ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3799.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3799/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 314/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, č. j. 53 Co 261/2015-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 19/2000, posléze vedené pod sp. zn. 50 Cm 116/2012, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení 33 652 Kč s příslušenstvím proti dvěma žalovaným společnostem, kdy toto řízení trvalo 15 let a 6 měsíců.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 22 344 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 17. 7. 2014 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 177 656 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 755,57 Kč (výrok III). Současně odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka namítá, že se při stanovení zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009. Podle dovolatelky soud pochybil při stanovení základní částky pro určení výše zadostiučinění, při snížení částky zadostiučinění a v posouzení významu předmětu pro žalobkyni.
Dovolání není přípustné v části, ve které dovolatelka namítá, že výše základní částky byla jí i žalovanou shodně stanovena na 20 000 Kč a jednalo se tak o nespornou skutečnost, soud prvního stupně však přesto stanovil základní částku za jeden rok trvání řízení ve výši 15 000 Kč. Dovolatelka považuje posuzované řízení za extrémně dlouhé, a tedy i základní částka zadostiučinění by podle ní měla být stanovena na maximální hranici, k čemuž cituje stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), konkrétně jeho část, která se týká stanovení základní částky výše přiměřeného zadostiučinění za extrémně dlouhé řízení.
Výchozí částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, by se měla pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že soudy nesprávně posoudily složitost řízení a význam řízení pro žalobkyni. Dovolatelka přitom cituje Stanovisko k tomu, jaké skutečnosti svědčí pro složitost řízení s tím, že žádná taková v posuzovaném řízení dána nebyla, a rovněž cituje rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, s tím, že stát nemůže vyloučit odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě s tím, že se účastníci v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení nedomáhali nápravy. Dovolatelka nesouhlasí s výpočtem částky zadostiučinění a brojí proti snížení částky zadostiučinění z důvodu složitosti řízení a významu předmětu řízení pro žalobkyni.
Především napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí na takovém řešení právní otázky, že by shora uvedené skutečnosti (nečinnost žalobkyně) vyloučily odpovědnost státu. Ministerstvo spravedlnosti i soudy žalobkyni zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznaly, a to v penězích, toliko při stanovení výše zadostiučinění přihlédli k tomu, že žalobkyně na nečinnost soudu (resp. postup odpovídající zřejmě právnímu názoru soudu, že řízení je jako celek vůči všem účastníkům řízení ze zákona přerušeno) reagovala až s odstupem řady let. Takové řešení právní otázky ovšem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které „z nezájmu účastníka o průběh řízení plyne nižší (až žádný) význam posuzovaného řízení pouze v té části, po níž již ze strany daného účastníka zájem projevován nebyl. Nelze však bez dalšího dovodit nižší význam řízení pro účastníka rovněž v té části, kdy z jeho strany zájem o průběh řízení projevován byl. K vyvrácení domněnky vzniku újmy by pak mohlo dojít pouze tehdy, pokud by část řízení, kdy účastník zájem o průběh řízení projevoval, byla ve vztahu k té části, kdy již zájem účastníka projevován nebyl, pouze marginální“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4968/2015).
Samotné stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je pak především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Podle skutkových zjištění byla nynější žalobkyní podána žaloba o zaplacení částky 33 652 Kč s příslušenstvím k věcně nepříslušnému soudu. Účastníci následně vedli opakovaně zdlouhavá mimosoudní jednání, sama žalobkyně z toho důvodu žádala o odročení jednání, přičemž řízení bylo posléze z důvodu nesprávného právního názoru soudu vůči oběma žalovaným vedeno po dobu téměř 10 let jako přerušené (pro prohlášení konkursu pouze na jednoho z žalovaných), nicméně žalobkyně se po dlouhou dobu (v řádu let) o stav řízení nezajímala. Po vyloučení nároku vůči jednomu z žalovaných k samostatnému projednání byla věc projednána při čtyřech jednáních, včetně dokazování výslechem svědků, a ve věci bylo podáno odvolání. Celkem tak bylo řízení vedeno před soudy třech stupňů. Za této situace se zvýšení základní částky o 45 % kvůli podstatné chybě soudu a snížení o 20 % z důvodu chování účastníků, o 15 % z důvodu složitosti řízení a o 80 % kvůli (slovy odvolacího soudu) značně nízkému významu řízení pro žalobkyni na výslednou částku zadostiučinění 65 844 Kč (i přes tvrzenou povahu původního nároku jako restitučního) nejeví jako nepřiměřené.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu