ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2346.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2346/2021-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) L. J., nar. XY, bytem XY, a b) R. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Josefem Březinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 148/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 70 Co 348/2020-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Každý ze žalobců se domáhal na žalované zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 98/2004.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 C 148/2019-223, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců částku 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 13. 6. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 70 Co 348/2020-251, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Právní zástupce žalobců jednak formuluje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, jednak přípustnost dovolání vymezuje tak, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 již přípustnost dovolání nezakládá. Je s podivem, že právní zástupce žalobců při formulaci základních náležitostí dovolání zjevně vycházel ze znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2012, tedy z právního předpisu v době podání dovolání již více než osm let neúčinného.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Na otázce, zda měli či neměli být žalobci účastníky posuzovaného řízení po celou dobu jeho trvání, ke které žalobci připojili vymezení podmínek přípustnosti dovolání, napadený rozsudek ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí. Podstatné totiž pro posouzení nároků žalobců bylo skutkové zjištění stran toho, v jaké části řízení se jej žalobci účastnili, nikoli to, v jaké části se jej účastnit měli. Žalobci se ostatně nedomáhali odškodnění za to, že s nimi nebylo jednáno jako s účastníky řízení, ale za to, že řízení, kterého se účastnili, trvalo nepřiměřeně dlouho.
Otázka vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení osobám, které se jej účastní jako vedlejší účastníci, ohledně které se zřejmě žalobci domáhají změny stávající judikatury, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Žalobci vycházejí z nesprávné představy, že v řízení šlo do 12. 5. 2017, kdy v něm byli vedlejšími účastníky na straně žalované, o jejich hmotná práva a povinnosti, neboť to je z povahy vedlejšího účastenství a vázanosti soudního rozhodnutí vyloučeno. Samotná intenzita zájmu vedlejšího účastníka na výsledku sporu ke změně uvedené judikatury Nejvyššího soudu vést nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobci neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitku, že soudy nesprávně a čistě formalisticky počítaly dobu trvání soudního sporu, když vyšly pouze a výlučně ze skutečnosti, že k rozšíření žaloby vůči oběma žalobcům došlo až v květnu 2017, přestože žalobci byli již od roku 2005 účastníky soudního sporu o dům, který zakoupili, a proto je třeba dobu řízení počítat od tohoto data. Jak již bylo shora uvedeno, může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující tuto další námitku žalobců trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud k ní proto nemohl přihlížet.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
K vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout až v případě, pokud by dovolání bylo přípustné.
Žalobci rovněž dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobců odmítl jako objektivně nepřípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu