ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2611.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2611/2018-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně Z. Š., zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru územního plánování, stavebního řádu a kultury, se sídlem v Ostravě, 28. října 117, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu , vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 217/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2017, č. j. 11 Co 146/2017-36, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. března 2017, č. j. 12 C 217/2016-20, zastavil řízení o podání žalobkyně podle §104b odst. l občanského soudního řádu z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, neboť věc náleží k posouzení podle zákona č. 150/2002 Sb., ve správním soudnictví, Okresní soud ve Frýdku-Místku nemá podle §7 občanského soudního řádu pravomoc k projednání a rozhodnutí o podání žalobkyně, která má možnost podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví. Soud prvního stupně současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. srpna 2017, č. j. 11 Co 146/2017-36, výrokem I. usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem III. určil, že žalobkyně může uvedenou žalobu podat u Krajského soudu v Ostravě jako věcně a místně příslušného soudu ve správním soudnictví do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. V takovém případě platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 31. srpna 2016 podala žalobkyně žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a to Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Odboru územního plánování, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti usnesení vedoucí odboru regionálního rozvoje a stavebního úřadu Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 14. 4. 2016, č. j. MUFO 11294/2016, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti B. V. tak, že jmenovaná není vyloučena z dalších úkonů spojených s řízením v předmětné věci. Žalobkyně se domáhala zrušení obou těchto rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná věc náleží do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, že se nejedná o řízení podle části páté občanského soudního řádu a v tomto směru také žalobkyni poučil (výrok III. usnesení).
Proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Ke splnění přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. uvádí, že je spatřuje především ve skutečnosti, že se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 32 Cdo 4775/2009, neboť nebyla vyřešena otázka, zda věc náleží či nenáleží do věcné příslušnosti Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako soudu civilního. Důvodem dovolání je podle žalobkyně skutečnost, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., neboť podle jejího názoru oba soudy opřely své rozhodnutí o vyjádření žalovaného, aniž by uvedly vlastní názor na nepříslušnost žalobu projednat. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání. Současně požádala o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 20. června 2018 a navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Jak již bylo naznačeno, dovolatelka tvrdí, že dosud nebyla vyřešena otázka, zda věc náleží či nenáleží do věcné příslušnosti Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako soudu civilního, a tím se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak to vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 32 Cdo 4775/2009. Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud (i soud prvního stupně) se otázkou věcné příslušnosti ve svém rozhodnutí odpovídajícím způsobem zabýval a dovolatelka tak ve skutečnosti především zpochybňuje jeho závěry. Nelze tedy souhlasit s dovolatelkou, že by se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatelky se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.
Ani v případě, že dovolatelka napadla výroky rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, nedostála své procesním předpisem stanovené povinnosti uvést a odůvodnit příčinu, z jakého důvodu by proti nim mělo být dovolání přípustné.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu