ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1381.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1381/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobkyně PRYVAL PRAHA, s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Chelčického 584, identifikační číslo osoby 251 42 241, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalovaným 1) T. K. , a 2) L. K. , zastoupeným JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 144/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2015, č. j. 25 Co 201/2015-228, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 18 C 144/2012-193, určil, že žalobkyně je vlastnicí označené bytové jednotky s příslušným podílem na společných částech označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy. K odvolací námitce - vztahující se k tvrzené dobré víře nabyvatelů - se odvolací soud ztotožnil „s vyjádřením žalobce, že v době, kdy uzavírali žalovaní smlouvu se žalobcem, v obchodním rejstříku nebyl jako jednatel společnosti uveden, neboť k tomu došlo až následně, dne 5. 4. 2012. V dané věci se tedy nejedná o střet ochrany vlastnického práva a ochrany jeho nabytí v dobré víře, neboť tuto nelze žádným způsobem z provedeného dokazování dovodit.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu, že „dostatečně nezjišťoval okolnosti dobré víry žalovaných při uzavření předmětné kupní smlouvy a z provedeného dokazování došel k nesprávnému právnímu názoru.“ V další části dovolání dovolatelé skutkově i právně polemizují s odvolacím soudem, odkazují stran řešení otázky ochrany jejich tvrzené dobré víry na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a závěrem navrhují (vycházeje z obsahu jejich návrhu), aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se předmětná žaloba zamítá, a že žalobkyně je povinna žalovaným nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů.
K podanému dovolání se písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřila žalobkyně, vesměs s právní argumentací směřující do věci samé, odmítající dovolací námitky dovolatelů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaných nelze – jak bude rozvedeno níže – věcně projednat, respektive nejsou zde splněny podmínky, aby se dovolací soud vůbec zabýval jeho přípustností ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelé v něm nevymezili předpoklad (předpoklady) přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. neuvedli v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom pouhá skutková či právní polemika dovolatelů s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. neodpovídá ani ta část formulace v dovolání, v níž dovolatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) v řešení právní otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, respektive na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015).
Kromě toho – jak lze vyvodit z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku – odvolací soud při posuzování uvedené otázky se otázkou dobré víry dovolatelů zabýval, přičemž na podkladě skutkových zjištění dospěl k negativnímu závěru. Vzhledem k tomu, že pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání nebylo možné se vůbec zabývat jeho přípustností a nebyl zde procesní podklad pro případný věcný přezkum napadeného rozhodnutí, dovolací soud se pouze omezuje na konstatování, že k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele (C, D atd.) po nevlastníkovi (B), u nějž přichází pouze možnost vydržení vlastnického práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Tím, že dovolatelé ve svém dovolání nevymezili právně relevantním způsobem předpoklad přípustnosti dovolání, znemožnili tak Nejvyššímu soudu, aby se vůbec zabýval otázkou přípustnosti jejich podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ V aktuálním usnesení ze dne 15. března 2016, sp. zn. III. ÚS 656/16, český orgán ochrany ústavnosti připomenul, že: „V případě mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání platí, že je přípustný pouze za předpokladu, že jsou splněna zákonná kritéria jeho přípustnosti.“
Jelikož dovolání žalovaných postrádá obligatorní náležitost a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolateli odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalobkyni, která se k dovolání žalovaných písemně vyjádřila, nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť její písemné vyjádření k dovolání zcela pominulo důvod, pro který nakonec bylo dovolání žalovaných odmítnuto, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích této účastnice v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu