ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1846.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1846/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně O.PO.RA, odborová organizace (pův. Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu), identifikační číslo osoby 26991934, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blatnická 19, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17/736, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 272/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 15 Co 456/2011-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč, a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy, která měla vzniknout její právní předchůdkyni (Základní odborové organizaci při správě státních hradů B. a Š., označované též jako Základní organizace ev. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací) v důsledku nesprávného úředního postupu Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 595/09. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně v tom, že Ústavní soud stížnost její právní předchůdkyně odložil, aniž by jí poskytl přiměřenou lhůtu k odstranění vad podání nebo aniž by řízení přerušil analogicky podle §109 o. s. ř. Žalovaná v rámci předběžného projednání věci požadavku žalobkyně nevyhověla.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Právní předchůdkyně žalobkyně podala dne 13. 3. 2009 podání, které označila jako ústavní stížnost. V ústavní stížnosti Základní organizace informovala Ústavní soud, že si je vědoma obligatorní podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení o její ústavní stížnosti, a současně vylíčila důvody, pro které právního zástupce nemá. Právní předchůdkyně žalobkyně navrhla Ústavnímu soudu, aby do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 56/2009, v němž mělo být rozhodnuto o správní žalobě proti oznámení předsedy České advokátní komory o zrušení rozhodnutí, jímž byl žalobkyni určen advokát, eventuelně do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, bude-li podána, řízení o ústavní stížnosti přerušil, popř. aby lhůtu k odstranění vad podání ve smyslu ust. §34 odst. 1 ve spojení s ust. §41 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen zákon o Ústavním soudu) stanovil až do doby 30 dnů od vydání rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 56/2009. Asistent soudce Ústavního soudu přípisem ze dne 26. 3. 2009 vyrozuměl právní předchůdkyni žalobkyně o tom, že řízení o ústavní stížnosti nelze přerušit, jak základní organizace navrhovala, neboť by se jednalo o obcházení ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Současně základní organizaci sdělil, že její podání nelze po obsahové stránce označit za návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, neboť neobsahuje žádnou informaci o meritu věci, ale ve své podstatě se jedná o sdělení obtíží s obstaráním advokáta. Proto podání základní organizace podle ust. §41 písm. a) zákona o Ústavním soudu odložil. Dne 12. 4. 2009 se základní organizace sloučila se žalobkyní.
Odvolací soud ani v době svého rozhodování neshledal důvody pro to, aby žalobkyni byl ustanoven zástupce z řad advokátů, a ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že Ústavní soud se nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nedopustil. Ústavní soud podání stěžovatelky odložil s tím, že tento návrh po obsahové stránce nemá všechny zákonné náležitosti, a nejedná se tedy o podání ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší zkoumat, proč stěžovatelka podmínku stanovenou v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nesplnila. Odvolací soud uzavřel, že pokud Ústavní soud řízení o žádosti stěžovatelky nepřerušil, nedopustil se žádného pochybení, když zákon o Ústavním soudu přerušení řízení o ústavní stížnosti neumožňuje. Odvolací soud přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, neboť Ministerstvo financí má sice dle organizační struktury oddělení jež působí na úseku náhrady škody při výkonu veřejné moci, k jeho činnosti však nenáleží zastupování ministerstva před soudy. V souzené věci se jednalo o poměrně neobvyklou problematiku, kdy žalobkyně namítala nesprávný úřední postup Ústavního soudu, za této situace proto považoval odvolací soud náklady za zastupování advokátem za účelně vynaložené.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I. a II. napadla žalobkyně dovoláním, jež považovala za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu označila otázku aplikace ust. §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s ust. §63 zákona o Ústavním soudu na řízení před Ústavním soudem. Dovolatelka se domnívá, že z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu nevyplývá, že by nebylo možné řízení před Ústavním soudem přerušit analogicky dle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Za otázku, kterou není Ústavní soud oprávněn řešit, považuje otázku zákonnosti rozhodnutí o (ne)zastoupení nemajetného účastníka. Jestliže tedy zákon o Ústavním soudu výslovně nestanoví, že řízení před Ústavním soudem přerušit nelze, nelze než dovodit, že řízení přerušit lze, a v případech, kdy probíhá řízení o otázce, kterou není Ústavní soud oprávněn řešit, přerušeno dokonce být musí. Dovolatelka rovněž namítla rozpor výroku II. o náhradě nákladů řízení s judikaturou, zejména s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/2009, podle kterého odměna advokátovi jednajícímu za stát, který disponuje vlastními zaměstnanci s právnickým vzděláním, nenáleží. Pakliže zaměstnanci žalované projednali vznesený nárok dle §14 zákona č. 82/1998 Sb., jsou nepochybně schopni svůj postoj a svou argumentaci o nedůvodnosti nároku uplatnit i v řízení před soudem. Argumentace soudu o složitosti věci je ve zřejmém kontrastu se skutečností, že žalobkyni nebyl zástupce z řad advokátů ustanoven s tím, že věc zvládne osoba jednající za žalobkyni. Na jedné straně je řízení jednoduché natolik, že ho zvládne právní amatér, a na druhé straně je složité tak, že stát musí zastupovat smluvní advokát. Na základě účelové desinterpretace obsahu řízení byla porušena zásada rovného přístupu soudu k účastníkům řízení. Dovolatelka navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit k novému projednání věci.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu ohledně přiznání nákladů řízení žalované není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce, zda lze na řízení před Ústavním soudem aplikovat přiměřeně ustanovení §109 občanského soudního řádu, není dovolání žalobkyně přípustné, neboť se nejedná o právní otázku, na které by primárně spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, a její vyřešení by se tudíž nemohlo ani promítnout do konečného postavení žalobkyně vůči druhé straně sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ústavní soud podání právní předchůdkyně žalobkyně odložil, neboť dospěl k závěru, že její podání po obsahové stránce nelze označit za návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, jelikož kromě označení rozhodnutí, proti nimž u Ústavního soudu hodlala právní předchůdkyně žalobkyně brojit, neobsahuje žádnou informaci o meritu věci a ve své podstatě se tak jedná o sdělení stěžovatelky o obtížích s obstaráním advokáta, nikoli o podání ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Sdělení ohledně toho, proč není možné řízení před Ústavním soudem přerušit, je třeba posoudit jako připojené obiter dictum, které nemělo na závěr o odložení věci stěžovatelky žádný vliv. Nebylo proto třeba zkoumat, zda je uvedené sdělení Ústavního soudu „nesprávným úředním postupem“, neboť tímto nemohla žalobkyni vzniknout žádná nemajetková újma. Ústavní soud ve svém přípise vysvětlil, že stěžovatelkou navrhovaný procesní postup by byl na místě jen tehdy, pokud by Ústavnímu soudu doručený návrh jinak alespoň v základních rysech měl charakter návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, což se v posuzované věci nestalo. Právní předchůdkyni žalobkyně mohla čistě teoreticky vzniknout újma toliko v důsledku odložení věci Ústavním soudem z důvodu, že po obsahové stránce neobsahuje žádnou informaci o meritu věci, tento procesní postup však dovolatelka za nesprávný úřední postup neoznačila a v dovolání proti němu konkrétními námitkami nebrojila.
Je třeba zdůraznit, že poškozenou v důsledku postupu Ústavního soudu se mohla cítit pouze právní předchůdkyně žalobkyně, která „ústavní stížnost“ podávala, a jíž bylo dne 2. 4. 2009 doručeno vyrozumění o odložení věci, neboť dovolatelka se se základní organizací sloučila až dne 12. 4. 2009. Vzhledem k závěrům Nejvyššího soudu ohledně nemožnosti převodu a přechodu práva na náhradu nemajetkové újmy na právní nástupce obsaženým v části III. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), jakož i v jeho judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod č. 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3969/2011), pak nebylo třeba nárok žalobkyně věcně zkoumat, neboť nebyla ve sporu aktivně věcně legitimovaná.
Nejvyšší soud rovněž považuje za nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech a v ostatních speciálních řízeních svěřených k rozhodování Ústavnímu soudu. Pod prizmatem judikatury Evropského soudu pro lidská práva, k níž je třeba přihlédnout při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že do celkové doby řízení je třeba započítat i řízení o ústavní stížnosti, nelze-li dopředu odhadnout, jak řízení o ústavní stížnosti dopadne (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 nebo závěry obsažené v části III. pod bodem 2. Stanoviska). Pokud se však poškozený domnívá, že došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu, kterým došlo např. k porušení jeho práva na soudní ochranu, bude na místě, aby se ochrany svého práva domáhal přímo u Evropského soudu pro lidská práva, který v tomto ohledu může ovlivnit přístup Ústavního soudu k ústavním stížnostem (k tomu srov. Černý, P., Stavělík, P. Vliv Evropského soudu pro lidská práva na řízení před Ústavním soudem ČR, Právní rozhledy 5/2006. s. 185).
Jelikož vyřešení žalobkyní vymezené právní otázky by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatelky vůči druhé straně sporu, je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. října 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu