ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2366.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2366/2017-97
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 18/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 414/2016-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 414/2016-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2016, č. j. 4 C 18/2016-38, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá omluvy a zaplacení částky 220 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 26. 11. 2015 do zaplacení, eventuálně – pro případ, že bude žaloba o zaplacení peněžité částky zamítnuta – konstatování porušení základních práv žalobce, to vše jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce vzniklou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 245/2003.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 4 C 18/2016-38, konstatoval, že „nesprávným úředním postupem, vydáním nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 245/2003 u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla porušena žalobcova základní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“ (výrok I), zamítl žalobu ohledně požadavku na poskytnutí omluvy totožného znění (výrok II), jakož i ohledně požadavku na zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 245/2003 bylo zahájeno dne 10. 12. 2002 podáním žaloby společnosti ŠkoFIN s. r. o. vůči žalobci (v odkazovaném řízení v procesním postavení žalovaného). Předmětem řízení bylo zaplacení částky 91 854,40 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených leasingových splátek. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem pro zmeškání ze dne 25. 8. 2003, č. j. 16 C 245/2003-36, na jehož základě byla usnesením téhož soudu ze dne 11. 5. 2006, č. j. 39 Nc 547/2006-5, nařízena exekuce na majetek žalobce (v exekučním řízení v procesním postavení povinného). Žalobce podal dne 15. 3. 2007 návrh na zastavení exekuce a exekuce byla zastavena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 9. 2009, č. j. 39 Nc 547/2006-41. Rozsudek pro zmeškání byl žalobci doručen až dne 12. 3. 2010, dne 23. 3. 2010 podal žalobce proti rozsudku pro zmeškání odvolání z důvodu, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 8. 2010, č. j. 16 C 245/2003-72, byl žalobci ustanoven opatrovník, advokát O. D. K odvolání žalobce ze dne 15. 9. 2010 bylo uvedené usnesení o ustanovení opatrovníka zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. 30 Co 542/2010-110, a věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 10. 2011, č. j. 16 C 245/2003-113, byl žalobce vyzván ke sdělení, zda si zvolil pro zastupování v řízení zástupce (jiného než Š., který zástupcem podle právního názoru odvolacího soudu být nemůže). Podáním ze dne 23. 12. 2011 žalobce požádal o ustanovení zástupce Š., popřípadě B. Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 1. 2012, č. j. 16 C 245/2003-148, o odměně opatrovníka D., podali žalobce a Š., jenž do řízení vstoupil jako vedlejší účastník, odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2012, č. j. 30 Co 114/2012-187, odmítnuta. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2012, č. j. 16 C 245/2003-190, byl žalobci ustanoven opatrovník, advokát J. B., k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka bylo uvedené usnesení potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2013, č. j. 30 Co 390/2012-234, přičemž k námitce podjatosti vznesené vedlejším účastníkem bylo předtím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, č. j. Nco 178/2012-231, rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Jana Knotková (předsedkyně senátu odvolacího soudu) není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. K žádosti žalobce ze dne 20. 5. 2013 přiznal Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. 7. 2013, č. j. 16 C 245/2003-252, žalobci osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, č. j. 30 Co 377/2013-269, pak byl odvoláním napadený rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 5 změněn tak, že se nevydává, jelikož žalobci nebyla řádně doručena žaloba ani předvolání k jednání. U jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 konaného dne 27. 3. 2014 byla žaloba vzata částečně zpět ohledně příslušenství nad rámec zákonného úroku z prodlení, další jednání se konala dne 2. 10. 2014, 30. 10. 2014 a 13. 11. 2014, rozsudek byl vyhlášen dne 20. 11. 2014, č. j. 16 C 245/2003-392, a ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 12. 2014, č. j. 16 C 245/2003-396, nabyl právní moci dne 14. 1. 2015. Žalobce byl podle výsledku řízení povinen uhradit částku 1 610,14 Kč s příslušenstvím, ohledně zbývající částky jistiny s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Dne 25. 5. 2015 podal žalobce u žalované žádost o předběžné projednání svého nároku, přičemž dne 23. 2. 2016 mu bylo sděleno, že žalovaná považuje délku posuzovaného řízení za přiměřenou.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, hodnotil od doby, kdy se žalobce o řízení dozvěděl (leden 2007) do právní moci rozhodnutí ve věci samé (leden 2015), jako nepřiměřenou. Vzal v úvahu, že předmět řízení byl po částečném zpětvzetí žaloby omezen a řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam. Věc nebyla složitá po právní ani skutkové stránce, avšak byla rozhodována soudy na třech stupních soudní soustavy a žalobce podával (až na jeden případ) nedůvodná odvolání proti „téměř každému“ procesnímu rozhodnutí a nedůvodně podal též námitku podjatosti. V řízení se v roce 2011 vyskytl průtah ze strany soudu v délce 8 měsíců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk došlo k zásahu do osobnostní sféry žalobce, avšak k přiměřenému zadostiučinění postačuje konstatovat porušení jeho práv; ohledně požadavku na omluvu a peněžité zadostiučinění byla žaloba zamítnuta.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením učiněným soudem prvního stupně. Shodně jako soud prvního stupně vyšel z celkové délky posuzovaného řízení (8 let), kterou považoval za nepřiměřenou. Význam posuzovaného řízení pro žalobce hodnotil jako „standardní či nízký“ a vzal v úvahu, že žalobce a vedlejší účastník na jeho straně „se svou procesní aktivitou na celkové délce řízení nemalou měrou podíleli“, když opakovaně podávali nedůvodná odvolání a jiná procesní podání. Za přiměřenou formu zadostiučinění považoval i odvolací soud konstatování porušení práva, když by podle něj bylo v rozporu „s obecně přijímaným pojmem spravedlnosti“, aby ten, kdo „řízení blokuje svými návrhy“, byl za tento postup odškodněn finančně. Není ani namístě přiznat žalobci zadostiučinění ve formě omluvy, neboť omluva je „výjimečným prostředkem“ vyjádření vstřícné vůle státu uznat chybu a lze ji uložit „pouze ve zcela výjimečných případech“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I o věci samé v části, v níž byly potvrzeny zamítavé výroky soudu prvního stupně ohledně požadavku žalobce na přiznání omluvy a peněžitého zadostiučinění. V dovolání žalobce uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle žalobce nesprávně vyložil a aplikoval §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, tedy nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy žalobce a nesprávně stanovil formu zadostiučinění, která žalobci za vzniklou újmu náleží.
10. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nenáleží omluva jako „výjimečný prostředek“ zadostiučinění je podle žalobce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2015, a rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014.
11. Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá právo na peněžité zadostiučinění je podle žalobce v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, neboť v případě zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce soudního řízení přichází v úvahu forma nepeněžitého zadostiučinění pouze zcela výjimečně, a to v případech, kdy újma vzniklá poškozenému je nepatrná či zanedbatelná nebo kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného. K tomu žalobce dále namítal, že kritérium složitosti řízení a jednání poškozeného rovněž nebylo posouzeno správně, když se nejedná o situaci, kdy by délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného.
12. Žalobce dále s bohatými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že význam posuzovaného řízení pro žalobce byl nízký, a to zejména s argumentací, že břemeno tvrzení a důkazní o nižším významu řízení pro poškozeného tíží žalovanou a že za předmět posuzovaného řízení není možno brát toliko jistinu žalované částky, nýbrž i požadované příslušenství.
13. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud při hodnocení jednotlivých kritérií (složitost řízení, jednání poškozeného, význam předmětu řízení pro poškozeného) a určení formy zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
20. Odvolací soud posoudil v rozporu s dosavadní judikaturou právní otázky týkající se jednotlivých kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, konkrétně kdy je možno hodnotit význam předmětu řízení pro poškozeného jako nízký, zda lze k tíži poškozeného přičítat jeho „procesní aktivitu“ v posuzovaném řízení a jak tuto „aktivitu“ hodnotit při posuzování kritéria složitosti řízení. Závěry odvolacího soudu týkající se řešení otázky, za jakých okolností postačuje konstatování porušení práva k plnému zadostiučinění osoby poškozené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení, tedy kdy poškozenému nenáleží peněžité zadostiučinění ani omluva, jsou rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání tak je pro řešení těchto právních otázek nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
22. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
23. Již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud uvedl následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
24. Dovolací soud již přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného [kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).
25. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
26. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž nelze v případě, že předmětem posuzovaného řízení bylo peněžité plnění, ohlédnout od příslušenství požadovaného peněžitého nároku představovaného například úrokem z prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013).
27. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Pokud tedy odvolací soud vyšel z toho, že posuzované řízení mělo pro žalobce „standardní nebo nízký“ význam, pak jeho právní závěr, že postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce, není správný.
28. Učiněná skutková zjištění neposkytují oporu pro závěr, že chování žalobce mělo obstrukční charakter [kritérium jednání poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] a sledovalo výlučný cíl prodloužit délku posuzovaného řízení. Nelze tak uzavřít, že délka řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout do psychické sféry žalobce, který byl naopak, objektivně nazíráno, po značnou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Pokud odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalobce v odkazovaném řízení činil větší množství procesních návrhů včetně podávání opravných prostředků, pak četná podání účastníků (včetně nutnosti předložit věc Vrchnímu soudu v Praze na základě námitky podjatosti podané vedlejším účastníkem) je třeba podle Stanoviska zohlednit v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk].
29. Co se týče formy zadostiučinění, není správný závěr odvolacího soudu, že omluva přísluší poškozenému „pouze ve zcela výjimečných případech“, neboť takto formulovaný právní názor není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Obecně platí, že uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též například konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní – zadostiučinění v penězích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/2012, proti němuž podaná ústavní stížnosti byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12). Pokud tedy odvolací soud shledal porušení žalobcových práv, měl zásadně omluvu jako formu zadostiučinění poskytnout.
30. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
31. Žalobce podle žalobního petitu požaduje zadostiučinění za „nesprávný úřední postup, vydání nezákonného rozhodnutí a nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 245/2003“, přičemž tuto formulaci převzal soud prvního stupně i do svého rozsudku, jímž konstatoval porušení práva žalobce (výrok I). Žalobní tvrzení o vzniku nemajetkové újmy se však bezvýhradně vztahují pouze k újmě způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Tím je dán rozpor mezi vylíčením skutkových tvrzení a žalobním petitem, v důsledku čehož žaloba není v tomto ohledu srozumitelná. V případě, že žalobce skutečně požaduje zadostiučinění z více odpovědnostních titulů, způsobuje požadavek jedné souhrnné částky (220 000 Kč s příslušenstvím) za všechny jednotlivé nároky neurčitost žaloby.
32. Soud prvního stupně pochybil, když nevyzval žalobce postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě vad žaloby. Jelikož odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní hodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b), c) a e) OdpŠk je nesprávné a v důsledku toho je nesprávný i závěr o formě zadostiučinění poškozenému žalobci. Řízení je navíc zatíženo shora uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. Rozsudky obou soudů nižších stupňů přitom byly zrušeny jako celek (i ohledně vyhovujících výroků, jimiž bylo konstatováno porušení práva žalobce), neboť dovolací soud není s ohledem na §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacího návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15).
35. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
36. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně nejprve vyzve žalobce usnesením podle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě a doplnění žaloby tak, aby bylo zřejmé, zda se žalobce vedle zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení domáhá i přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí, popřípadě též za jiný (další) nesprávný úřední postup než nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. V případě, že žalobce požaduje nemajetkovou újmu i z těchto dalších odpovědnostních titulů, musí k výzvě soudu dále doplnit žalobu o upřesnění, o jaké konkrétní nezákonné rozhodnutí vydané v posuzovaném řízení se má jednat a v čem spatřuje jiný nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení (než nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení). V neposlední řadě musí být žalobce (pro případ, že by doplnil žalobu o specifikaci těchto dalších odpovědnostních titulů) vyzván k opravě žaloby v tom směru, aby jednoznačně určil, v jaké výši požaduje peněžité zadostiučinění pro každý takto jednotlivě specifikovaný nárok se samostatným skutkovým základem.
37. Proti tomu není třeba žalobce vyzývat k opravě žaloby, pokud „primárním“ petitem požaduje omluvu a peněžité zadostiučinění, zatímco „eventuálním“ petitem požaduje – pro případ, že bude zamítnut nárok na peněžitou náhradu – konstatování porušení práva. Způsob vypořádání vztahu mezi účastníky totiž vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. V případě odškodnění nemajetkové újmy přitom nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/11).
38. Pokud žalobce k výzvě soudu řádně opraví a doplní žalobu, posoudí soud prvního stupně znovu nárok žalobce ve světle právních názorů zde vyslovených Nejvyšším soudem.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu