ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1537.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1537/2017-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobkyně Euro Project BETA, s. r. o, člen koncernu, identifikační číslo osoby 267 31 584 , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 224/20, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, za kterou před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 117 785 481,06 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 14/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016, č. j. 51 Co 219/2016-179, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované 300 Kč na náhradě nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2016, č. j. 26 C 14/2015-123, byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 117 360 511,56 Kč s příslušenstvím (výrok I), řízení bylo co do částky ve výši 424 969,50 Kč zastaveno (výrok II) a žalobkyni byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů částku ve výši 1 200 Kč (výrok III). Žalobkyně se domáhala náhrady škody a ušlého zisku, který jí měl vzniknout při výkonu veřejné moci ze strany žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) v příčinné souvislosti s nezákonným územním rozhodnutím o umístění stavby Úřadu Městské části Praha 9 ze dne 28. 8. 2009, č. j. P09 042083/2009, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 25. 7. 2012 na podkladě rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj dne 10. 3. 2011 (přezkumné řízení).
K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že potvrdil napadené rozhodnutí ve výroku I a III (výrok I) a uložil žalobkyni uhradit žalované částku ve výši 600 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně a dostatečně skutkový stav a takto zjištěné skutečnosti byly i správně právně posouzeny. Odvolací soud se proto ztotožnil s argumentací nalézacího soudu v tom smyslu, že není možné nalézt příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (územním rozhodnutím ze dne 28. 8. 2009) a tvrzenou škodou, a to s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2259/2012, ze kterého se podává, že ačkoli bylo vydáno následně pro nezákonnost zrušené rozhodnutí, je pro posouzení odpovědnosti státu za škodu podstatný i výsledek následně probíhajícího řízení, neboť pokud by rozhodující orgán vydal rozhodnutí se shodným výrokem (byť s jiným odůvodněním), byl by následek do majetkové sféry účastníka shodný jako zrušené rozhodnutí. V posuzovaném případě došlo ke zpětvzetí návrhu (žádosti) žalovanou, proto k zastavení řízení a v důsledku ke stejnému následku jako v případě nevyhovění žádosti o vydání územního rozhodnutí. Dále odvolací soud k námitce žalobkyně upozornil, že nárok na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby není bez dalšího automaticky dán a v občanskoprávním řízení nelze uzavřít, že by takové kladné rozhodnutí bylo vydáno. Teprve od konečného rozhodnutí by bylo možno dovodit, zda a případně v jaké výši by žalobkyni škoda vznikla. Odvolací soud obdobně neshledal, že by byla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou zmařenou investicí žalobkyně, škodou v podobě úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut. Taktéž nemůže být dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, jelikož byť i vydání kladného územního rozhodnutí nezaručuje vydání kladného stavebního povolení.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho přípustnost shledává v následujících otázkách:
a. odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2259/2012, ve svém závěru, že nebylo-li dosaženo kladného územního rozhodnutí, tak nezákonné rozhodnutí nemohlo žalobci v žádném případě způsobit újmu. Jediným předpokladem pro vznik škody je nezákonné rozhodnutí a další okolnosti mohou být podstatné pouze pro zvážení, zda nezákonné rozhodnutí újmu způsobit mohlo.
b. závěr odvolacího soudu o tom, že si byla žalobkyně dostatečně vědoma toho, že územní rozhodnutí může být ještě zrušeno v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, a proto nemůže žalobkyně požadovat ušlý zisk ze smlouvy uzavřené v době, kdy bylo možno ještě mimořádný opravný prostředek uplatnit, je dle žalobkyně v rozporu se závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007. Pokud někdo postupuje v souladu s pravomocným rozhodnutím, nemůže mu to být kladeno k tíži.
V dalším textu rozsáhlého dovolání polemizuje dovolatelka s úvahami odvolacího soudu, které se týkaly např. otázky promlčení nároku či škody vzniklé v souvislosti s marným vynaložením nákladů na pořízení projektové dokumentace apod. S ohledem na shora uvedené navrhuje žalobkyně, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu a taktéž na shodných závěrech vystavěné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání, které je datováno 27. 2. 2017, ztotožňuje s napadeným rozhodnutím, dovolání považuje za nedůvodné a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů. Žalovaná uvádí, že pokud žalobkyně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007, není uvedené rozhodnutí na danou věc přiléhavé. Žalovaná odmítá i tvrzení žalobkyně, že na vydání kladného územního rozhodnutí měla nárok, jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 31 A 34/2015. Taktéž nesouhlasí ani s nárokem žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na vypracování projektové dokumentace.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř. Podle §242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustné, neboť na otázkách, jež dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Žalobkyně se mýlí, pokud uvádí, že jediným předpokladem pro vznik odpovědnosti státu za škodu je nezákonné rozhodnutí, neboť konstantní judikatura dovolacího soudu se shoduje v nutnosti kumulativního splnění všech podmínek vzniku odpovědnosti, tedy nezákonného rozhodnutí (resp. nesprávného úředního postupu), vzniku škody (újmy) a příčinné souvislosti mezi nimi. V projednávané věci odvolací soud, co se týče každého jednotlivého škodního nároku žalobkyně, dospěl pokaždé k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a žalobkyní tvrzenou škodou (resp. ušlým ziskem). Žalobkyně však toto posouzení nenapadá, polemizuje s jednotlivými podpůrnými úvahami odvolacího soudu a namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v otázkách, na jejichž řešení rozhodnutí nezávisí.
Shodně pak u otázky označené shora písmenem b). Dovolatelka napadaná jednu z podpůrných úvah odvolacího soudu, přičemž i její případná nesprávnost nemůže ovlivnit zbytek rozhodnutí. Pokud žalobkyně předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázky dle jejího názoru neřešené, trpí tyto stejnou vadou, tedy není na jejich řešení závislé dovoláním napadené rozhodnutí. Veškeré dovolací námitky nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání.
Konečně rozhodnutí odvolacího soudu je vystavěno na závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a zmařenou investicí, takový závěr je otázkou skutkovou, jež nemůže být dovoláním přípustně uplatněna (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu