ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2138.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2138/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně T. K. , právně zastoupené JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem AK Ostrava 1, Sokolská třída 21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo organizace 00025429, o náhradu nemajetkové újmy a škody ve výši 475.149,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 78/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č.j. 17 Co 30/2013 – 67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. 17 Co 30/2013 – 67 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. října 2012, č. j. 26 C 78/2012 – 44, se ruší a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2012, č.j. 26 C 78/2012 – 44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 48.750,- Kč s úrokem z prodlení od 22. 5. 2012 do zaplacení ve výši 7,75%, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále zamítl žalobu o zaplacení 426.399,- Kč s příslušenstvím a zaplacení příslušenství z částky 48.750,- Kč od 27. 3. 2012 do 21. 5.2012.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 21. února 2013, č.j. 17 Co 30/2013 – 67, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že řízení - v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 475.149,- Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 215/2004, (ve kterém se domáhala náhrady škody na zdraví a ztížení společenského uplatnění) - trvalo od 10. 3. 2004 do 22. 9. 2011, tedy 7 a půl roku. Odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná sama již konstatovala porušení práva a vyplatila žalobkyni odškodnění ve výši 87.750,- Kč. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil jednotlivá kritéria uvedená v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), tj. že soud prvního stupně správně určil jako základní částku 15.000,- Kč za rok řízení, snížil tuto základní částku o 20 % za obtížnost řízení a zvýšil o 30 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni a dalších 30 % za průtahy při vypracování znaleckého posudku a celkově žalobkyně dostala od žalované 136.500,- Kč. Pochybení odvolací soud nespatřoval ani v tom, že soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně částky 302.899,- Kč, představující podle žalobních tvrzení žalobkyně škodu odůvodněnou tím, že u odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění jí soud nemohl přiznat úroky z prodlení ze zvýšení náhrady škody podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., když povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky 440/2001 Sb. vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění a teprve marným uplynutím této doby dochází k prodlení dlužníka.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolacímu soudu“), když má za to, že odvolací soud se jednak odchýlil od stanoviska NS ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 v souvislosti s posouzením významu řízení pro žalobkyni a částečně jde o problematiku, která nebyla dovolacím soudem řešena. Žalobkyně má za to, že v jejím případě měla být základní částka za jeden rok řízení (pohybující se ve výši mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč) zvýšena nejméně o 100 % i s ohledem na význam pro žalobkyni, kdy se po úraze stala „mrzákem“, psychicky strádala a ve složité životní situaci musela vychovávat dvě školou povinné děti. Současně dovolatelka namítala, že zde nebyly důvody pro snížení částky za obtížnost řízení. Dovolatelka dále namítala, že v případě žalob na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění může soud přiznat pouze úrok z prodlení ze základu nároku, avšak nemůže přiznat úrok z prodlení ze zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. To je důvod, proč žalobkyně uplatňuje další částku 302.899,- Kč, kdy jí sice bylo odškodnění přiměřeně zvýšeno, nicméně úroky byly vypočteny ze základní částky odškodnění ztížení společenského uplatnění a má za to, že by se tato skutečnost měla zohlednit jako kritérium v rámci významu původního řízení pro žalobkyni. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.
Žalovaná nepodala k dovolání žádné vyjádření.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 21. února 2013, Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má za to, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá ve stanovení výše odškodnění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 3 OdpŠk a současně, že jí měla být přiznána náhrada škody ve výši úroků z prodlení ze zvýšené sazby již přiznaného bolestného a ztížení společenského uplatnění.
Dovolání žalobkyně je pro vyřešení této otázky přípustné, neboť otázka přiměřenosti výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle OdpŠk byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně, který základní částku zvýšil o 30 % z důvodu významnosti řízení pro účastníka, když se v řízení jednalo o zaplacení škody na zdraví způsobené úrazem. Obecně platí, že náhradu škody na zdraví lze hodnotit jako řízení, které je pro účastníka významné ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 165/2010). Významnost řízení pro žalobkyni však soudy nezohlednily dostatečně, když nepřihlédly k dalším individuálním okolnostem případu, konkrétně ke zdravotnímu stavu žalobkyně, když osoby těžce nemocné nebo obdobně osoby těžce zdravotně postižné vnímají negativní důsledky zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces; navíc tyto poměry byly soudu dostatečně známy (soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyni byla v původním řízení přiznána částka 3.264.000,- Kč) a šlo z nich dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu ve věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011). Naopak lze předpokládat, že s přihlédnutím tvrzeným k rodinným poměrům dovolatelky (matka pečující o dvě školou povinné děti), měl pro ni spor velký význam, a to až na hranici existenčního významu.
Soudy tak ve svém rozhodnutí pouze konstatovaly, že řízení je pro dovolatelku významné, což dovozovaly pouze s ohledem na typ řízení, ale dále se již dalšími kritérii podstatnými pro otázku významnosti řízení nezabývaly, ačkoli tak učinit měly.
V případě posouzení postupu orgánů veřejné moci během řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků), neboť vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci, a proto soudy a jiné příslušné státní orgány musí dbát na to, aby znalecké posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci, a na to, aby ve vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Naopak jsou-li prodlevy ve vypracování znaleckého posudku zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků řízení, nebude zpravidla dána odpovědnost státu.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Tak je tomu i v přezkoumávané věci, kdy znalec, resp. znalecký ústav nekonal v přiměřené době a tyto průtahy byly rozhodující příčinou, proč došlo k neúměrnému prodloužení celé délky řízení, což se v přezkoumávané věci promítlo do úvahy odvolacího soudu o zvýšení základní částky náhrady nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Dosud přiznané zvýšení o 30 % však plně nereflektuje shora citovanou judikaturu, když ze spisu vyplývá, že usnesením ze dne 25. 4. 2007 byl v původním řízení ustanoven znalec a znalecký posudek byl doručen až dne 31. 8. 2010, tedy po 3 letech a 4 měsících, přičemž při vypracovávání znaleckého posudku nebyla nutná ani spolupráce žalované a znalec rozhodoval pouze na základě písemností založených ve spisu a navíc sama dovolatelka opakovaně urgovala jak soud, tak znalce o vypracování znaleckého posudku.
Dovolací soud má dovolání v této části za důvodné, neboť výsledná částka zadostiučinění, ke které dospěl odvolací soud, není s ohledem na výše uvedené závěry přiměřená závažnosti vzniklé újmy a konkrétním okolnostem případu.
Dovolání žalobkyně je přípustné i pro vyřešení druhé otázky, týkající se náhrady škody ve výši úroků z prodlení ze zvýšené sazby již přiznaného bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena.
Podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, platí, že ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit. Jedná se tak o diskreční pravomoc soudu. Dovolatelka namítá, že soud může přiznat úrok z prodlení ze základu nároku, ale již nemůže přiznat úrok z prodlení ze zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., což je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a taková škoda by měla být zohlednitelná jako další kritérium významnosti v řízení.
V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1444/2005 Nejvyšší soud vyložil, že již dříve soudní praxe dovodila, že povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění, a proto k prodlení dlužníka dochází až marným uplynutím takto určené doby (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 31/91, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 745/96, k počátku prodlení se zaplacením náhrady za ztížení společenského uplatnění v rozsahu jejího zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný ve Sbírce osudních rozhodnutí a stanovisek pod R 8/2011). Povinnost zaplatit náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu přesahujícím dvojnásobek základního počtu bodů tak vzniká až na základě soudního rozhodnutí. Ke dni rozhodnutí soudu o zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky proto nemohlo prodlení nastat. Vyslovil rovněž, že odstup času od úrazu ani délka soudního řízení nejsou důvodem pro stanovení jiné, než v právním předpisu stanovené, výše hodnoty bodu. Lze tak uzavřít, že žalobkyni se mohl dostat úrok z prodlení z navýšeného bolestného a ztížení společenského uplatnění až po právní moci rozsudku a stalo-li se tak s nepřiměřeným časovým odstupem, nevznikla jí škoda, za kterou by odpovídal stát.
Výše dosažené závěry však nevylučují, aby narůstající délka řízení, právě s ohledem na povahu úroku z prodlení z navýšeného odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., nebyla zohledněna při stanovení výše zadostiučinění. Jak Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice , č. 12605/02, §66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII).
Tento závěr byl rozvinut v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, kdy dovolací soud zdůraznil, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“, jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. V poměrech dané věci dovolací soud rovněž uzavřel, že z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud (ve věci přezkoumávané dovolacím soudem pod sp. zn. 30 Cdo 3412/2011) v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z prodlení není pro posouzení věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění nevyplývá, zda a popř. do jaké míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu pro žalobkyni zvyšována.
Jakkoliv lze tedy uzavřít, že žalobkyni se mohl dostat úrok z prodlení z navýšeného bolestného a ztížení společenského uplatnění až po právní moci rozsudku, nelze na druhou stranu odhlédnout od skutečnosti, že u zvýšení podle §7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. jde o konstitutivní rozhodnutí soudu, zvyšující stav nejistoty žalobkyně stran výsledku řízení právě tím, že jej lze přiznat až od rozhodnutí soudu a tato úzkost je tím vyšší, čím déle řízení o náhradu škody na zdraví trvá a tím reálnější, čím vyšší je nakonec zvýšení odškodnění rozhodnutím soudu. Z toho důvodu dovolací soud souhlasí s dovolatelkou v tom, že by daná okolnost měla být zohledněna v rámci kritéria významu předmětu řízení pro ni, nikoli však celou částkou jako náhrada škody v rozsahu úroků z prodlení za dobu od podání žaloby do právní moci rozhodnutí, ale přiměřeným zvýšením koeficientu u kritéria podle §31 a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
Jelikož odvolací soud nezohlednil řádně a úplně kritérium významnosti řízení pro účastníka a posouzení postupu orgánů veřejné moci pro přiznání nemajetkové újmy dovolatelky, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). V části v níž dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, bylo dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. září 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu