ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2418.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2418/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. Ž. , zastoupeného JUDr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 12, proti žalovaným 1) V. Ž. , a 2) H. F. , zastoupeným JUDr. Ph.Dr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha- západ pod sp. zn. 6 C 1889/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011, č.j. 24 Co 516/2010-227, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, advokáta se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. června 2010, č.j. 6 C 1889/2003-197, určil, že „darovací smlouva ze dne 2. 8. 2001, jejímž předmětem byl nemovitý majetek specifikovaný jako dům č.p. 93 a pozemky č. parc. 281 a 282, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 268, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha-západ pro katastrální území Č., uzavřená mezi žalovanými a M. Ž. a Z. Ž., je neplatná“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „v tomto konkrétním případě jsou účastníci ve sporu věcně legitimováni, když žalobce se domáhá určení neplatnosti právního úkonu, kterým přešlo vlastnictví k nemovitostem na žalované, a tyto jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví žalovaných, a které žalovaní za své vlastnictví považují, a tedy účastníci jsou účastni práva, o jehož určení jde. Soud dále dospěl k závěru, že na určení je dán i naléhavý právní zájem, neboť bez tohoto rozhodnutí by se právní postavení žalobce jako vlastníka předmětných nemovitostí stalo nejistým, když rozhodnutí má být podkladem pro řízení o dědictví.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že právě nedostatek věcné legitimace brání věcnému rozhodnutí v této věci, neboť je zřejmé, že tohoto řízení se neúčastní všichni dědicové, kdy na straně žalobce či žalovaného nevystupuje pozůstalý syn V. B., ani pozůstalá dcera J. V. Odvolací soud dále vyložil, že spornou je také otázka naléhavého právního zájmu (na žalobcem požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy) ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. s ohledem na již povolený vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. V odůvodnění rozsudku dále uvedl: „Dostatek naléhavého právního zájmu však v dané věci bude ovlivněn i tím, zda žalovaní jsou již na základě rozhodnutí katastrálního úřadu zapsáni jako vlastníci nemovitostí, které byly předmětem darovací smlouvy. Taková situace by totiž ve svém důsledku vedla k tomu, že pokud by žalobce byl ve věci úspěšný, mělo by to sice dopad do dědického řízení, avšak rozhodnutím o dědictví by mohla být založena duplicita vlastnictví v katastru nemovitostí, která by pak následně musela být odstraněna dalším soudním sporem. Je tedy otázkou, zda pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení by pak rozhodnutí nemělo řešit také otázku vlastnictví těch, kteří jsou v katastru nemovitostí jako vlastníci zapsáni. To vše se však uplatní samozřejmě jen tehdy, budou-li účastníky řízení o sporné pasivum dědictví, resp. vlastnictví, účastni všichni dědicové.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (prostřednictvím své advokátky) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobce se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace. V napadeném rozsudku se podává, že soudní praxe opakovaně dovodila, že v případech, kdy není dědické řízení dosud skončeno rozhodnutím soudu o dědictví, jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího (do) dědictví a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv, patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně. Podle žalobce ovšem „procesní solidarita takových dědiců ve sporném soudním řízení přichází v úvahu pouze tehdy, jsou-li tito dědici ve sporu s jinou – třetí osobou. V posuzovaném případě jsou však ve sporu dědici mezi sebou navzájem, resp. konkrétně v tomto řízení jen někteří z dědiců mezi sebou, a tedy o solidaritě účastenství dle názoru odvolatele (správně: dovolatele) nelze v žádném případě hovořit.“ Žalobce dále připomíná, že v době, kdy podal předmětnou (určovací) žalobu, již probíhalo paralelní řízení (u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1460/2002) zahájené jeho sourozenci; nebylo proto možné, aby se tohoto řízení účastnili všichni dědicové, kteří jsou ve sporu mezi sebou. Neztotožňuje se ani se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci je sporná otázka naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) o. s. ř. Zdůrazňuje, že pokud je žaloba důvodná, „není možné tuto žalobu zamítnout pouze z toho důvodu, že v budoucnu by, na základě toho, že této bylo vyhověno, vznikl stav nejistoty spočívající v duplicitě vlastnického práva, který je navíc odstranitelný dalším soudním sporem. Dle názoru žalobce není ani nutné, aby v tomto řízení byla současně řešena otázka vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem...neboť eventuelní budoucí duplicita vlastnického práva k předmětným nemovitostem by mohla být řešena různými způsoby (např. i žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu – katastrálního úřadu).“ Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce současně požádal o odklad vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaní (rovněž prostřednictvím svého advokáta) se nesouhlasně písemně vyjádřili k podanému dovolání žalobce a odkázali na (podle jejich názoru) správné právní závěry odvolacího soudu, jak byly vyjádřeny v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku. Uvedli dále, že z ničeho přitom nelze dovodit, že by účastenství všech dědiců bylo podmínkou věcné legitimace pouze ve sporech mezi dědici a třetí osobou a nikoliv ve sporech mezi dědici navzájem. Takováto žaloba má totiž dopad do dědického řízení, týká se všech dědiců, a musí se řízení proto účastnit všichni dědici, i když jde o spor mezi dědici navzájem. Ovšem i za předpokladu, že by se řízení účastnili všichni dědici a byla by tak dána věcná legitimace, není na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Jelikož již byl příslušným katastrálním úřadem proveden na základě předmětné darovací smlouvy vklad vlastnického práva (do katastru nemovitostí) ve prospěch obdarovaných, došlo by ve výsledku, pokud by bylo žalobě i přes shora uvedené vyhověno, pouze k založení duplicity vlastnictví v katastru nemovitostí, jak poukázal i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Jelikož by ani vyhověním žaloby nebyl odstraněn stav právní nejistoty, když žaloba s požadovaným určením není způsobilá stav právní nejistoty odstranit, jsou žalovaní přesvědčeni o tom, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako zjevně nedůvodné odmítl a zavázal žalobce povinností nahradit jim náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalobce v dovolání uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založený na tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přiznává či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci se odvolací soud (z hlediska jím řešených otázek věcné legitimace účastníků a naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy) žádného právně kvalifikačního pochybení, resp. nesprávného právního posouzení věci nedopustil.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo přitom opakovaně připomenuto, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.), a že k nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Rovněž bylo zdůrazněno, že právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, což předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích opakovaně připomenul, že v době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici), a proto zanechal-li zůstavitel více dědiců (jako v tomto případě), projevuje se stav, jaký tu vzniká v době smrti zůstavitele až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením soudu není jisto, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelovu majetku má mimo jiné za následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 67, ročník 2000, a zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 18.6.1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982). Rovněž Ústavní soud České republiky zaujímá obdobné judikované závěry. Např. ve svém usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. I. ÚS 365/04 (dostupném pro veřejnost na webových stránkách Ústavního soudu - www.nalus.usoud.cz ) vyložil, že: „V ustanovení §91 o. s. ř. je upraveno procesní společenství jako takové, přičemž odstavec druhý tohoto ustanovení upravuje tzv. společenství nerozlučné. V nerozlučném společenství mají účastníci taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu. O takové společenství jde právě v případě, kdy se uplatňují nároky týkající se majetku zůstavitele, který dosud nebyl v dědickém řízení vypořádán. Z povahy nerozlučného společenství mj. vyplývá, že neúčastní-li se řízení všichni nerozluční společníci, nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace.“
Uvedené se rovněž uplatní i v případě sporu mezi dědici navzájem potud, že se takového řízení musejí všichni (ať již na žalující nebo žalované straně) účastnit, jak také správně dovozují žalovaní (jejich advokát) ve svém písemném vyjádření k dovolání. K dovolací argumentaci žalobce, který oponuje tomuto právnímu závěru, lze snad ještě dodat, že pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pochopitelně pravomocným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. ani vázán. I z posledně uvedeného argumentu je tedy zřejmý požadavek věcné legitimace vztahující se k účasti všech dědiců předmětného řízení.
Rovněž při řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na jím požadovaném určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy, podle které byl již povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (ve prospěch žalovaných), odvolací soud (ve výsledku) nepochybil a zaujal právní názor, který odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Tak např. dovolací soud v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (in www.nsoud.cz ) judikoval, že žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu. Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolení vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) dovodit.
Poněvadž v posuzovaném případě ke vkladu práva podle předmětné darovací smlouvy již došlo, pozbyl tím žalobce naléhavý právní zájem na určení, že tato převodní smlouva je neplatná. Je tomuto tak již z toho důvodu, že příp. (pravomocně) vydaný rozsudek deklarující neplatnost takové smlouvy, by nepředstavoval (a zde se Nejvyšší soud odchyluje od dílčího závěru odvolacího soudu) ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, tzv. záznamovou listinu, na základě které by příslušný katastrální úřad byl povinen provést zápis do katastru nemovitostí ve formě záznamu [rozsudek určující neplatnost převodní smlouvy totiž nepředstavuje v §7 odst. 1 cit. zák. předvídanou právní skutečnost, s níž zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik věcně právního vztahu, resp. věcného práva, jež by byla relevantní pro příslušný zápis práva do katastru nemovitostí; k duplicitnímu zápisu vlastnického práva by v takovém případě podle právní úpravy platné do 31. prosince 2011 (k tomu srov. zákon č. 349/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zamezující duplicitním zápisům vlastnických práv v katastru prostřednictvím novelizace §8 odst. 1 a zavedením nového právního institutu - poznámky spornosti) nemohlo dojít, neboť rozsudek deklarující neplatnost převodní smlouvy by nepředstavoval listinu způsobilou k vykonání záznamu].
Nad rozsah odůvodnění lze závěrem připomenout judikovaný názor dovolacího soudu, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednávání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010; k tomu srov. ještě rozsudek téhož soudu ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2674/2007, vše in www.nsoud.cz ).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 5.000,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu