ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2110.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2110/2020-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 86/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, č. j. 15 Co 19/2020-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 11 C 86/2018-81, konstatoval, že v exekuci nařízené usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 17. 1. 2011, č. j. 13 EXE 13297/2010-24, a prováděné nejprve soudním exekutorem JUDr. Ivo Dědkem, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 012 EX 4766/10, a následně soudním exekutorem Mgr. Markem Jenerálem, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 177 EX 27197/13, došlo při provádění exekuce prodejem nemovitostí na základě exekučního příkazu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 012 EX 4766/10-21 (dále jen „posuzované řízení“), k porušení práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I). Žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení částky 429 928 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla, coby zúčastněné osobě (oprávněné z věcného břemene), vzniknout především tím, že s ní nebylo po určitou dobu v posuzovaném řízení jednáno, a celková délka řízení v rozsahu, v němž se rozhodovalo o prodeji nemovitosti, byla vůči ní nepřiměřená.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, z jehož obsahu je zřejmé, že patrně směřuje proti oběma jeho výrokům. Podané dovolání však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání předně neobsahuje ve vztahu k otázce č. 2), spojované s vadně určeným počátkem řízení posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni, náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně sice uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu, nicméně Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobkyní ve vztahu k jí formulované otázce č. 2) naplněn. Pokud se žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by ve vztahu k dané otázce pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což ovšem v podaném dovolání neučinila.
Výhrada žalobkyně, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jejími námitkami, že jeho rozhodnutí nesplňuje požadavek řádného odůvodnění, že se omezil na pouhé převzetí právních závěrů soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil, aniž se jimi sám blíže zabýval [otázka 1)], nezakládá v dané věci přípustnost dovolání. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (jak se tomu stalo i v projednávané věci). Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Napadený rozsudek odvolacího soudu přes svou stručnost takovými nedostatky netrpí, neboť jeho rozhodnutí srozumitelně vysvětluje podstatné důvody, na nichž je založeno, a opomenutí některých dílčích (pro výsledek řízení nepodstatných) argumentů uplatněných žalobkyní nemůže na tomto závěru nic změnit. Odvolacímu soudu nelze ani vyčítat, že se ztotožnil s právní argumentací soudu prvního stupně a v důsledku toho ji zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09, uveřejněným pod číslem 142/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nich uvedenou judikaturu).
Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu nezakládá rovněž námitka, že se odvolací soud opomenul vyjádřit k tomu, podle jaké procesněprávní úpravy mělo být (z hlediska časové působnosti právní normy) postupováno v posuzovaném exekučním řízení. V tomto směru se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž soud rozhodující v kompenzačním řízení není oprávněn učinit si právní názor na rozhodnutí jiného orgánu, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to ani ohledně předcházejícího postupu, který ve vydaná rozhodnutí vyústil (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015).
Ve vztahu k otázce č. 3), podle žalobkyně dosud judikatorně neřešené, zda „mají být v případě náhrady nemajetkové újmy za část exekučního řízení, týkajícího se zpeněžování nemovitostí, uplatněna kritéria vymezená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., či zda se jedná o zvláštní případ, kdy se tato kritéria neuplatní“, Nejvyšší soud nepřehlédl, že argumentace žalobkyně v dovolání obsažená pod body 7) a 8) se s položenou otázkou poněkud míjí. Nicméně řešení přijaté odvolacím soudem (soudem prvního stupně) zcela odpovídá obecným závěrům dosaženým ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“. Předestřenou otázkou se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2354/2013, podle něhož i na vykonávací (exekuční) řízení se vztahují kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Nejvyšší soud přitom opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž dosaženou formou nebo výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Skutečnost akcentovaná žalobkyní v otázce č. 4), zda je přiměřeným zadostiučiněním poskytnuté konstatování porušení práva, když „v řízení bylo dotčeno jí svědčící věcné břemeno, nájemní právo, majetek v řádech miliónů korun, a zprostředkovaně též její vztah s osobou povinného“ a projednávání věci bylo spojeno na její straně „se stresem a úbytkem na váze“, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Soudy obou stupňů naopak dospěly k žalobkyní dovoláním výslovně nezpochybněnému závěru, jež nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. §242 odst. 3, věta první o. s. ř.), podle něhož v řízení o prodeji nemovitosti nemohlo být a také úkony soudního exekutora fakticky nebylo v rámci soudní exekuce dotčeno nájemní právo a věcné břemeno svědčící žalobkyni, stejně tak fotovoltaická elektrárna zbudovaná na exekučně postižené nemovitosti byla od počátku exekučního řízení vnímána jako závada zpeněžované nemovité věci v podobě vlastnického práva žalobkyně.
Dovolatelka tak konstruuje své odlišné právní posouzení ve vztahu k dané otázce na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud a její námitka, byť spojovaná s četnými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat ovšem nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu