ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1649.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1649/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. Z. , b) J. Z. , c) M. Z. a d) A. Z. , zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 48 C 28/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 30 Co 318/2015-109, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 1. 2016, č. j. 30 Co 318/2015-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím a každý z žalobců b), c) a d) částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 25 C 348/2003.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2015, č. j. 48 C 28/2013, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 21 000 Kč s příslušenstvím (výroky I, III, V a VII) a žalobu v části, v níž se žalobkyně a) domáhala na žalované zaplacení částky 109 000 Kč s příslušenstvím a každý z žalobců b), c) a d) částky 99 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výroky II, IV, VI a VIII). Výrokem IX pak soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I, III, V a VII jen tak, že žalobu v části uplatněného příslušenství z částky 21 000 Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil (výrok I odvolacího soudu). V zamítajících výrocích II, IV, VI a VIII odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců 22 500 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil (výrok II odvolacího soudu). Ve výrocích III a IV pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl v zamítajících výrocích II, IV, VI a VIII potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, včasné dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací soud předně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka duplicitního zohlednění kritéria složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pokud odvolací soud posoudil odděleně jak skutkovou složitost rozhodované věci, tak skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Pokud žalobci namítají, že odvolací soud do hodnocení kritéria složitosti věci zahrnul otázku většího počtu osob na straně žalobců v posuzovaném řízení, kterou zároveň zohlednil v rámci tzv. sdílení újmy, neodpovídá uvedená námitka posouzení věci odvolacím soudem, jenž v rámci kritéria složitosti věci hodnotil, že posuzované řízení bylo vedeno ohledně nároků čtyř žalobců proti celkem sedmi žalovaným, což se na skutkové složitosti posuzované věci bezesporu odrazilo.
Rovněž při řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobce se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže přihlédl k tomu, že v řízení, ve kterém se jednalo o náhradu škody způsobené ublížením na zdraví s následkem smrti, jsou „typovými aspekty“ zdraví, život a zajištění výživy, přičemž v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje [srov. část IV d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014]. Související otázka, zda z uvedeného důvodu měl odvolací soud zvýšit přiměřené zadostiučinění o více než 10 % ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. - s ohledem na judikaturu dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3455/2016) - nezakládá.
Ani při řešení otázky chování účastníků v posuzovaném řízení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže přihlédl k tomu, že žalobci v žalobě vadně označili jednoho ze žalovaných, opakovaně žádali o prodloužení lhůt k vyjádření a opakovaně rovněž navrhovali odročení jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2491/2016). Rovněž tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Skutečnost, že odvolací soud nepřikročil ke zvýšení základní částky odškodnění každého ze žalobců pro postup orgánů veřejné moci během řízení, rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud se hodnocení postupu soudů v posuzovaném řízení odrazilo již v jeho závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení. Tedy v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ani tato otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, že odvolací soud zohlednil počet osob na straně žalobců a posuzoval tak výši zadostiučinění z hlediska sdílené újmy a společně sdílené nejistoty. Dovolací soud konstatuje, že tento postup není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť jde o sdílení újmy mezi nejbližšími rodinnými příslušníky po jejich zemřelém manželu a otci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 863/2015). Nejvyšší soud pak připomíná, že v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit. Zvláště významné v této souvislosti může být, že žalobci vedli spor ve shodě jako členové rodiny, tedy v „zájmovém souladu“, což je právě řešený případ (srov. část V Stanoviska).
K námitce celkového snížení základní částky o 60 % Nejvyšší soud dodává, že jí nemůže být přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založena, neboť z judikatury dovolacího soudu plyne, že obecný závěr, podle kterého by snížení nebo zvýšení základní částky nemělo přesahovat 50 %, se týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení přesáhnout 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Nejvyšší soud tak ze shora uvedených důvodů uzavírá, že neshledal aplikaci ustanovení §31a OdpŠk provedenou odvolacím soudem na tento konkrétnímu případ za zjevně nepřiměřenou, a dovolání proto odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu