ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1467.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1467/2018-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce D. N., proti žalované guidemedia etc s.r.o., se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Příkop 843/4, IČO: 292 82 349, zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy v penězích , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 308/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2017, č. j. 70 Co 140/2017-179, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Roberta Cholenského, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv, konkrétně práva na zachycení a následné rozšiřování jeho podoby domáhal nepeněžitého zadostiučinění ve formě odstranění videozáznamů zachycujících rozlišitelnou podobu žalobce z internetových stránek a současně i zadostiučinění v penězích. Do jeho práv mu podle jeho názoru žalovaná zasáhla zveřejněním videozáznamu z veřejného soudního jednání zachycujícího rozlišitelnou podobu žalobce na internetových stránkách www.hitlerovyprojevy.cz a na jeho internetových stránkách na Youtube, Facebooku a Google+, a to bez jeho souhlasu.
Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2016, č. j. 33 C 308/2014-129, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se zachycování a zveřejňování podoby žalobce po dobu, po kterou produkce žalované zahrnuje literaturu spojenou s nacismem a ještě dva roky poté. Výrokem II. uložil žalované povinnost odstranit z internetových stránek www.hitlerovyprojevy.cz videozáznamy zachycující rozlišitelnou podobu žalobce, výrokem III. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované odstranit ze svých internetových stránek na Youtube, Facebooku a Google+ videozáznamy zachycující rozlišitelnou podobu žalobce, výrokem IV. uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 50.000 Kč, výrokem V. zamítl žalobu v části požadované náhrady nemajetkové újmy do výše 50.000 Kč a výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z ustanovení §84 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Zamítl tu část žaloby, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se zachycování a zveřejňování podoby žalobce do budoucna, neboť nelze předvídat, zda žalovaná v budoucnu obdrží či neobdrží pro pořizování podobných záznamů zákonnou licenci. Žalobě vyhověl v té části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost odstranit z internetových stránek www.hitlerovyprojevy.cz videozáznamy zachycující rozlišitelnou podobu žalobce, neuložil však žalované povinnost tyto videozáznamy odstranit i z internetových stránek na Youtube, Facebooku a Google+. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť i přes poučení soudu ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř. nepředložil soudu důkaz prokazující tvrzení, že žalovaná je oprávněna nakládat s účty na zmíněných webových stránkách a že tyto účty jsou zřízeny a spravovány žalovanou. Naproti tomu u internetových stránek www.hitlerovyprojevy.cz bylo prokázáno, že žalovaná na ně vložila videozáznam z hlavního líčení konaného dne 9. 7. 2014 v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 21/2014, na němž je žalobce zachycen a zobrazen tak, že je jeho podoba zcela identifikovatelná a rozpoznatelná. Soud posoudil projednávanou věc na základě testu proporcionality a dospěl k závěru, že na pořízení a zpřístupnění záznamu ze soudního jednání byl veřejný zájem. Zároveň však určil, že rozsah rozšiřování podoby žalobce nesmí překročit míru potřebnou pro informování veřejnosti a rozhodl, že zveřejnění plné podoby žalobce ve videozáznamu nebylo ve vztahu k osobnostním právům žalobce ve smyslu ustanovení §85 odst. 1 o.z. prostředkem nejšetrnějším. Žalobce tak má právo se domáhat toho, aby od neoprávněného zásahu bylo upuštěno a aby byl odstraněn jeho následek. Z tohoto důvodu soud přiznal žalobci také náhradu způsobené nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000 Kč. Soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že se obává o svoji bezpečnost, neboť žalobce se soudního jednání účastnil sám o své vlastní vůli a navíc od uvedeného soudního řízení již uběhl delší časový úsek.
Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. října 2017, č. j. 70 Co 140/2017-179, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., III. a V., výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalobu, aby žalovaná odstranila z internetových stránek www.hitlerovyprojevy.cz videozáznamy zachycující rozlišitelnou podobu žalobce, zamítl. Výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žalobu, podle které měla žalovaná zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy částku 50.000 Kč, zamítl a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud opakovaně provedl dokazování a zjistil, že posuzovaný videozáznam prezentuje informace o probíhajícím trestním řízení výlučně z pohledu jednoho z obžalovaných, společníka a tehdejšího jednatele žalované, P. K. Jemu je v záznamu věnována hlavní pozornost. Žalobce je v záznamu zachycen pouze okrajově, na 4 místech, v celkovém trvání několika málo sekund, přičemž celý záznam trvá 5:26 minut. Odvolací soud zdůraznil, že právo na ochranu osobnosti musí být posuzováno v souvislosti se svou funkcí ve společnosti. V souladu se zásadou proporcionality musí být v rovnováze s dalšími základními právy a chráněnými hodnotami. Zásah do osobnostních práv může být oprávněný, je-li zachována proporcionalita zásahu a existuje-li pro zásah právní důvod. Mezi právní důvody řadíme i tzv. zákonné licence umožňující pořízení a použití podobizen a obrazových snímků člověka i bez jeho svolení. V případě žalobce vyjádřil odvolací soud názor, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo na základě právního důvodu, kterým je licence veřejných záležitostí podle ustanovení §88 odst. 2 o.z. Odvolací soud nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že by zásah do osobnostních práv žalobce ospravedlňovala licence zpravodajská, neboť žalovaná se dlouhodobě neprofiluje v oblasti zpravodajství, nýbrž je vydavatelem knižních produktů. Přítomnost žalobce na veřejném hlavním líčení měla charakter veřejného vystoupení žalobce v záležitosti veřejného zájmu. Žalobce svým neverbálním projevem (např. připjatým odznakem přeškrtnutého hákového kříže nebo diskusí se soudním znalcem), veřejně deklaroval odpor k nacismu, sám na sebe v průběhu hlavního líčení upoutal část veřejné pozornosti, s čímž vzhledem k projednávané tématice měl a mohl počítat. Právní důvod pořízení videozáznamu a jeho zveřejnění bez souhlasu žalobce je v kontextu celé věci objasněn právě licencí veřejných záležitostí. Svolení žalobce k pořízení videozáznamu a k jeho použití tedy nebylo nezbytné. Odvolací soud provedl shodně se soudem prvního stupně test proporcionality zásahu a oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zákonný důvod zásahu nebyl využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s neoprávněnými zájmy žalobce (§90 o.z.), na nichž by v posuzované věci bylo nezbytné trvat. Uzavřel, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv tak zveřejněním záznamu nedošlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, ve kterém se domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, jaký je rozsah licence zavedené ustanovením §88 odst. 2 o.z., jež umožňuje bez svolení nebo i proti vůli osoby veřejně vystupující v záležitosti veřejného zájmu tuto osobu fotografovat, audiovizuálně zachycovat její podobu a tento záznam pak šířit. Dovolatel je přesvědčen, že výklad obsahu zákonné licence upravené ustanovením §88 odst. 2 o.z. neodpovídá „širokému“ výkladu, který podal odvolací soud, neboť nabourává právní jistotu adresáta právních norem. Odkazem na výklad historický, jazykový, gramatický, doktrinální, systematický, teleologický a logický dovolatel argumentuje, že v případě jeho účasti při hlavním líčení ve věci trestního řízení proti vydavateli publikací s neonacistickou tématikou nebyl důvod ospravedlnit zveřejnění videozáznamu z tohoto veřejného soudního jednání pomocí aplikace licence veřejných záležitostí. Rozhodnutím odvolacího soudu tak byl potvrzen výklad, že jakákoliv občanská iniciativa s sebou nevyhnutelně přináší ztrátu možnosti svobodně souhlasit se zachycením a šířením záznamu zobrazujícího podobu daného jedince, tj. každé veřejné vystoupení s sebou nutně přináší riziko zásahu do osobnostních práv jedince. S tímto výkladem dovolatel zásadně nesouhlasí.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje s názory odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné a nedůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Bylo již uvedeno, že dovolatel přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., když soudí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Poukazuje na to, že odvolací soud dovodil, že je zde silnější právo společnosti na informování o veřejném dění (v případě dovolatele se jednalo o zachycení a šíření videozáznamu z veřejného soudního jednání), než-li právo jednotlivce sám rozhodnout, zda jeho podobizna či jiný záznam budou veřejně šířeny, přičemž dovolatel taktéž nesouhlasil s jeho výkladem požadavku „přiměřenosti“ uvedeným v ustanovení §90 o.z. s ohledem na konkrétní případ.
Dovolací soud poukazuje na skutečnost významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako na jednoho z pilířů každé demokratické společnosti (analogicky nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 357/96 – S.n.u. US, Svazek č. 9, nález č. 156). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je pak většinou dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu do té míry, že ji již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí nebo na podkladu svolení, či na bázi jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: Použití se musí stát vždy přiměřeným způsobem a dále použití nesmí být v rozporu s takovými osobnostními zájmy oprávněného, jichž je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným zásahem ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., s nímž jsou spojeny občanskoprávní sankce vyplývající z uvedeného ustanovení. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu i obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence a jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým způsobem. Užití samo o sobě přípustné může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry např. i vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popř. do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 291 násl.).
V daném případě z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že z uvedených zásad při svém rozhodování vycházel, když s ohledem na zjištěné okolnosti případu dovodil, že posuzovaný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v podobě zveřejnění videozáznamu s podobiznou žalobce na internetových stránkách je krytý právním důvodem v podobě zákonné licence veřejných záležitostí, vzhledem k ustanovení §88 odst. 2 o.z., přičemž zákonný důvod zásahu nebyl žalovanou využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce (§90 o.z.). Nelze proto dovozovat, že by se v tomto případě odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nelze přisvědčit dovolateli, že otázka výkladu aplikace zákonných licencí pro objasnění zásahu do osobnostních práv jedince nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena (srov. např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 1677/2011, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 3274/2010, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp. zn. 30 Cdo 92/2018).
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované zastoupené advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu