ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1286.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1286/2016-1073
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce a) M. H. , zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 574/7, a b) RASTRA AG-CZ, a. s., v konkurzu, IČ 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o náhradu škody ve výši 160 580 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 406/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 13 Co 506/2014-765, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a vedlejší účastníci na jeho straně jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 13 Co 506/2014-765, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 8. 2014, č. j. 14 C 406/2009-549, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 160 580 245 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud uložil žalobci a vedlejším účastníkům na straně žalobce povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se jako společník a akcionář společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., v konkurzu domáhal částky 160 580 245 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2006 a v souvislosti s ním nastalé konzumace aktiv společnosti RASTRA AG-CZ, a. s., v konkurzu, a dále zanedbáním dohledové povinnosti Krajského soudu v Hradci Králové, jako konkurzního soudu, který měl nedostatečně dohlížet na činnost správce konkurzní podstaty v konkurzním řízení vedeném pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v úvodu dovolání uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. od toho, že:
„1) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou nesprávného právního posouzení věci k aplikaci Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k nalezení ‚materiální pravdy‘:
1.a) k legalizaci výnosů trestné činnosti nesprávným právním posouzením věci v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu’, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,
1.b) k popření ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vzájemně se vylučující praxi nesprávných právních posouzení věci souběžně rozhodujících senátů odvolacího soudu, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno
2) nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno nesprávné právní posouzení věci k popření ustanovení §18 odst. (4) ZKV zákonem č. 82/1998 Sb. a
3) nesprávné právní posouzení věci ke korupční legalizaci výnosů z trestné činnosti, bezdůvodné obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce, prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti žalobci a ovládacímu společníkovi úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s., zneužitého k útoku na majetek žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno.“
Dovolání je členěno do tří hlavních částí, v nichž se žalobce vyjadřuje k bodům, jež uvedl k přípustnosti dovolání. Výše citované body 1) až 3) dovolání neobsahují vymezení důvodu dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Námitky žalobce obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 158 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobce vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobce jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda byl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu jako jeden z nutných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu.
V části dovolání týkající se bodu 1) není pro nesrozumitelnost formulovaných námitek zcela zřejmé, proti čemu žalobce brojí. Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelná námitka žalobce uvedená v této části dovolání, že soudy učinily tzv. souhrnné zjištění. Uvedená námitka však nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť soudy respektovaly judikaturu soudu dovolacího týkající se nepřípustnosti souhrnných zjištění a v souladu s ní svá rozhodnutí odůvodnily (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2337/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 438/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1324/2015). Mínil-li žalobce uvedenou námitkou, že je rozsudek soudu nepřezkoumatelný (jeho skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění), pak s ním nelze s ohledem na výše uvedené souhlasit.
Námitka žalobce v části dovolání týkající se bodu 2), že Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové podle §18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání neoznámilo správci konkurzní podstaty v konkurzním řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s., že má důkaz dle §112 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a to věc, která dle §18a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání náleží do konkurzní podstaty a nevydalo podnik úpadce do konkurzní podstaty RASTRA AG-CZ a.s. Na řešení této otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a uplatněná námitka proto nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014).
V části dovolání týkající se bodu 3) žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozporuje závěr odvolacího soudu, že dosud nedošlo ke vzniku škody, když konkurz prohlášený na majetek RASTRA AG-CZ a.s. stále trvá. Namítá, že pokud představuje škoda majetkovou újmu v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat s formálním ukončením konkurzního řízení, ale rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky a dále také to, že rozvrhové usnesení není podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněného pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli. Uvedené námitky však nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, když rozsudek odvolacího soudu ohledně předmětného nároku stojí vedle předčasnosti uplatněného nároku též na závěru o neprokázání nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v označeném konkurzním řízení, který žalobce přípustně dovoláním nenapadá. Jestliže obstál jeden důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce dále v části dovolání týkající se bodu 3), která je zároveň nejobsáhlejší částí dovolání, převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkurzní) mafie, která vedla ke zneužívání sankce podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., k „fabulaci překážky litispendence“, k odepření spravedlnosti apod. Žalobce též rozebírá rozsah korupce v příslušných soudních institucích či jiných státních orgánech a bez jakýchkoliv souvislostí se věnuje problematice vyloučení některých soudců Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Žalobce v této části velmi obsáhle uvádí také tvrzení týkající se jiných sporů, účastníků a věcí, které nejsou pro tuto věc významné. Následně vysvětluje – opět mimo kontext – „setrvání v aplikaci třídního práva“ a „neomarxistický výklad vlastnických práv“. Žalobce však v této části dovolání nevyjádřil jakoukoliv právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, a nedostál tak požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání.
Žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobkyně blíže specifikovala, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobce pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Pokud žalobce brojí proti tomu, že odvolací soud zaměnil poučení žalobce podle §43 odst. 2 o. s. ř. za poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř., či proti tomu, že soudy aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu v neplatném znění, pak tyto námitky nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání, neboť k případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jedině tehdy, pokud je dovolání přípustné, což v dané věci není.
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v části není přípustné (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 21. března 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu