ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2163.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2163/2021-195
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 157 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 199/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 20 Co 127/2021-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 20 Co 127/2021-138, se v potvrzujícím výroku I ohledně částky 85 829 Kč s příslušenstvím a v měnící části výroku II týkající se částky 14 171 Kč s příslušenstvím a dále ve výrocích III a IV o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 16 C 199/2020-86, uložil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 19 421 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 137 704 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o žalobním požadavku znějícím na částku 157 125 Kč s příslušenstvím, který žalobce vznesl vůči žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 384/2014.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení (jehož předmětem byl žalobcův nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu neoprávněným výkonem vazby) bylo zahájeno podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 13. 11. 2014, přičemž žalobce vznesený nárok u žalované předběžně uplatnil již dne 13. 5. 2014. Zmíněný obvodní soud poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 9. 2015. Následovalo odvolací řízení u Městského soudu v Praze, které skončilo rozsudkem uvedeného soudu ze dne 24. 5. 2016. Na podkladě dovolání podaného dne 7. 6. 2016 ve věci poté rozhodoval Nejvyšší soud, jemuž byl spis předložen dne 21. 9. 2016, načež tento soud usnesením ze dne 28. 8. 2018 zmíněné dovolání odmítl. Ústavní stížnost ze dne 14. 9. 2018 pak byla Ústavním soudem rovněž odmítnuta, a to jeho usnesením ze dne 8. 1. 2020. Posuzované řízení, jež bylo dle zjištění soudu prvního stupně zatíženo průtahy pouze ve fázi rozhodování o podaném dovolání a ústavní stížnosti, tedy trvalo 5 let a 56 dní.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §1 odst. 1, §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze zčásti. V této souvislosti žalobci přisvědčil v názoru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu, pročež žalovaná odpovídá za nemajetkovou újmu, která žalobci tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Zadostiučinění za tuto újmu pak soud prvního stupně žalobci přiznal v penězích, a to ve výši, kterou stanovil jako součet částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dalších částek 15 000 Kč za každý další rok tohoto trvání, čímž dospěl k výsledné částce 62 296 Kč. Důvody pro další úpravu výše takto vyčíslené částky, které by vycházely z posouzení kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, soud prvního stupně neshledal. Posuzované řízení totiž nebylo složité, žalobce k jeho délce nikterak nepřispěl a význam tohoto řízení pro žalobce byl standardní. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci z uvedeného titulu zaplatila částku 42 875 Kč, prvostupňový soud proto podané žalobě vyhověl co do zbývající částky 19 421 Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně částky 137 704 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
5. K odvolání žalobce i žalované ve věci poté rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve vyhovujícím výroku o věci samé pak tento rozsudek ve vztahu k částce 5 250 Kč s příslušenstvím rovněž potvrdil, ohledně částky 14 171 Kč s příslušenstvím jej však změnil tak, že v této části žalobu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, jež probíhalo před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a za správný označil rovněž právní závěr, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Také postup, kterým soud prvního stupně dospěl ke stanovení základní částky finančního zadostiučinění, jež žalobci za újmu tím způsobenou náleží, je dle odvolacího soudu v pořádku. Odvolací soud však částečně korigoval závěr prvostupňového soudu, podle kterého v posuzovaném řízení nastaly nepřiměřené prodlevy při rozhodování o dovolání a ústavní stížnosti. Na rychlost rozhodování Nejvyššího soudu a Ústavního soudu totiž nelze, vzhledem k jejich celorepublikové působnosti a povaze řešených opravných prostředků, klást takové požadavky, jako na soudy nižších stupňů. Délka řízení vedeného v posuzovaném případě u Ústavního soudu byla nadto ovlivněna i tím, že ústavní stížnost, na základě níž bylo vedeno, byla ještě dne 20. 11. 2018 doplňována. Nicméně v případě Nejvyššího soudu k prodlevě došlo, neboť tento soud nedodržel šestiměsíční lhůtu, která v době, kdy posuzované řízení probíhalo, byla v §243c odst. 1 občanského soudního řádu stanovena pro vydání rozhodnutí o odmítnutí dovolání.
7. Za současného odmítnutí žalobcových požadavků vážících se k valorizaci základní částky zadostiučinění, jejíž výše plyne ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), se však odvolací soud při výpočtu konečné výše zadostiučinění od soudu prvního stupně odchýlil tím, že do doby trvání posuzovaného řízení zahrnul také dobu, která uplynula mezi předběžným uplatněním kompenzačního nároku u žalované (13. 5. 2014) a podáním žaloby, jejímž prostřednictvím bylo posuzované řízení zahájeno u soudu (13. 11. 2014). Délka posuzovaného řízení tak do okamžiku doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti žalobci (17. 1. 2020) odpovídala 5 letům, 7 měsícům a 4 dnům. Základní částka finančního zadostiučinění tedy při nezměněné roční sazbě, z níž vyšel soud prvního stupně, činí 68 500 Kč.
8. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uvedenou základní částku poté dále snížil o 30 %, a to z důvodu složitosti posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Posuzované řízení totiž probíhalo na všech stupních obecné soudní soustavy a u Ústavního soudu. Jiný důvod pro úpravu předmětné částky však ani odvolací soud nenalezl, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o tom, že se žalobce na délce řízení nepodílel, význam tohoto řízení byl pro něj standardní a celková délka řízení nebyla nijak extrémní. Nedodržení zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí, jehož se dopustil Nejvyšší soud, bylo samo o sobě důvodem vzniku žalobcova nároku na odškodnění nepřiměřené délky řízení, a tento postup proto dle odvolacího soudu již bez dalšího nemůže představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění dále navýšeno. Odvolací soud tedy celkovou výši finančního zadostiučinění, jež žalobci náleží, vyčíslil na konečných 48 125 Kč, z čehož po odpočtu částky, kterou žalovaná již žalobci zaplatila, zbývá žalobci doplatit částku 5 250 Kč. Ve vyhovujícím výroku o věci samé proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k této částce, stejně jako v jeho zamítavém výroku, potvrdil, zatímco ohledně částky 14 171 Kč, kterou soud prvního stupně žalobci přiznal nad rámec zmíněné částky, rozsudek prvostupňového soudu změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku o věci samé, resp. změněn v jeho výroku vyhovujícím, a to co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a kterou bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, napadl žalobce včasným dovoláním.
10. Přípustnost podaného dovolání předně dovodil z toho, že se odvolací soud nezohledněním průtahů, ke kterým v posuzovaném řízení došlo u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované Stanoviskem, jakož i rozsudky ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017. Ačkoliv po dobu trvání řízení před Nevyšším soudem platila právní úprava stanovující šestiměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí o odmítnutí dovolání, uvedený soud tuto lhůtu čtyřnásobně překročil, což však odvolací soud v rozporu s §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk do přiznaného zadostiučinění nepromítl.
11. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované jeho rozsudky ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, se odvolací soud dle žalobcova názoru dopustil též porušením principu proporcionality při hodnocení vlivu jednotlivých skutečností, jež měly vliv na celkovou délku posuzovaného řízení a jež jsou představovány složitostí řízení spočívající v zapojení soudů všech instancí na straně jedné a průtahy v postupu orgánů veřejném moci na straně druhé. Jeho rozhodnutí totiž neodráží skutečnost, že postup orgánů veřejné moci přispěl k celkové délce řízení výrazně vyšší měrou, než složitost věci.
12. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podané dovolání není přípustné v části směřující proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
18. Ve zbývajícím rozsahu je však dovolání přípustné, neboť při řešení otázky promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění, jakož i otázky zhodnocení tohoto postupu v relaci ke kritériu zohledňujícímu složitost řízení, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
22. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že odvolací soud si byl při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení i následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu uvedených skutečností vědom, jeho závěr o absenci důvodu, pro který by se hledisko postupu orgánu veřejné moci mělo odrazit v úpravě výše vyčísleného základního finančního zadostiučinění, však neodpovídá skutkovým zjištěním, ze kterých tento soud vycházel.
23. Nelze totiž přehlédnout, že zatímco řízení o ústavní stížnosti trvalo v posuzovaném případě od okamžiku doplnění podané ústavní stížnosti do vydání rozhodnutí Ústavního soudu jeden rok a tři měsíce, což lze s přihlédnutím k povaze tohoto opravného prostředku i soudu, který o ní rozhoduje, považovat ještě za přiměřené, v případě rozhodování o podaném dovolání byla situace jiná. Ostatně jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně pochybení dovolacího soudu v posuzovaném řízení rovněž shledaly, když přiléhavě poukázaly na skutečnost, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost bylo vydáno bezmála dva roky po předložení spisu dovolacímu soudu, a to navíc v situaci, kdy tehdejší zákonná úprava vyžadovala, aby uvedený typ rozhodnutí byl vydáván do šesti měsíců od okamžiku předložení věci (viz §243c odst. 1 věta druhá o. s. ř., ve znění účinném do 29. 9. 2017). Při porovnání celkové délky posuzovaného řízení a délky průtahu, kterého se zde dovolací soud dopustil, přitom úvaha odvolacího soudu o tom, že se uvedená skutečnost nemůže v přiznaném zadostiučinění odrazit, neobstojí.
24. Zmínil-li odvolací soud ve vztahu k uvedeným průtahům dovolacího soudu, že při jejich promítnutí do celkové výše přiznaného zadostiučinění je třeba zohlednit i to, že právě tyto průtahy představovaly rozhodující skutečnost, jež způsobila, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a proto není důvod základní zadostiučinění z tohoto důvodu dále navyšovat, odchýlil se tím především od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/2016. V něm totiž dovolací soud mj. odmítl závěr, podle kterého by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo možné nezhodnotit zjištěné průtahy v řízení s odůvodněním, že další navýšení základního odškodnění pro tuto nečinnost by představovalo „duplicitní odškodnění“, neboť je to právě a jen tato nečinnost, která činí řízení odškodnitelným. V této souvislosti Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „Podle Stanoviska (část IV. a V.) po ohraničení doby trvání řízení (určením počátku a konce) posuzuje soud přiměřenost doby řízení. Přitom není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Těmito jsou složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Z těchto samých faktorů se pak spolu s celkovou délkou řízení vychází i při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Ve smyslu Stanoviska tedy nejde o duplicitní hodnocení kritérií demonstrativně uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale o posouzení stejného kritéria ve vztahu ke dvěma různým závěrům. Nelze tak bez dalšího odmítnout hodnocení zjištěné skutečnosti s odkazem na závěry týkající se posuzování přiměřenosti celkové délky řízení, aniž by soud vysvětlil, proč zjištěná skutečnost týkající se postupu soudu neměla zásadní vliv na zvýšení nemajetkové újmy“.
25. Nejvyšší soud souhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Průtah, který dle skutkových zjištění odvolacího soudu posuzované řízení zatížil ve fázi projednávání podaného dovolání a jenž měl zároveň velmi podstatný vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, však již svým rozsahem takové závažné pochybení představuje.
26. Pakliže tedy odvolací soud žalobcův nárok z uvedeného pohledu náležitě nezhodnotil, je jeho právní posouzení věci v tomto směru nesprávné.
27. Z konstantní judikatury dovolacího soudu dále plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
28. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti přiléhavě zmínil zvýšenou procesní složitost posuzovaného řízení, která byla dána počtem soudních instancí, jež se podílely na rozhodování dané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1327/2013, a dále Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 335-336), v rámci hodnocení podílu postupu orgánu veřejné moci na celkové délce řízení dostatečně nezohlednil výše zmíněná skutková zjištění svědčící o významných průtazích dovolacího soudu. Zřetelná absence odpovídajícího odrazu těchto zjištění ve vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení obě uvedená kritéria podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, přitom činí právní posouzení dotčené otázky odvolacím soudem neúplným, a tudíž rovněž nesprávným.
29. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části (jakož i v závislých výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
30. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění přihlédne též k dosud opomenutým skutečnostem vztahujícím se k postupu orgánu veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení, načež zváží, jak se tato okolnost do výsledného zadostiučinění promítne.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu