ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2265.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2265/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. B. , a b) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 36, proti žalovanému O. K. , zastoupenému Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 225/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2011, č.j. 19 Co 452/2010-260, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II.
III. Řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření se zastavuje.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2010, č.j. 5 C 225/2008-177, zamítl žalobu na určení vlastnictví žalobců k v rozsudečném výroku specifikovaným nemovitostem (dále již „předmětné nemovitosti“) (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vycházel ze zjištění, že dne 16. července 1999 uzavřeli žalobci jako zástavní dlužníci s J. M. jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu k zajištění pohledávky z titulu půjčky ve výši 3.385.000,- Kč, která však uvedeného dne (jak se tvrdí ve smlouvě) nebyla reálně poskytnuta. Zástavou se staly předmětné nemovitosti ve společném jmění manželů žalobců. Téhož dne byla uzavřena mezi žalobci jako převodci a J. M. jako kupujícím kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí za sjednanou kupní cenu ve výši 5.385.000,- Kč (dále již „kupní smlouva“). Tato kupní cena měla být zaplacena ve dvou splátkách, a to částka 3.385.000,- Kč do 14 dnů od podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a částka 2.000.000,- Kč ke dni předání předmětných nemovitostí kupujícímu dle čl. VI. kupní smlouvy (do tří měsíců od pravomocného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva). V čl. V. kupní smlouvy si účastníci dále ujednali, že návrh na vklad nebude podán před 14. zářím 1999 a pro případ, že dluh z půjčky ve výši 3.385.000,- Kč bude prodávajícími do 13. září t. r. uhrazen, byla sjednána možnost prodávajících odstoupení od kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobcům se nepodařilo prokázat tvrzení, že neměli vůbec úmysl předmětné nemovitosti prodat, soud prvního stupně shledal, že kupní smlouva není neplatná dle ustanovení §39 obč. zák. Dovodil, že v opačném případě by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy, a že rovněž bylo třeba chránit dobrou víru žalovaného, který dále předmětné nemovitosti nabyl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaném rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobě vyhověl (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok II.). Odvolací soud zčásti převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dokazování zopakoval v té části relevantních důkazů, z nichž soud prvního stupně pro věc neučinil žádná nebo nedostatečná zjištění, když bez dalšího neshledal úsudek soudu prvního stupně o hodnověrnosti svědka M. za správný. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pravým účelem uzavření kupní smlouvy nebylo získání předmětných nemovitostí J. M. do vlastnictví, ale že stimulem k uzavření kupní smlouvy bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu, tedy splnění závazku o půjčce převodem nemovitostí, pokud by půjčka nebyla včas uhrazena. Věc posoudil podle §151a odst. 1, §151f obč. zák., ve znění platném do 31. prosince 2000 a ustanovení §39 obč. zák. Dovodil, že skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy, tedy uspokojení zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví. Taková smlouva je v rozporu s účelem zástavního práva a je tudíž pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Na podporu svého právního závěru poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 21 Cdo 2204/99, 22 Cdo 2363/2000, 21 Cdo 2359/2000, 22 Cdo 1053/2001, 30 Cdo 2449/2005, 33 Odo 38/2006, 30 Cdo 1918/2008, 1295/2011; rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01). Odvolací soud se konečně zabýval procesní obranou žalovaného, který namítal, že předmětné nemovitosti nabyl v dobré víře. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalovaného nevynaložila běžnou opatrnost, kterou po ní bylo možno požadovat. Dovodil, že žalovanému nelze poskytnout ochranu jeho domněle nabytého vlastnického práva z absolutně neplatné smlouvy uzavřené žalobci dne 16. července1999. Svůj právní závěr opřel o dále citovanou judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. ÚS II. 77/2000, I. ÚS 143/07 a Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1258/2011.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. V dovolání dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, k tomu uvádí podrobnou argumentaci a dospívá k závěru, že skutkový základ pro právní posouzení odvolacím soudem je neúplný a nesprávný. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhl vydání předběžného opatření, kterým by dovolací soud zakázal žalobcům jakýmkoli způsobem nakládat s předmětnými nemovitostmi do doby pravomocného rozhodnutí ve věci dovolacím soudem.
Žalobci se v podaném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatel nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ani že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud shledal, že odvolací soud vzal při rozhodování všechny důkazy o právně významných skutečnostech v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené dovolací námitky dovolatele, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který tedy není dán.
Odvolací soud rovněž zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodnil svůj závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví dovolatele jednajícího v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, když poukázal na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1258/2011. Posledně označené rozhodnutí je totiž výrazem reflektování již takto dříve judikovaného právního názoru velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 10. února 2010, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2010; k tomu srov. další rozhodnutí téhož soudu např. ve věcech sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, 29 Cdo 1955/2010, 29 Cdo 3744/2010, 30 Cdo 2010/2011, 2881/2011 atd.).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Neboť dovolacímu soudu je tu ve smyslu ustanovení §10a o. s. ř. vymezena funkční příslušnost, pokud jde o rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích, nebyly splněny podmínky řízení, pokud jde o návrh dovolatele, aby dovolací soud nařídil předběžné opatření. Použití ustanovení druhé části občanského soudního řádu, která se týkají nařízení předběžných opatření, se v dovolacím řízení nemohou použít, neboť dovolací soud řízení v ní upravená neprovádí. Řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření bylo proto podle ustanovení §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek funkční příslušnosti zastaveno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Jelikož dovolání žalovaného bylo zamítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalobcům náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 13.000,- Kč (srov. §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20 % DPH v částce 2.660,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Celkovou částku 15.960,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu