ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1263.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1263/2018-391
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) P. K., b) M. V. K. , c) P. F. K. , a d) Y. R. , všech zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy a škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 5/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2017, č. j. 51 Co 232/2017-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobci domáhali po žalované finančního odškodnění za nemajetkovou újmu a majetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále již OdpŠk], která jim měla vzniknout z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 25 C 212/2010 (dále již „původní řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) zjistil (ve stručnosti shrnuto), že původní řízení bylo zahájeno dne 15. října 2010 , kdy žalobci a) a b), oba toho času nezletilí, podali žalobu na uložení povinnosti umožnit přístup do bytu, který se nachází v domě, jehož jsou žalobci a) a b) ideální spoluvlastníci, a který obývala A. K., v původním řízení vystupující v procesním postavení žalované. Dne 12. listopadu 2010 Okresní soud v Ostravě vyzval rodiče žalobců k předložení rozhodnutí příslušného soudu, kterým byl udělen souhlas k podání žaloby prostřednictvím zákonných zástupců nezletilých žadatelů. Podáním ze dne 7. prosince 2010 sdělili žalobci, že podali opatrovnickému soudu návrh na schválení právních úkonů zákonných zástupců nezletilých dne 7. prosince 2010 . Usnesením ze dne 31. prosince 2010 Okresní soud v Ostravě původní řízení přerušil mj. do pravomocného skončení opatrovnického řízení, následně usnesením ze dne 14. dubna 2011 soud rozhodl, že v přerušeném řízení se pokračuje, neboť opatrovnický soud schválil za nezletilé děti podání žaloby. Dne 26. října 2011 se konalo jednání, na němž bylo provedeno několik důkazů. Dne 8. února 2012 soud řízení přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 55 C 170/2009, tj. řízení, v němž se jednalo – mezi týmiž účastníky, toliko v obráceném procesním postavení – o povinnosti tam žalovaných (tj. v původním řízení žalobců) zajistit nepřetržitou dodávku pitné vody a zprovoznění topné soustavy – etážového topení, které podle Okresního soudu v Ostravě mohlo mít procesní dopad i do původního řízení. Proti přerušení řízení se žalobci dne 16. února 2012 odvolali a podali stížnost na průtahy v řízení. Krajský soud v Ostravě dne 16. března 2012 usnesení Okresního soudu v Ostravě potvrdil a dále zamítl návrh žalobců na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Žalobci se následně domáhali vydání předběžného opatření (doručeno dne 10. května 2012), načež Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 15. května 2012 tento návrh zamítl a téhož dne rozhodl o pokračování v řízení. Žalobci se odvolali proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým byl zamítnut jejich návrh na předběžné opatření, odvolací řízení však bylo zastaveno z důvodu neuhrazení soudního poplatku žalobci. Dne 5. prosince 2012 se konalo před Okresním soudem v Ostravě jednání, na němž soud vyhlásil rozsudek č. j. 25 C 212/2010-265, kterým byla žaloba zamítnuta (výrok I.), žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.) a dále rozhodnuto o nákladech státu. V odůvodnění rozsudku bylo mj. uvedeno, že žalovaná předala žalobcům dne 6. listopadu 2012 klíče od předmětného bytu a žaloba je tak dále nedůvodná. Dne 21. ledna 2013 (doplněné dne 29. ledna 2013) podali žalobci odvolání proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Po zaplacení soudního poplatku byl dne 18. dubna 2013 spis předán Krajskému soudu v Ostravě, načež Krajský soud v Ostravě dne 25. dubna 2013 nařídil jednání na den 26. června 2013. Dne 26. června 2013 pak Krajský soud v Ostravě zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě a řízení zastavil, neboť žalobci vzali žalobu zpět, žalobcům nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Dne 18. září 2013 se žalobci dovolali proti výrokům II. a IV. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. července 2014 bylo dovolací řízení zastaveno, neboť žalovaná v průběhu dovolacího řízení zemřela. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. července 2014 .
Po právní stránce soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že k tomu, aby byla založena odpovědnost za škodu státu podle OdpŠk je nutno, aby byla dána existence odpovědnostního titulu, tj. zde nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Soud prvního stupně - s odkazy na relevantní závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále již „ESLP“) a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) - dospěl ke skutkovému závěru, že řízení v délce 3 let a 9 měsíců (od doručení žaloby soudu dne 15. října 2010 do dne 24. července 2014, kdy bylo zastaveno dovolací řízení), resp. 2 let a 11 měsíců (odhlížeje od dovolacího řízení, v němž měla být řešena toliko otázka nákladů řízení), nepředstavuje nepřiměřeně dlouhé řízení ve smyslu nesprávného úředního postupu podle OdpŠk . Soud prvního stupně při posuzování přiměřenosti délky řízení hodnotil 4 základní kritéria, jak vyplývají mj. ze stanoviska občanskoprávní a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010 (dále již „Stanovisko“), tj. složitost případu, chování poškozených, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozené. Mimo to se zabýval i celkovou délkou řízení. Dále konstatoval, že je vázán tím, zda to které rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, tj. zda se jedná o rozhodnutí zákonná či nezákonná, přičemž v daném případě v rámci původního řízení k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo.
S ohledem na výše uvedené právní a skutkové závěry pak soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení žalobci a) a žalobci b) každému částku 202.941 Kč (výrok I.), a dále zamítl žalobu o zaplacení každému ze žalobců částku 204.600 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Odvolací soud tak přisvědčil závěru, že původní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, a tudíž není dán ani nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení . Odvolací soud se přiklonil i k posouzení jednotlivých kritérií; šlo o řízení skutkově i právně složité (zejména bylo nutno posoudit, nejedná-li se ze strany žalobců o šikanózní návrh) a souhlas opatrovnického soudu byl nutný. Soud prvního stupně činil úkony v relativně krátkých lhůtách, celková délka řízení trvala 3 roky a 9 měsíců, přičemž předmět sporu byl vyřešen vyklizením bytu žalovanou (v původním řízení) A. K. již po 2 letech a 2 měsících od zahájení řízení. I význam řízení pro žalobce posoudil soud prvního stupně správně (soud prvního stupně v této souvislosti zejména uvedl, že posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako je např. řízení trestní, řízení o osobnostních či pracovněprávních nárocích – srov. Stanovisko). V původním řízení tak nejen že nebyl dán nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, ale ani v něm nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí; nebyl tedy shledán důvod pro náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci (dále též „dovolatelé“) obsáhlé (na 44 stranách dlouhé, místy nesystematické) dovolání. Dovolatelé v první části dovolání zreferovali obsah rozhodnutí obou soudů, přičemž mezi jednotlivé věty vytržené z uvedených rozsudků vkládali své polemické poznámky. Následně předložili dovolací argumentaci, v jejímž rámci (zejm. na str. 20, 21, 22, 25, 26, 31, 33, 35 a 37 dovolání) formulovali několik otázek, k nimž - někdy přímo (str. 20, 22, 31, 33 či 37), jindy nepřímo (str. 25, 26 či 35) - vymezili hledisko přípustnosti dovolání. Dovolací argumentaci částečně vkládali dovolatelé přímo mezi shrnutí řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem nebo do samostatných kapitol, přičemž částečně se některá argumentace opakovala, částečně se překrývala ve vztahu tu k jedné, tu k jiné z vymezených otázek, přičemž u některých pasáží je složité (ba nemožné) určit, ke které z vymezených otázek se konkrétní argumenty vztahují. Zcela v závěru dovolání (bez bližšího odkazu na předchozí dovolací argumentaci) předložili dovolatelé dalších 13 právních otázek (některé jsou více či méně shodné s otázkami, které dovolatelé zmínili již v průběhu dovolací argumentace). Tato absence systémového uspořádání činí celé dovolání – má-li se dovolací soud zabývat každou z jednotlivých otázek – nepřehledné, místy na hranici srozumitelnosti.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobců písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Neboť dovolatelé v dovolání formulovali více otázek, k nimž vždy vymezili příslušné hledisko přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud se níže rozvedeným způsobem zabýval každou z těchto otázek. >1<
Hlediska přípustnosti dovolání byla dovolateli vymezena následovně: při řešení právních otázek č. 1 až 15 se podle názoru dovolatelů měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zatímco právní otázky č. 16-18 nebyly dosud vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu a právní otázku č. 19 by měl dovolací soud posoudit jinak.
Právní otázky, při jejichž řešení odvolací soud odchýlil podle dovolatelů od rozhodovací praxe dovolacího soudu:
Právní otázka č. 1: >2< „Zda dobu řízení před opatrovnickým soudem je nutno zohlednit nejen z hlediska procesní náročnosti/složitosti věci, ale rovněž i z hlediska tvrzeného podílení se poškozených na průtazích v řízení tím, že poškození podali opatrovnickému soudu návrh na schválení jednání za nezletilé a tím protahovali nalézací řízení.“
Podle dovolatelů si měl nalézací soud vyžádat existující rozhodnutí soudu, čímž mohl zkrátit dobu řízení. Negativně se tak měl na délce řízení podílet soud prvního stupně. V této souvislosti dovolatelé zmiňují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, v němž mělo být konstatováno, že délka řízení před opatrovnickým soudem nemůže být v žádném případě přičítána k tíži dovolatelů.
K argumentaci dovolatelů se Nejvyšší soud nepřiklání, jelikož tato otázka nepředstavuje otázku, na které by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §237 o. s. ř.) Dovolatelé prostřednictvím této právní otázky sledují řešení, zdali má být v rámci hodnocení kritéria chování poškozených zohledněna i doba řízení před opatrovnickým soudem v tom smyslu „tvrzeného“ podílení se poškozenými na průtazích v řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem nezávisí na vyřešení této právní otázky. Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud neshledal, že by v původním řízení mělo dojít k průtahům, zatímco dovolatelé tomuto závěru plynoucímu ze skutkových zjištění, které ovšem v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, oponují, vycházejí ze své skutkové verze a na jejím základě pak dospívají k jinému právně kvalifikačnímu závěru. Jinak řečeno, dovolatelé uvedenou právní otázku vyvozují z jiného skutkového základu, než jaký byl zjištěn soudem prvního stupně, z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), nejsou-li absentující, nelogická či vnitřně rozporná, což ve vztahu k průtahům řízení dovolatelé ani nenamítali (srov. např. rozsudek ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz ). Tato právní otázka tak nezakládá přípustnost dovolání.
Právní otázka č. 2: „Zda význam řízení je vždy minimální tam, kde jsou účastníky řízení nezletilci, kteří s ohledem na svůj věk nemohli vnímat průběh řízení, tedy v důsledku, zda význam řízení se řídí věkem účastníků.“
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se nejedná o právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelé k hledisku přípustnosti dovolání spočívajícímu v tom, že podle jejich názoru se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, připojili obecnou (na hranici srozumitelnosti stojící – viz dále) otázku, zdali je vždy význam řízení minimální u účastníků, kteří nemohli vnímat průběh řízení (dovolatelé tak tuto otázku míří na takové účastníky, kteří z nějakého objektivního důvodu nemohli vnímat průběh řízení, tedy nemožnost vnímání průběhu řízení presumují), a dále se ptají, zda se význam řízení řídí věkem účastníků. Pokud měli dovolatelé v úmyslu položit otázku, jejímž smyslem bylo, zdali je vždy význam řízení minimální u účastníků, kteří z nějaké objektivního důvodu nemohou vnímat význam řízení, pak tato otázka nepředstavuje otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu; odvolací soud naopak posuzoval schopnost žalobců původního řízení a nevycházel z předpokladu, že by byl dán a priory vždy význam minimální. Pokud snad měli dovolatelé na mysli to, zda se vždy význam řízení řídí věkem účastníků, pak dovolací soud odkazuje blíže na své posouzení právní otázky č. 12 dále, kde se této problematice věnoval detailněji.
Právní otázka č. 3: „Zda řízení, jehož účastníkem je nezletilý, zásadně nepatří mezi řízení se zvýšeným významem tedy, zda kritérium významu (opět) je věk účastníka.“
Při řešení této právní otázky se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z této ustálené rozhodovací praxe (srov. zejm. Stanovisko) mj. plyne, že přes určité zobecnění lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů se zvýšeným významem pro poškozeného, a to podle předmětu řízení, tj. podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinně právní vztahy (zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti, apod.). K tomuto lze dodat, že v zásadě každé řízení má určitou míru důležitosti a význam pro účastníky řízení. Výše uvedeným výčtem se Nejvyšší soud ve Stanovisku pokusil vymezit alespoň základní druhy případů, kde lze presumovat vyšší význam pro účastníky řízení. Pro účastníky řízení ovšem mohou být významné i jiné situace (řízení), ovšem v „takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení či typových okolností na straně účastníka...“ (srov. Stanovisko). Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nevyplývá, že by žalobci původního řízení prokázali takový zvýšený význam původního řízení. Odvolací soud tak rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Co se týče závěrečné části otázky, tj. zda kritériem je věk účastníka, pak dovolací soud odkazuje na svůj výklad uvedený u právní otázky č. 12.
Právní otázka č. 4: „Zda při hodnocení významu sporu pro poškozené je nutné rovněž přihlížet k tomu, co je tzv. ‚v sázce‘ pro poškozené nebo naopak, zda je nutné od téhož odhlížet.“
Podle dovolatelů bylo u nich „v sázce“ mnohem více, než jen „pouhé zpřístupnění bytu“ , ale zejména se údajně obávali výbuchu plynovodního potrubí, úniku plynu či vody. Soudy však přesto hodnotily význam pro poškozené jako nízký.
K argumentaci dovolatelů se Nejvyšší soud nepřiklání. Při hodnocení kritéria významu pro účastníky jsou soudy povinny hodnotit to, co je pro stěžovatele v řízení „v sázce“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), což v tomto případě odvolací soud učinil (srov. str. 5 rozsudku odvolacího soudu), kdy hodnotil předmět sporu v řízení před Okresním soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě, jakož i před dovolacím soudem. Odvolací soud také poukázal i na to, že v původním řízení se žalobci domáhali zpřístupnění bytu, ačkoliv žalovaná naopak uváděla, že byt zpřístupnila. Dovolatelé tak odkazují na skutkový stav vztahující se k původnímu řízení, které bylo před Okresním soudem v Ostravě ukončeno zamítnutím žaloby, před Krajským soudem v Ostravě zastavením řízení (před dovolacím soudem zastavením řízení).
S výše uvedenou právní otázkou č. 4 úzce souvisí dovolateli předložená právní otázka č. 5: „Zda se význam sporu může s narůstající délkou řízení pro poškozené měnit (zvyšovat).“
Již z výše citovaného Stanoviska plyne, že v obecné rovině se míra významu pro poškozeného může vyvíjet, a to např. s věkem či zdravotním stavem účastníka řízení (srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. července 2003, ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). V této obecné rovině je pak zásadní, že hledisko spočívající ve významu řízení pro poškozeného se může měnit. Odvolací soud postupoval správně, kdy hodnotil různou míru významu v řízení před soudy všech stupňů. Ani prostřednictvím této dovolací argumentace se dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
Právní otázka č. 6: „Zda nelze k tíži soudu přičítat, pokud byl prvoinstanční rozsudek odvolacím soudem zrušen v důsledku vadného postupu prvoinstančního soudu.“
K této právní otázce dovolací soud uvádí, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko, resp. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. března 2006, ve věci A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 66) mj. plyne, že při hodnocení kritérií přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit i postup příslušných orgánů. Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. O takovou situaci se však zde nejedná; odvolací soud se tudíž neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní otázka č. 7: „Zda při posouzení významu řízení a přiměřenosti délky řízení je nebo není nutno zohlednit, zda poškození byli v meritu přezkoumávané věci úspěšní.“
Právní otázka, kterou dovolatelé vymezili, není otázkou, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Jak plyne z ustálené judikatury dovolacího soudu, do určité míry shrnuté ve Stanovisku, při posuzování přiměřenosti délky řízení „je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu“ . Není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále již „Úmluva“), mohla být považována za přiměřenou. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit alespoň výše uvedená 4 základní kritéria. S ohledem na individuálnost a zmiňované konkrétní (jedinečné) okolnosti individuálního případu (které i v posuzované věci odvolací soud hodnotil), nelze dopředu a závazně stanovit, zdali je vždy nutné zohlednit, zda byli poškození v meritu posuzované věci úspěšní.
Právní otázka č. 8: „Zda k tíži poškozených je nutno zohlednit i procesní postup poškozených jsoucí v plném souladu s právem, postup směřující ke zrychlení průběhu přezkoumávaného řízení (tedy zda je nutno poškozené trestat za jejich právně korektní postup).“
Tato právní otázka (zřejmě – bez přímého odkazu) souvisí s dovolací argumentací, v níž dovolatelé tvrdí, že tito „nezavdali příčinu k průtahům v řízení“ , ale naopak činili jednotlivá podání tak, aby tyto úkony směřovaly výlučně k co nejrychlejšímu projednání věci.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která vychází z rozhodovací praxe ESLP (srov. např. rozsudek druhé sekce ESLP ze dne 18. dubna 2006, ve věci P. proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69), plyne, že pokud účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem, jako např. podávání opravných prostředků, námitek, atd. pak uvedené procesní aktivity nemohou jít k jeho tíži při posuzování kritéria chování poškozeného. Podle dovolatelů se tak odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku ovšem neplyne, že by odvolací soud posoudil postup směřující ke zrychlení průběhu přezkoumávaného řízení k tíži poškozených . Odvolací soud v rozhodnutí uvádí, že řízení „muselo být přerušeno pro schválení úkonu za nezletilé, když žalobu podali 2 měsíce po žalobě, nezaplatili soudní poplatek za odvolání a rovněž tak byl zamítnut jejich návrh na nařízená předběžného opatření. Tím došlo k protažení celého řízení.“ Z logiky jednotlivých úkonů je zřejmé, že zahájení řízení u opatrovnického soudu dovolateli či jejich odvolání (jakožto legitimní opravný prostředek), resp. podání návrhu na nařízení předběžného opatření (jakožto prozatímní řešení) nejsou „postupem ke zrychlení průběhu přezkoumávaného řízení“ , tedy v kontextu výše uvedeného lze stěží přisvědčit takto užité dovolací argumentaci. Odvolací soud se tak při řešení této právní otázky neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní otázka č. 9 „Zda soud může iniciativně dovodit snížený význam řízení pro poškozené, aniž by to v řízení tvrdila žalovaná strana, tedy zda soud může za žalovanou doplňovat či dodatečně nalézat takové obhajovací argumenty žalované, které žalovaná neuplatnila.“
Jak vyplývá z výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjádřené zejm. ve Stanovisku), kritérium významu pro poškozené „je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost.“ Význam je do určité míry hodnocen např. na základě určitých typů řízení (viz výše, zejm. u právní otázky č. 3). Dále sem patří i hlediska věku či zdravotního stavu účastníka atd. Zde se jedná o hlediska obecná, typová, k nimž není nutné vést dokazování. K typovým aspektům může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou řízení. Míru významu pro řízení tak posuzuje soud i na základě typových hledisek, která nemusí vycházet z argumentace žalované. Odvolací soud se při řešení této právní otázky neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rámci právní otázky č. 10 >3< pak dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že soud prvního stupně toliko „formálně odkázal“ na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na Stanovisko a na rozsudek ze dne 26. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016.
Dovolací soud ani ve shora uvedeném směru neshledal pochybení odvolacího soudu (obou soudů), který (stejně jako soud prvního stupně) zcela seznatelně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval na judikaturu, z níž při rozhodování vycházel.
V rámci právní otázky č. 11 >4< dovolatelé namítali, že délka řízení před opatrovnickým soudem nemůže být v žádném případě přičítána k jejich tíži, přičemž v této souvislosti odkázali na rozsudek ze dne 26. dubna 2017, č. j. 30 Cdo 3887/2016-202. Z citovaného rozsudku dovolacího soudu mj. vyplývá, že prodloužení řízení o žalobě podané nezletilým žalobcem o dobu, po kterou probíhá opatrovnické řízení o schválení úkonu spočívajícího v podání žaloby za nezletilého, je objektivním kritériem zhodnotitelným v rámci složitosti věci podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Schválení úkonu spočívajícího „v podání žaloby za nezletilého žalobce opatrovnickým soudem podle §28 obč. zák. je obligatorní podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy vůči státu před soudem…“ Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) se nepodává, že by řízení před opatrovnickým soudem – jakožto obligatorní podmínka pro uplatnění nároku nezletilých žalobců v původním řízení – bylo přičítáno k tíži dovolatelů. Odvolací soud ovšem správně přihlédl k tomu, >5< že řízení před opatrovnickým soudem bylo žalobci původního řízení zahájeno až dva měsíce po zahájení původního řízení. Jelikož nejde o právní otázku, na které by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, nemohla uvedená dovolací argumentace založit přípustnost dovolání.
Právní otázka č. 12 >6< se týká závěru soudu prvního stupně, k němuž se odvolací soud přiklonil, tj. že význam původního řízení byl pro žalobce a) a b) zcela minimální, neboť nebyli s ohledem na svůj věk schopni předmětné řízení vnímat a vyhodnotit. Zejména mělo dojít k odchýlení od Stanoviska, resp. od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, jakož i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 3116/2016.
Z posledně uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vzniká také účastníku, který si v důsledku svého nízkého věku průběh řízení neuvědomuje. Případné vyloučení náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení u osob, které si průběh řízení neuvědomují, by Českou republiku opět stavělo do situace, kdy by právní řád v rozporu s čl. 13 Úmluvy neumožňoval účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem při porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu mj. plyne, že i dětem (v tam řešeném případě pětiletému dítěti) může vzniknout nemajetková újma vyplývající mj. ze stresu rodičů ohledně výsledku probíhajícího sporu.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který konstatoval, že tehdy nezletilým žalobcům v původním řízení nemohla žádnou újmu způsobit ani okolnost, že se rodiče před nimi o řízení zmiňovaly, „neboť jednak nebyli s ohledem na svou rozumovou vyspělost dostatečně schopni chápat dopad tohoto řízení, a dále proto, že právě s ohledem na věk se záležitostmi ohledně nájmu nemovitosti nezabývali…“ Dovolatelé proti tomuto názoru brojí právě s odkazem na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3116/2016, v němž byl (ještě jednou připomenuto) mj. vyjádřen názor, že předmětný nárok vzniká také účastníku, který si v důsledku svého nízkého věku průběh řízení neuvědomuje, opomíjejí však, že v předmětné věci – oproti nyní posuzovanému případu - tak dovolací soud judikoval v souvislosti s tím, že v tam řešené věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Lze tedy uzavřít, že ani v této části dovolací argumentace se dovolatelům (respektive žalobcům a/ a b/) nepodařilo založit přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Stran právní otázky č. 13 >7< , která se v zásadě překrývá s právní otázkou č. 12, a v níž dovolatelé namítali, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se ztotožnil se závěry prvoinstančního soudu, že význam přezkoumávaného řízení byl pro dovolatel minimální, marginální, a to jednak s ohledem na jejich věk, kdy si údajně nemohli průběh řízení uvědomovat a dále s ohledem na předmět řízení.“ , dovolací soud odkazuje své závěry obsažené v předchozím odstavci.
Právní otázka č. 14 >8< se týká délky řízení, kdy dovolatelé s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, uvedli, že délka původního řízení není 3 ¾ roku, ale 3 ¾ + 1 ½ roku, tj. celkem 5 ½ roku, jelikož „… pokud spolu dvě řízení (popř. více řízení) souvisejíc natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné…“
K uvedené dovolací argumentaci se Nejvyšší soud nepřiklání. Z dovoláním napadeného rozsudku neplyne to, co uvádějí dovolatelé, tj. že délka původního řízení představuje celkem 5 ½ roku. Z uvedeného rozsudku je zřejmé, že do celkové doby řízení je třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno, což také odvolací soud učinil. Ani z toho pohledu tedy nelze dovodit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Právní otázka č. 15 >9< se týká právního významu původního řízení pro poškozené, kdy odvolací soud údajně řádně nezohlednil to, co bylo ve skutečnosti pro dovolatele „v sázce“. V této souvislosti mj. odkázali dovolatelé na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
Tato právní otázka souvisí v podstatné míře s výše uvedenými právními otázkami č. 4 a č. 5, resp. s právní otázkou č. 17 a dovolací soud odkazuje na své závěry učiněné ve vztahu těmto otázkám. Odvolací soud se na několika místech výslovně zabýval tím, co pro žalobce v původním řízení bylo v sázce a argumentace, kterou dovolatelé předkládají, je toliko polemizováním se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, které nemůže založit samo o sobě přípustnost dovolání.
Dále dovolatelé formulovali následující právní otázky, které podle jejich názoru dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Právní otázka č. 16: >10< „Zda náleží přiznání přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích dle zák. č. 82/1998 Sb., zákonným zástupcům nezletilých účastníků řízení při zohlednění zákonné povinnosti zástupců nezletilých účastníků takto jednat, dále při zohlednění nemožnosti jiné volby zástupců nezletilých účastníků (nemožnost jednat jinak), dále při zohlednění věku dovolatelů, jejich postavení v řízení a významu řízení pro dovolatele.“
Tato právní otázka není právní otázkou, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, tedy nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) dospěly k závěru, že nárok na náhradu škody/nemajetkové újmy dovolatelů není dán, jelikož doba původního řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Otázka, zdali přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy i zákonným zástupcům nezletilých by tak byla na místě, pokud by odvolací soud zjistil, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a nesprávný úřední postup byl dán.
Právní otázka č. 17: „Zda se význam sporu pro poškozené stane marginálním poté, co odpadne jeho předmět, přestože soudu nadále trvá déle než jeden a půl roku věc pravomocně ukončit.“
V rámci této právní otázky zřejmě (neobsahuje jasný odkaz na některou pasáž dovolací argumentace) dovolatelé brojí proti konstatování odvolacího soudu, že k pravomocnému ukončení došlo po 2 letech a 11 měsících, >11< přičemž (dle konstatování soudu prvního stupně) dovolací řízení bylo vedeno toliko proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. >12< Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by odvolací soud považoval řízení za marginální poté, co odpadl jeho předmět. Je zřejmé, že pokud je v dovolacím řízení řešena jen otázka nákladů řízení, mění se i šíře toho, co je pro účastníka takového řízení „v sázce“ (viz konstatování dovolacího soudu k právní otázce č. 4). Odvolací soud správně hodnotil celkovou délku řízení a její význam pro žalobce původního řízení, přičemž se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní otázka č. 18: „poté, co odpadne předmět sporu, zda lze změnu významu sporu, zpětně přenášet do předchozí situace, ve které spor byl ještě předmětným (zda lze použít příčinný anachronismus).“
V rámci této právní otázky dovolatelé vycházejí ze závěru, že v průběhu řízení může být měněn význam sporu (viz právní otázka č. 17) a v rámci argumentace vznášejí otázku, zdali lze změnu významu sporu zpětně přenášet do předchozí situace. V posuzované věci tak zřejmě mají na mysli to, zdali v době, kdy již odpadl (dle konstatování odvolacího soudu) hlavní předmět sporu, tj. kdy již byla řešena toliko otázka nákladů řízení, lze tuto změnu významu sporu (nižší význam pro poškozeného) aplikovat i na řízení před Okresním soudem v Ostravě, resp. Krajským soudem v Ostravě. Na řešení této právní otázky ovšem předmětné rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud (jak bylo vyloženo výše, např. u závěrů dovolacího soudu k právní otázce č. 17) uvedl, že celková doba řízení byla 3 roky a 9 měsíců, ovšem předmět sporu byl vyřešen již vyklizením bytu v době před vydáním rozhodnutí soudu prvního stupně po 2 letech a 2 měsících od zahájení původního řízení. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se přitom nepodává, že by odvolací soud po „vyřešení předmětu sporu“ uvedený význam sporu pro poškozené přenášel i na řízení před nalézacím soudem v původním řízení. Naopak, odvolací soud se zabýval vedle celkové délky řízení i dobou původního řízení až do vyklizení bytu, přičemž je zřejmé, že předmětné okolnosti případu posuzoval vždy s přihlédnutím k tomu, co bylo „v sázce“ pro žalobce v původním řízení.
Právní otázka č. 19: >13< „Přestože délka řízení před opatrovnickým soudem nemůže být v žádném případě přičítána k tíži žalobců (zde dovolatelů), zda je tuto délku řízení přesto nutné zohlednit (výhradně) v rámci kritéria složitosti věci podle §31a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. (tedy zda fungují jakási zadní dvířka), kde tato právní otázka byla vyřešena v rozsudku NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3887/2016...“ Podle dovolatelů pak nastává situace, kdy všechny věci, v nichž vystupují jako účastníci nezletilci, byly složitější oproti věcem, kde vystupují zletilí účastníci. Toto chápou dovolatelé za diskriminaci nezletilých účastníků řízení.
Ani k této uplatněné dovolací argumentaci se Nejvyšší soud nepřiklání, ač ji podrobil hodnocení nejen z pohledu rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale i přímo z perspektivy případné (údajné) diskriminace nezletilých účastníků. Dovolací soud dospěl k závěru, že taková diskriminace není dána. V rámci kritéria složitosti řízení dovolací soud vychází z názoru (srov. Stanovisko), že složitost řízení je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Vždy by se mělo přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán. Odvolací soud v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení uvedl, že se přiklání ke zjištění soudu prvního stupně ohledně toho, že řízení muselo být přerušeno do skončení opatrovnického řízení. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že vedle dalších důvodů zvyšujících míru složitostí řízení, jako např. probíhající řízení před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 55 C 170/2009, atd., byla věc procesně ztížena tím, „že bylo nutno vyčkat rozhodnutí opatrovnického soudu“ , přičemž to byli právě žalobci v původním řízení, kteří „k žalobě nepřiložili schválení úkonu za nezletilé a tento návrh podali až téměř dva měsíce po žalobě“ . Odvolací soud tak nehodnotil probíhající řízení opatrovnickým soudem jako faktor „automaticky“ zvyšující míru složitosti řízení, nýbrž hodnotil opatrovnické řízení i v kontextu dalších kritérií (ne)přiměřenosti délky řízení.
Nad rámec vymezených právních otázek dovolatelé obsáhlým způsobem polemizovali (bez přímého či alespoň nepřímého odkazu na některou vymezených otázek) s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně. Taková polemika nesouvisející s některou z vymezených otázek ovšem sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolatelé dále na několika místech dovolání uvedli, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jejich základních práv; takový ústavně právní zásah ovšem v poměrech posuzování přípustnosti dovolání, dovolací soud neshledal.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a závěr o tom, zda v řízení došlo k průtahům, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. června 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Čísla otázek byla pro účely tohoto rozhodnutí přiřazena pro vyšší přehlednost dovolacím soudem.
2) Otázky 1 – 9 vymezeny na str. 41-42 dovolání, resp. dovolací argumentace k nim na různých místech dovolání.
3) Nepřímo vymezena na str. 20 dovolání.
4) Nepřímo vymezena na str. 22 dovolání.
5) Srov. str. 3 a 5 rozsudku odvolacího soudu.
6) Nepřímo vymezena na str. 25-26 dovolání.
7) Nepřímo vymezena na str. 31 dovolání.
8) Nepřímo vymezena na str. 35 dovolání.
9) Nepřímo vymezena na str. 37 dovolání.
10) Otázky č. 16 – 18 vymezeny na str. 42 dovolání. Otázka č. 16 vymezena i na str. 33 dovolání.
11) Str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu.
12) Str. 5 rozhodnutí soudu prvního stupně.
13) Vymezena na str. 42 dovolání a částečně na str. 22.