ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.4043.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4043/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 182.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 339/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2014, č. j. 68 Co 502/2012 – 89, 68 Co 465/2013 - 89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8. 2012, č. j. 26 C 339/2011 – 44, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 2. 2013, č. j. 26 C 339/2011 – 65, zastavil řízení co do částky 13.000,- Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 169.000,- Kč (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a zamítl žalobu o zaplacení příslušenství z částky 182.000,- Kč (doplňující rozsudek).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odvolání žalobce proti výroku o zastavení řízení co do částky 13.000,- Kč odmítl (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12.375,- Kč s příslušenstvím, jinak zamítavý výrok soudu prvního stupně o věci samé potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Částky 182.000,- Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Exekutorským úřadem v Jeseníku pod sp. zn. 14 Ex 132/05 a před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 Nc 514/2005.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud předně podotýká, že dovolání do části výroku II napadeného rozsudku, kterým je změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě se co do částky 12.375,- Kč s příslušenstvím vyhovuje, není subjektivně přípustné (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Dovolání do výroku I napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení, trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, neboť neobsahuje vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.), který by vysvětloval, proč žalobce považuje napadené rozhodnutí ve výroku I za nesprávné. Z těchto důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání v uvedených částech odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání odmítl i ve zbylé části, neboť přípustnost dovolání nemůže založit ani jedna z žalobcem vymezených otázek.
Při snížení základní částky zadostiučinění po zohlednění všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, o více než 50 % se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nemá-li zvýšení či snížení základní výše zadostiučinění podle judikatury zásadně přesáhnout 50 %, pak se tato hodnota vztahuje ke každému z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť, nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním těchto kritérií vůči výsledné výši zadostiučinění po jejich zohlednění (srov. část VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Námitka žalobce, že soud nesprávně posoudil kritérium význam předmětu řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Odvolací soud uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že žalobce zahajuje značné množství soudních řízení. V takovém případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství žalobcem iniciovaných soudních sporů staví žalobce ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Ani v řešení uvedené otázky se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobce dále namítá, že odvolací soud se neřídil částí VI. Stanoviska, podle které lze základní částku odškodnění zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení navrhne. Odvolací soud se však ani v této otázce od ustálené judikatury soudu dovolacího neodchýlil. Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že v posuzovaném řízení žalobce zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení nenavrhl. Jeho obecné odkazy v doplnění odvolání (č. l. 84) na judikaturu týkající se možnosti zvýšit zadostiučinění v případě nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení nelze za takový návrh považovat.
Namítá-li žalobce, že se odvolací soud neřídil rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého musí soudy podrobně vysvětlit, z jaké základní částky zadostiučinění vycházely a jak ji modifikovaly dle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, pak se jeho námitka míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí způsob výpočtu výsledné částky zadostiučinění podrobně a srozumitelně popsal.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu