ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2125.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2125/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce M. O. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 12/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, č. j. 18 Co 510,511/2011 – 131, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal, aby mu žalovaná (Česká republika jednající Ministerstvem spravedlnosti, označená jako žalovaná 1/) zaplatila 1,500.000,- Kč. Uložení stejné povinnosti se domáhal i vůči České republice jednající Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5 (označená jako žalovaná 2/).
Soud prvního stupně uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci 50.000,- Kč společně s příslušnými úroky z prodlení (výrok I.), žalobu co do 1,450.000,- Kč vůči žalované 1) zamítl (výrok II.), žalobu co do 1,500.000,- Kč vůči žalované 2) zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobce co do výroků II. a IV. a žalované 1) co do výroků I. a IV. odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do 50.000,- Kč zamítl (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže, které bylo po roce trvání skončeno vydáním zprošťujícího rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru o prokázání všech základních žalobních tvrzení, tedy že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce. Žalobce byl zadržen zásahovou jednotkou a stíhán ve vazbě po dobu dvaceti tří dnů. Trestní stíhání skončilo až v listopadu 2007, tedy asi rok po zadržení žalobce. Samotné konstatování omluvy ze strany žalované 1) nepovažoval za dostačující formu kompenzace. Za postačující považoval soud prvního stupně zadostiučinění ve výši 35.000,- Kč. S ohledem na rozsah a povahu dokazování v trestním řízení pak neměl za přiměřenou délku tohoto řízení, a proto přiznal žalobci dalších 15.000,- Kč. Ve vztahu k Obvodnímu státnímu zastupitelství konstatoval soud nesplnění podmínek pro jeho účast v řízení podle §6 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. a pro nedostatek pasivní věcné legitimace.
Odvolací soud neshledal v rozhodnutí soudu prvního stupně žádné závažné pochybení a nepovažoval za přiléhavý žalobcem navržený postup spočívající v přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Odvolací soud vyšel z toho, že ze žaloby nikterak nevyplývá, že by žalobce uplatnil i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou uvalením vazby v průběhu trestního stíhání a držením žalobce v ní po dobu dvaceti tří dnů.
Dále se zabýval námitkou promlčení práva žalobce, která byla vznesena žalovanou v odvolání. Promlčení žalobcova nároku pak posoudil podle §32 odst. 3 a §35 OdpŠk. Zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 1 T 27/2007, nabyl právní moci dne 20. 12. 2007. Dne 15. 2. 2008 uplatnil žalobce nárok na zadostiučinění u žalované a žalobu k soudu podal dne 9. 1. 2009. Z toho je zjevné, že právo žalobce bylo promlčeno. Na daný případ přitom nemohl být aplikován čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), neboť takový – judikaturou dovozený – postup se týkal jen případů, kdy ke vzniku škody došlo ještě před účinností zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Námitkou promlčení se přitom odvolací soud zabývat mohl, i když byla vznesena právě až v odvolacím řízení, neboť všechny rozhodné skutečnosti vyplývaly z důkazů provedených před soudem prvního stupně.
Proti výroku II. tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Žalobce obsáhle argumentuje, že §32 odst. 3 OdpŠk je ústavně nekonformní a navrhuje dovolacímu soudu, aby řízení přerušil a věc předložil k posouzení Ústavnímu soudu. Délka promlčecí lhůty v tomto ustanovení obsažená není legitimní z pohledu celého právního řádu a obecných lhůt platných v rámci civilních vztahů u jiných subjektů civilního práva. Tím je porušen princip rovnosti, což činí uvedenou právní úpravu protiústavní. Navíc je otázkou, zda se tato právní úprava nepříčí čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť nárok na odškodnění podle této právní úpravy nepodléhá promlčení vůbec.
Dále má žalobce za to, že okolnosti daného případu odůvodňují, aby mu bylo přiznáno mnohem vyšší zadostiučinění, než které mu přiznal soud prvního stupně. Soudy nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu a k preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy.
Žalobce kromě výše uvedeného návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Účastníkem na straně žalované je v dovolacím řízení pouze Česká republika jednající Ministerstvem spravedlnosti, neboť jednak je původně žalovaná 2) subjektem totožným s původně žalovanou 1) – tedy Česká republika – a navíc, kterak správně uzavřel soud prvního stupně, orgánem jednajícím jménem České republiky je v daném případě v souladu s §21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s §6 odst. 2 písm. a) a odst. 6 OdpŠk Ministerstvo spravedlnosti, nikoliv Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5. Rozhodnutí soudu v tomto ohledu již nabylo právní moci a odvolání ani dovolání proti tomuto výroku podáno nebylo.
Jelikož dovolání bylo podáno proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud ovšem vycházel z toho, že není rozhodující, jak rozsudek odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobcem uplatněný je co do základu důvodný, jinými slovy řečeno, že jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci tím, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (resp. žalobce byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že spáchal skutek, pro který byl obžalován). Soud prvního stupně též uzavřel, že jsou dány podmínky pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk.
Naproti tomu odvolací soud k námitce žalované dospěl k závěru, že právo žalobcem v tomto řízení uplatněné je promlčené ve smyslu §32 odst. 3 věty první OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu je tak rozsudkem měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to i ve výroku II., proti němuž dovolání žalobce směřuje. Dovolání je proto přípustné podle právě uvedeného ustanovení.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). V tomto ohledu dovolatel ničeho nenamítal a dovolací soud žádná závažná procesní pochybení soudů neshledal. Proto se zabýval právním posouzením věci samé provedené odvolacím soudem.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je postaven na právním závěru, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním je promlčeno ve smyslu §32 odst. 3 věty první OdpŠk.
Dovolací soud neshledal důvod pro postup navrhovaný dovolatelem, tedy k přerušení dovolacího řízení a předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení souladnosti uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem. Ústavní soud se již podobným návrhem (uplatněným z týchž důvodů) zabýval a dospěl k závěru, že §32 odst. 3 OdpŠk je ústavně konformní (k tomu viz zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).
V dalším je předně nutno upozornit na to, že i kdyby žalobce uplatnil v tomto řízení též nárok na zadostiučinění za omezení osobní svobody (což odvolací soud vyloučil a žalobce se tomuto závěru v dovolání nebrání), pak přímá aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy by nepřicházela v úvahu, neboť k omezení osobní svobody v případě žalobce došlo až po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tento rozsudek a níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Ostatně není správný ani argument dovolatele, že nárok uplatněný podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy je nepromlčitelný (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011).
K promlčecí době podle §32 odst. 3 OdpŠk se Nejvyšší soud podrobněji vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/201, v němž uvedl následující: „Smyslem institutu promlčení je i v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy po státu motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivních občanských práv tak, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům. Jelikož zákon č. 82/1998 Sb., ve znění novely zákona č. 160/2006 Sb., v ustanovení §32 stanoví speciální promlčecí lhůty a v §35 stavení promlčecí doby, není důvod, aby byl aplikován §101 občanského zákoníku. Subjektivní promlčecí lhůta neběží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, ale ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk. Použije se naopak ustanovení §100 odst. 1 věta první obč. zák., které stanoví, že právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době zákonem stanovené, přičemž vykonáním práva je třeba rozumět uplatnění práva žalobou u soudu. Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí doby staví. Uvedené však neznamená, že poškozený může přestat sledovat běh promlčecí doby. Žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť §14 OdpŠk stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované. Soud v takovém případě vyčká vyjádření příslušného orgánu a poté pokračuje v řízení. Pokud by nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl předběžně projednán u příslušného úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který bude soud řešit postupem podle §104 odst. 2 o. s. ř., v žádném případě však nemůže žalobcův návrh jako předčasný zamítnout. Nelze tedy uzavřít, že by povinné předběžné projednání nároku u žalované bránilo poškozenému v tom, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, uplatnil svůj nárok žalobou u soudu.“
Přestože to dovolatel nenamítal, dovolací soud nad rámec odůvodnění uvádí, že v jednání žalované, která v zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců žádost žalobce neprojednala a následně vznesla námitku promlčení, nelze spatřovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Podobným případem se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11).
Z právě uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně uzavřel, že právo žalobcem uplatněné je promlčené. Bylo by proto nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stran výše zadostiučinění.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný a dovolání nedůvodné. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu