ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1798.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1798/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) M. P. , b) L. P. , c) A. S. , d) C. P. , a e) E. P. , všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované VELKOTRŽNICE – LIPENCE s. r. o. , se sídlem v Praze 5, K Radotínu 492, identifikační číslo osoby 256 32 221, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 191/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 35 Co 317/2015-179, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j. 5 C 191/2014-151, určil, že označená bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na rovněž označených nemovitostech byly ve společném jmění manželů J. P., zemřelého dne 11. září 2013, a R. P., zemřelé dne 1. listopadu 2013, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně se zabýval platností předmětných převodních smluv, na základě kterých měli uvedení zůstavitelé převést do vlastnictví žalované předmětné nemovitosti, a to s ohledem na také uzavřenou předběžnou smlouvu, smlouvu o půjčce a smlouvu o zřízení zástavního práva, přičemž po provedeném řízení dospěl k závěru, že v daném případě „skutečným smyslem předmětných kupních smluv uzavřených mezi žalovanou a zůstaviteli – manželi P. – bylo sjednání tzv. propadné zástavy, tedy uspokojení pohledávky zástavního věřitele (v daném případě půjčky ve výši 256.405,- Kč) tím, že jí připadne zástava do vlastnictví, jsou předmětné smlouvy pro rozpor s účelem zástavního práva, tak jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona podle ust. §39 OZ neplatné.“ Tento závěr učinil prvoinstanční soud s ohledem na závěry judikatury, podle které „je třeba případy, kdy je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena ještě předtím, než nastane realizační fáze zástavní smlouvy (dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně), kvalifikovat jako nepřípustné (a proto podle §39 OZ neplatná) sjednání tzv. propadné zástavy.“ V posuzované věci „Pro posouzení platnosti předmětné smlouvy soud považoval rovněž za podstatnou tu skutečnost, že žalovaná v ujednání o poskytnutí a vrácení půjčky ve Smlouvě o půjčce ze dne 31. 7. 2002 zcela bezdůvodně a v rozporu s ust. §657 OZ odmítá vrácení půjčky ve formě peněz, a to včetně úroků a výslovně zavazuje dlužníka (manžele P.) k vrácení poskytnuté půjčky formou převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované.“
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že byť kupní smlouva sama o sobě zákonu neodporuje, je třeba situaci posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Pokud z nich vyplývá, že kupní smlouva stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy, je taková smlouva pro obcházení kogentních ustanovení zákona o realizaci zástavního práva neplatná podle §39 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka sice vymezuje předpoklad přípustnosti svého dovolání s tím, že se odvolací soud (ve stručnosti shrnuto z jejího obsáhlého dovolání) při řešení právní otázky neplatnosti předmětných převodních smluv, jimž přiznal charakter tzv. propadných zástav, a shledal je tedy absolutně neplatnými právními úkony ve smyslu §39 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezohlednil projevenou vůli zůstavitelů při těchto majetkových transakcích, a k této své dovolací argumentaci označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu České Republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), avšak ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že ten při řešení uvedené právní otázky rozhodl podle judikatury dovolacího soudu, která ovšem ve skutkových poměrech té které rozsouzené věci nijak nezapadá (není podřaditelná) do zjištěného skutkového rámce v této věci; právě v tom spatřuje dovolatelka odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Tato dovolací argumentace žalované ovšem není přiléhavá, neboť - jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž pro stručnost a věcnou správnost odkázal ve svém rozhodnutí odvolací soud – soud prvního stupně (především v rámci prvního odstavce na str. 7 písemného vyhotovení svého rozsudku) reflektoval závěry, k nimž stran tzv. propadných zástav dospěla judikatura, a poté s ohledem na učiněná skutková zjištění přistoupil k právnímu posouzení věci, jak již shora bylo citováno. Převzal-li zcela odvolací soud takto učiněné právní závěry pro své rozhodnutí, nelze v takto pojatém přístupu k odůvodnění rozsudku (v němž bylo i reagováno na odvolací námitky) spatřovat nějaký defekt, a ve vztahu k odůvodnění prvoinstančního rozsudku, resp. k právnímu posouzení věci nelze ani vyvodit, že by takto provedené právní posouzení vyloženého závěru o skutkovém stavu věci negovalo závěry, k nimž dospěla judikatura dovolacího soudu ohledně tzv. propadných zástav, byť jednotlivá rozhodnutí jistěže vycházela z odlišných skutkových okolností rozsouzených případů; je zjevné, že odvolací soud (soud prvního stupně) při své aplikační úvaze primárně sledoval (zobecněné) právní závěry z citované judikatury, v tomto případě též z pohledu komplexního posuzování všech – v inkriminovaném období – uzavřených právních úkonů mezi dotčenými účastníky, které se týkaly, resp. souvisely s předmětnými nemovitostmi. Jinak řečeno, odvolací soud správně posuzoval jako zásadně významné okolnosti všechny v uvedenou dobu mezi dotčenými účastníky uzavřené smlouvy, přičemž dospěl-li na základě skutkových zjištění, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, k výše vyloženému skutkovému závěru, pak jím učiněné právní posouzení věci, resp. ztotožnění se s právně kvalifikačním závěrem provedeným soudem prvního stupně, zcela jasně a přesvědčivě vyloženým v odůvodnění jeho rozhodnutí (v intencích §157 odst. 2 o. s. ř.), není v žádném rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (na kterou odvolací soud, resp. soud prvního stupně odkazuje) řešící problematiku tzv. propadných zástav.
Nedůvodná je rovněž dovolací argumentace spatřující pochybení odvolacího soudu, resp. obou soudů, „když nepřipustily důkaz výslechem účastníka řízení, to je jednatele, který měl právo se vyjádřit k obsahu jednání s manžely P. a okolnostem uzavření souboru smluv včetně toho, jaký byl skutečný smysl těchto ujednání.“ , jelikož se tato námitka týká jiné vady řízení, k níž by dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen v případě, bylo-li by dovolání žalované ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, což ovšem není.
Pouhá skutková či právní polemika dovolatelky v dovolání, bez právně relevantního vymezení předpokladu jeho přípustnosti (tj. z hlediska vymezení některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.), pochopitelně přípustnost takto podaného dovolání rovněž založit nemohla. V dovolacím řízení totiž nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž (jak již vyložil Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015), „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ač dovolatelka dovoláním napadla i nákladový výrok rozhodnutí odvolacího soudu, v tomto směru nijak nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., takže v této části je její dovolání zatíženo nedostatkem, který v průběhu dovolací lhůty dovolatelkou nebyl odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu