ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1581.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1581/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha , ve věci opatrovanky A. K. , omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem Městem Klatovy, se sídlem v Klatovech, náměstí Míru 62, pro řízení zastoupené JUDr. Jaroslavem Liškou, advokátem se sídlem v Klatovech III, Domažlická 800 , o řízení ve věcech opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 11 P 263/2007, o dovolání A. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 15 Co 419/2014-734 , takto:
Dovolání opatrovanky A. K. se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.)
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 1. října 2014, č. j. 11 P 263/2007-710, výrokem I. odvolal Město Nýrsko z funkce opatrovníka opatrovanky A. K., která byla rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. ledna 2012, č.j. 11 P 263/2007-417, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2012, č.j. 10 Co 110/2012-437, omezena ve svéprávnosti a uložil mu, aby do 14 dnů předložil podepsanému soudu závěrečný účet ze správy majetku opatrovanky, a aby řádně předal správu majetku výrokem II. nově jmenovanému opatrovníku Městu Klatovy. Výrokem III. a IV. stanovil práva a povinnosti nově jmenovaného opatrovníka.
K odvolání opatrovanky A. K. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. listopadu 2014, č.j. 15 Co 419/2014-734, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 14. května 2014 Okresní soud v Klatovech zahájil řízení o přezkoumání svéprávnosti opatrované a v rámci něho zjistil, že opatrovaná již dlouhodobě bydlí v Klatovech. K námitce opatrovanky, že opatrovníka nepotřebuje a je schopna se o sebe postarat uvedl, že tuto možnost lze řešit pouze v rámci samotného řízení o přezkoumání svéprávnosti, jehož se ostatně opatrovanka domáhá. Do jeho skončení nelze připustit, aby člověk omezený ve svéprávnosti nebyl zastoupen opatrovníkem. Současně konstatoval, že soud prvního stupně zjistil, že není žádná fyzická či právnická osoba, která by mohla ve prospěch opatrovanky funkci opatrovníka vykonávat a proto nezbylo než jmenovat veřejného opatrovníka, tedy orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovaná bydlí.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala opatrovanka A. K. dne 9. ledna 2015 vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné podáním ustanoveného zástupce dne 25. února 2015. Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a má po právní stránce zásadní význam. Podle přesvědčení dovolatelky nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení §471 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), neboť soudy nevzaly v úvahu nesouhlasné vyjádření A. K. s odvoláním Města Nýrska a jmenováním Města Klatovy jako jejího veřejného opatrovníka, přesto že se z dikce §471 odst. 1 o.z. přímo nabízí potřeba zvážení a vyhodnocení stanoviska člověka, jemuž má být opatrovník ustanoven. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
V daném případě však dovolatelka pouze obecně tvrdí, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, avšak za takovouto otázku nelze považovat pouhý nesouhlas s tím, jak soud ve věci rozhodl.
Podle ustanovení §471 odst. 1 o.z., rozhoduje-li soud o jmenování opatrovníka člověku, může tak učinit až po jeho zhlédnutí, nebrání-li tomu nepřekonatelná překážka; musí též vyslechnout jeho vyjádření nebo jinak zjistit jeho stanovisko a vycházet z něho. Podle odst. 2 téhož ustanovení, soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle odstavce 3 téhož ustanovení způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Ačkoliv se dovolání opatrovníka fakticky odvolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Odvolací soud se totiž nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud se po zjištění soudem prvního stupně, že neexistuje fyzická ani právnická osoba, která by osvědčila o opatrovanku dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna, ztotožnil s ustanovením veřejného opatrovníka opatrovance, a to Města Klatovy, kde má opatrovanka svoje současné bydliště (§10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů). Není-li soud vůlí nebo přáním zastoupeného při výběru konkrétní osoby opatrovníka již vázán, postupuje při výběru dle závazné chronologie popsané v §471 odst. 2 věta druhá a třetí.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu