhu smlouvy o převodu nemovitosti nelze považovat okamžik doručení stejnopisu smlouvy navrhovateli katastrálním úřadem, který podle této smlouvy rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a tuto skutečnost ve smlouvě vyznačil v rámci tzv. vkladové doložky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4817/2008, in www.nsoud.cz ).
Z vyloženého tedy vyplývá, že právní názor odvolacího soudu (posuzováno z hlediska skutkového stavu, z nějž při rozhodování odvolací soud v této věci vycházel) je nesprávný. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se mohl zabývat dalšími dovolacími námitkami dovolatelky. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu