ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1735.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1735/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. J. R. , zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Palackého 880/26, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 142/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 39 Co 358/2011-305, takto:
I. Řízení o dovolání se v části, v níž dovolání směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2011, č. j. 17 C 142/2002-263, zastavuje .
II. Dovolání se v té části, v níž směřuje proti té části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 39 Cdo 35/2011-305, v níž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 68.250,- Kč, odmítá .
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 39 Co 358/2011- 305, se ve výroku II. a v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v tomto případě domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku v celkové výši 283,000.000,- Kč spolu s příslušnými úroky z prodlení. Takto uplatněný nárok dovozoval z titulu přiměřeného zadostiučinění, které mu náleží za nemajetkovou újmu způsobenou „svévolným držením ve vazbě“ od 3. 1. 2001 do 2. 10. 2001. O přiměřené zadostiučinění nejprve požádal žalovanou, která však jakékoliv zadostiučinění odmítla poskytnout.
V následném soudním řízení, byla žaloba rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2005, č. j. 17 C 142/2002-76, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2006, č. j. 39 Co 340/2005-99, v plném rozsahu zamítnuta. Žalobcovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 25 Cdo 2113/2006-128, jako nepřípustné odmítnuto.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, byla všechna tři předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušena s tím, že nerespektováním principů plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR bylo těmito rozhodnutími porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele (žalobce) na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
V následném řízení Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 17 C 142/2002-263, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 81.900,- Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. pak žalobu co do zbytku žalované částky, jakož i do požadovaných úroků z prodlení zamítl a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 68.250,- Kč a žalobci přiznal též 5,5% úrok z prodlení z částky 150.150,- Kč za dobu od 11. 7. 2002 do 13. 9. 2011 a z částky 110.175,- Kč za dobu od 14. 9. 2011 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Soudy vycházely ze skutkového zjištění, že žalobci bylo dne 17. 12. 1999 sděleno obvinění pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že v písemném podání adresovaném Policii ČR uvedl, že soudkyně JUDr. H. „jedná zpupně, arogantně, svoji funkci soudce zneužívá ke křivému obvinění uvedením vědomě lživého tvrzení“ a že „zasáhla naprosto hrubě nabubřelým, neomaleným způsobem klasicky bolševického stylu podle obsahu tajného pokynu Ústředního výboru Komunistické strany Československa z r. 1948“. Dne 9. 5. 2001 bylo stěžovateli sděleno další obvinění pro další obdobný skutek, jehož se měl dopustit v podání adresovaném Policii ČR ze dne 23. 4. 1999, v němž „pomlouvá Mgr. M. K., mj. že opakovaně účelově lže“, „zcela zlikvidovala základní práva dvou dětí a jejich otce“, „odvolání proti usnesení měla ponechat asi půl roku ve svém šuplíku“.
Následně bylo nařízeno zkoumání žalobcova duševního stavu ústavní formou. Protože se žalobce odmítl dostavit k vyšetření svého zdravotního stavu k ustanovenému znalci, byl vydán příkaz k zatčení, žalobce byl zatčen a dodán soudci. Při výslechu žalobce opakovaně uvedl, že se nehodlá dostavit k ustanoveným znalcům, a z toho důvodu soud dne 3. 1. 2001 rozhodl o vzetí žalobce do vazby, která mu byla prodloužena až do 3. 10. 2001. Z vazby byl propuštěn až dne 2. 10. 2001, jeho opakované žádosti o propuštění z vazby byly vždy zamítnuty.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 10. 2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2004, byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvojnásobného trestného činu útoku na státní orgán. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 7 Tdo 805/2004, byla tato rozhodnutí zrušena a žalobce obžaloby zcela zproštěn, neboť obžalobou stíhanými skutky se stěžovatel trestného činu útoku na státní orgán nedopustil a nedopustil se ani jiného trestného činu.
Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního závěru Ústavního soudu a dospěl k závěru, že došlo k neodůvodněnému odnětí svobody v důsledku výkonu vazby, a tato skutečnost sama o sobě představuje natolik výrazný zásah do práv jednotlivce, že na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba přiznat zadostiučinění v penězích. Žalobce byl nedůvodně držen ve vazbě po dobu 273 dnů, což je doba výrazně převyšující dobu nutnou k tomu, aby mohl být vyšetřen ustanoveným znalcem. V následném trestním řízení byl žalobce obžaloby zcela zproštěn a z tohoto pohledu je třeba hledět na předchozí úkony provedené v rámci vyšetřování či trestního řízení jako na úkony, které zasáhly do svobody a základních práv žalobce. Soud prvního stupně vyšel při stanovení výše zadostiučinění z dosavadní rozhodovací praxe soudů, z níž vyplývá výše odškodnění v rozmezí 300 až 1.000,- Kč za jeden den odnětí svobody. Soud prvního stupně přiznal zadostiučinění při dolní hranici tohoto rozpětí, neboť neshledal žádnou okolnost, která by odůvodňovala navýšení zadostiučinění. Žalobce ani netvrdil, že by ze strany státu došlo v průběhu výkonu vazby k nějakým excesům nebo že by na něj měl výkon vazby extrémně negativní vliv či existenci neobvyklé či neočekávané situace. Z tohoto důvodu soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 81.900,- Kč a ve zbylých 282,918.100,- Kč žalobu zamítl. Zamítl i další návrh žalobce na zaplacení jednorázové částky 10,000.000,- Kč, neboť žalobce tento svůj požadavek žádným způsobem neodůvodnil. Konečně zamítl i jeho návrh na přiznání úroků z prodlení, neboť s ohledem na charakter nároku nepřichází prodlení pojmově do úvahy. To z toho důvodu, že výši zadostiučinění v penězích stanoví vždy až soud dle vlastní úvahy na základě provedených důkazů.
Odvolací soud vycházel ze „sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR k otázce odškodnění za výkon vazby ze dne 9. 2. 2012, vyjádřeného v rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010.“ „Odvolací soud, vycházeje z tohoto rozhodnutí, dospěl k závěru, že konkrétním okolnostem případu odpovídá denní odškodnění částkou 550,-Kč za každý den vazby.“ Proto uložil žalované zaplatit žalobci dalších 68.250,- Kč. Rozsudek soudu prvního stupně změnil odvolací soud i co do povinnosti žalované zaplatit úroky z prodlení, a to s odvoláním na závěry obsažené v např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, přičemž byl zastoupen advokátkou ustanovenou rozhodnutím České advokátní komory ze dne 2. 4. 2012 a 20. 4. 2012. Dovoláním, jež bylo zpracováno v souladu s pokyny klienta a dle jeho odsouhlaseného znění, byl rozsudek odvolacího soudu napaden „v plném rozsahu“. V první polovině dovolání žalobce obsáhle brojí proti závěrům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, načež v závěru dovolání uvádí, že „[…] napadá jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17 C 142/2002-263 ze dne 22. 3. 2011, v plném rozsahu, tak i rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 39 Co 358/2011-305 ze dne 22. 2. 2012, též v plném rozsahu.“ „Napadené rozhodnutí“ má podle dovolatele ve věci samé po právní stránce zásadní význam, „neboť meritem tohoto dovolání je zde právní otázka, zdali vydání vědomě nepravdivého rozsudku je či není nesprávným úředním postupem ve smyslu obsahu znění §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.“ Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Soudu prvního stupně se v dovolání vytýká, že rozhodl bez účasti žalobce, i když k tomu nebyly dány podmínky, a že rozhodl bez provedení žalobcem navrhovaných důkazů. Soud prvního stupně svým závěrem, že neshledal žádnou okolnost, která by odůvodňovala navýšení zadostiučinění, vědomě popřel a ignoroval rozhodnutí Ústavního soudu v této věci.
Směřují-li námitky dovolatele vůči rozsudku odvolacího soudu, pak dovolatel zejména zpochybňuje výši zadostiučinění za jeden den trvání vazby. Uvádí, že „tato situace však zcela zjevně absolutně nepřipadá ve věci žaloby na náhradu škody zde dovolatele, neboť od počátku trestního řízení všichni aktéři tohoto procesu (aktu od zatčení po zadržení ve vazební věznici) zde žalované věci věděli, že jednají svévolně, v hrubém rozporu s dikcí zákonů ČR a ratifikovaných mezinárodních paktů […].“ Podle dovolatele nelze obecně stanovit výši odškodnění za neoprávněné věznění „občanů ČR“ způsobem, jenž vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy paušalizovanou částkou. Dovolatel namítá, že „ani v druhém kole po zrušení rozsudků senátem ÚS ČR nebylo ve věci rozhodováno o meritu žaloby v souladu s jejím obsahem, důvodem a navrženými důkazy, kterýmž jest vědomě účelové svévolné věznění řádných občanů ČR […].“ Jedním z rozhodujících kritérií výše odškodnění za svévolné věznění musí být společenské postavení poškozeného, jeho osobnostní úroveň atd.
Dovolatel dále nesouhlasí s tím, kterak odvolací soud posoudil počátek prodlení žalované s vyplacením zadostiučinění, neb má za to, že toto prodlení nastalo již dne 3. 10. 2001, kdy žalovanou vyzval k odškodnění.
Dovolatel taktéž napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „oba napadené rozsudky, v řízení bez nařízeného ústního jednání, zrušil v plném rozsahu a věc dle ustanovení§243b odst. 3 o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek není určen k přezkoumávání rozhodnutí soudů prvních stupňů (viz §236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud není funkčně příslušný k projednání takového dovolání, které proti rozsudku (usnesení) soudu prvního stupně směřuje. Je-li takové dovolání přece jen podáno, Nejvyšší soud – stejně jako učinil v tomto případě – dovolací řízení zastaví (§104 odst. 1 o. s. ř.); viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (stejně jako dále uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu dostupné na internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Žalobce dále napadá rozsudek soudu odvolacího, a to „v plném rozsahu“, což znamená, že brojí proti té části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Dovolací soud proto i v souzeném případě postupoval podle §218 písm. b) o. s. ř. a dovolání jako subjektivně nepřípustné v této části odmítl.
Také dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení (v daném případě proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu) není podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci však dovolací soud vzhledem k částečnému zrušení rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepostupoval podle §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výrok o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým na výroku, v němž bylo rozhodnuto o věci samé.
Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné v té části, v níž je napaden potvrzující výrok rozsudku soudu odvolacího ve věci samé.
Dovolání v této části shledal přípustným, neboť odvolací soud při úvaze o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a otázky vztahující se k této problematice jsou tak soudy rozhodovány rozdílně. To přesto, že dovolání vykazuje značné formulační a obsahové nepřesnosti, je z větší části nesrozumitelné, zavádějící a pro dovolací řízení irelevantní. Uvedené je zajisté způsobeno tím, že žalobce trval na tom, aby dovolání obsahovalo jeho formulace.
Jak vyplývá již z právě vyřčeného, dovolání je v této části i důvodné.
Odvolací soud správně dospěl k závěru, že v případě žalobce se jedná o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazebním držením v rámci trestního řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“, a že nemajetkovou újmu je nutno odškodnit podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). Odvolací soud dokonce správně vyšel z toho, že základní výkladová pravidla k této problematice byla stanovena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněné pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odvolací soud ovšem zcela potlačil odůvodnění výše nakonec přiznaného zadostiučinění, a to v situaci, kdy dovolatel – i přes uvedené nedostatky dovolání – namítá, že poskytnuté zadostiučinění je nepřiměřeně nízké. Z rozsudku odvolacího soudu je pouze zjistitelné, že za adekvátní zadostiučinění považuje soud částku 550,- Kč za den trvání vazby, a že tak bylo zohledněno kritérium celkové délky omezení osobní svobody. Jak a zda vůbec odvolací soud hodnotil naplnění dalších relevantních kritérií (zejm. povahu trestní věci a následky výkonu vazby v osobní sféře žalobce, ale i další okolnosti případu) není z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu seznatelné.
Tyto úvahy mají zásadní vliv na určení výše přiměřeného zadostiučinění a bez jejich alespoň stručného (zato výstižného) uvedení v odůvodnění rozsudku nemá dovolací soud možnost přezkoumat, zda celková výše zadostiučinění není zjevně nepřiměřeně nízká.
Pochybnosti o adekvátnosti dosud přiznaného zadostiučinění posiluje i to, že denní sazba byla stanovena ve spodní hranici Nejvyšším soudem uvažovaného rozmezí (i když rozmezí toliko orientačního). Stalo se tak za situace, kdy zejména Ústavní soud (ale částečně i soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí) ve svém nálezu vydaném v této věci upozornil na některé skutkové okolnosti případu, které by spíše nasvědčovaly tomu, že uvalení vazby na žalobce bylo zcela neodůvodněné, resp. že délka vazebního držení byla vzhledem k okolnostem případu zcela excesivní, a že i další okolnosti případu odůvodňovaly navýšení zadostiučinění. Tak Ústavní soud považoval za „paradoxní […] samotný motiv vedoucí orgány činné v trestním řízení k nařízení psychiatrického zkoumání a posléze uvalení vazby, který sledoval případné vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatele pro nepříčetnost. Jinak řečeno, okolnost, která by svědčila ve prospěch stěžovatele a vedla k jeho trestní neodpovědnosti, sloužila orgánům činným v trestním řízení jako důvod pro omezení základních práv a svobod stěžovatele […].“ Navíc zásah do základních práv žalobce (v podobě nuceného lékařského vyšetření a zbavení osobní svobody) byl učiněn v situaci, kdy se mělo jednat o prošetření toliko „verbálního trestného činu“. Lze též přisvědčit názoru Ústavního soudu (a také soudu prvního stupně) v tom, že nepřijatelná je doba, po kterou byl žalobce ve vazbě držen, a že postup soudních znalců byl v tomto případě rovněž pochybný (viz nález Ústavního soudu v této věci, §38, §39 a §40).
Dovolací soud sice nepředjímá, zda se žalobci mělo skutečně dostat podstatně vyššího zadostiučinění, neboť objektivně nemůže předvídat úvahy, které vedly odvolací soud k tomu, že dospěl k zadostiučinění ve výši 150.150,- Kč. Jestliže se však neobjeví jiné okolnosti případu, než které akcentoval Ústavní soud, anebo budou odvolacím soudem pro tentokráte vyjádřeny důvody, které by ho vedly k úvaze o snížení zadostiučinění, nelze předem přiznání vyššího zadostiučinění vyloučit.
Námitka dovolatele směřující vůči závěrům odvolacího soudu co do stanovení počátku prodlení žalované s plněním přiměřeného zadostiučinění je nedůvodná (k tomu viz např. 10. právní věta stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném a dovolacím soudem věcně projednaném rozsahu jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. V následujícím řízení se odvolací soud zaměří zejména na skutkové okolnosti případu, které jsou podle stávající judikatury (zejm. rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010) rozhodné pro určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vazebním držením žalobce, a ve svém rozhodnutí projeví, jaká kritéria a v jaké míře vzal v úvahu.
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21.srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu