ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1802.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1802/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice–M. s., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 83/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č.j. 1 Co 224/2007-91, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2007, č.j. 32 C 83/2005-76, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 3.500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j.
1 Co 224/2007-91, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do práv žalobce chráněných ustanovením §11 násl. o. z. V postupu orgánů činných v trestním řízení soud neshledal ani případný exces.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména poukazuje na to, že v průběhu jeho trestního stíhání byl opakovaně a hrubě porušen trestní řád. Připomíná též skutkové okolnosti případu (fakticky je tak uplatněn i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č. j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3
o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o. s. ř.
ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu