ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2030.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2030/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. H., a b) M. H. , zastoupeným JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 3161, proti žalovaným 1) P. K. , a 2) P. Ř., oběma zastoupeným Mgr. Janem Horáčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Palackého ul. 46, o určení vlastnictví k bytové jednotce, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 65/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 2. prosince 2009, č.j. 59 Co 245/2009-135, takto:
I. Dovolaní žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Kroměříži (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2008, č.j. 16 C 65/2008-77, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. listopadu 2008, č.j. 16 C 65/2008-82, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „jsou podílovými spoluvlastníky, každý 1 nemovitostí, bytu č. 3672/33 v budově čp. 3670, 3671, 3672 - bydlení v K., postaveného na pozemcích p.č.st. 5151 - zastavěná plocha a nádvoří a dále 1 spoluvlastnických podílů na společných částech budovy čp. 3670, 3671, 3672 o velikosti 7451/185619 a spoluvlastnického podílu na pozemcích parc. č. st. 5151 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 5152 - zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. st. 5153-– zastavěná plocha a nádvoří o velikosti 7451/185619, zapsaných na LV č. 12655 pro k.ú. a obec K. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž“ (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. prosince 2009, č.j. 59 Co 245/2009-135, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. ve věci samé potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. až IV.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně vycházejícího ze správného závěru o skutkovém stavu věci. Uvedl, že kupní smlouva, kterou dne 20. září 2006 uzavřela žalobkyně a) s žalovanou 1), je platná, když vedle podstatných náležitostí požadovaných ust. §588 obč. zák. splňuje zákonem vyžadovanou písemnou formu (§46 obč. zák.), tento dvoustranný právní úkon byl projeven určitě a srozumitelně, i třetím osobám je z něj nepochybně zřejmý právní důsledek, tj. změna vlastnických práv ke konkrétnímu předmětu kupní smlouvy, a konkrétně sjednaná kupní cena včetně způsobu placení. K námitce žalobců, že kupní cena jim nebyla celá vyplacena, odvolací soud uvedl, že nezaplacení ceny není důvodem neplatnosti kupní smlouvy, pokud ve smlouvě nebyly sjednány právní důsledky s nezaplacením související, jako např. odstoupení od smlouvy apod. (v daném případě sjednány nebyly). Zjištěné skutečnosti nepřipouštějí (učinit) ani závěr o tzv. lichevní smlouvě, tj. jako smlouvě neplatné pro rozpor se zákonem nebo jej obcházející podle §39 obč. zák. K odstoupení žalobců od kupní smlouvy písemným projevem ze dne 4. června 2007, pak odvolací soud uvedl, že podle obsahu písemného odstupujícího projevu žalobci odstoupili od předmětné smlouvy z důvodu tísně, avšak v samotném odstupujícím projevu nebyla uplatněna druhá kumulativní podmínka, tj. že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé v dovolání ovšem neformulují k řešení žádnou právní otázku zásadního významu, pouze opakují své argumenty, které již uplatnili v odvolacím řízení a jež se týkají popisu okolností, za kterých (podle jejich vnímání skutkového děje) mělo dojít k převodu předmětného bytu, a pro jaké důvody je uvedená kupní smlouva neplatná. Navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, in www.nsoud.cz ).
V tomto případě dovolatelé žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezili. Vesměs dovolací argumentaci upínají k popisu okolností, které měly předcházet uzavření předmětné kupní smlouvy, čímž dovolatelé de facto polemizují se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také i odvolací soud. Poněvadž při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, in www.nsoud.cz , příp. implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, in www.nalus.usoud.cz ), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá (žádného) procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. 22 Cdo 1762/2007, vše in www.nsoud.cz ).
Dovolatelkám se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Kromě toho je třeba také uvést, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat odvolacím soudem, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k dané právní kvalifikaci, tzn. učinit závěr, jenž formálně vyústil ve vydání rozhodnutí, jímž byl v meritu věci odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrzen. Pokud dovolatelé zpochybňují správnost odvolacím soudem učiněného právně kvalifikačního závěru, činí tak s odkazem na svou skutkovou verzi případu a fakticky tímto způsobem nepřípustně uplatňují také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem přípustnost nenárokového dovolání posuzovat nelze.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci §146 odst. 2 (ať již podle věty první či druhé) o. s. ř. (vzhledem k tomu, že žalovaným žádné účelně vynaložené náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly) osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu