ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2633.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2633/2020-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně EGERMANN, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Maiselova 8/15, IČO 62242652, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, nám. Sokolovské 312/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 155/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 72 Co 325/2019-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 248/96 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná nárok žalobce odmítla.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6. 2019, č. j. 31 C 155/2018-62, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně z této částky od 1. 8. 2018 do zaplacení, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů 300 Kč.
Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 284/96 bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 14 342 Kč.
Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však posuzované řízení v trvání 11 let a 5 měsíců hodnotil jako nepřiměřeně dlouhé a v jeho nepřiměřené délce shledal nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak dovodil, že význam předmětu konkursního řízení pro žalobkyni nebyl značný, a za přiměřené zadostiučinění považoval konstatování porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním zpochybněná otázka významu předmětu konkursního řízení pro dovolatelku přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury, pokud za situace, kdy nevyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že dovolatelka (konkursní věřitelka) mohla v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, považoval z hlediska významu předmětu řízení pro dovolatelku co do výše peněžitého nároku za určující částku, jaké se jí v konkursu dostalo na uspokojení její pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, či ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, není přiléhavý, neboť se týkají věcí skutkově i právně odlišných.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 Ústavní soud posuzoval situaci, kdy stěžovatelka byla poškozena nezákonným postupem státu v trestní věci, byla dotčena v právu na ochranu důstojnosti, cti a dobré pověsti, byla omezena v právu podnikat, a současně jí byl znemožněn výkon povolání, pro které byla vzdělána a připravena, postup soudů negativně zkrátil stěžovatelčina přirozená práva a ovlivnil její vnímání okolím, došlo ke zhoršení jejích rodinných vztahů, i ke zhoršení zdravotního i psychického stavu stěžovatelky. Dovodil, že jsou-li zrušena dřívější pravomocná rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel odsouzen k vykonání trestu, a trest byl z části vykonán, přísluší stěžovateli právo na náhradu nemateriální újmy. Při rozhodování o výši přiznané újmy musí soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě. Nedostatečné vysvětlení totiž působí nepřezkoumatelnost rozhodnutí a představuje projev libovůle, který zkracuje stěžovatele v právu na nezávislé a nestranné posouzení věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny). Při posuzování věci je nezbytné rozhodnutí individualizovat a nehodnotit věc podle předem daných tabulek a algoritmů výpočtu. Je úkolem soudu prověřit všechny okolnosti, které mohou mít na výši náhrady vliv, ať se jedná o ztrátu prestiže, narušení rodinných a sociálních vazeb, zdravotní potíže, omezení pracovních příležitostí, doby trestního řízení, i řízení následných. O takový případ však v projednávané věci nešlo.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 192/11 Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba trvat na tom, aby obecné soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedly základní částku odškodnění včetně její procentní modifikace dle kritérií zákona o odpovědnosti státu, judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Jen tak budou rozhodnutí o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná, a to zejm. v aspektu dodržení rovnosti všech před zákonem, jak soudy vyšších instancí, tak případně soudem Ústavním.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 pak Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. obecné soudy musí vzít v úvahu výši "spravedlivého zadostiučinění", jaká je dle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přiznávána Evropským soudem pro lidská práva (ESLP) českým stěžovatelům, přičemž jimi přiznaná částka nesmí být "zjevně nepřiměřená" částce, kterou by ESLP jinak přiznal. V prvé řadě by tedy měly obecné soudy zohlednit výši "spravedlivého zadostiučinění" stanovenou ESLP ve srovnatelném případě, a není-li takového, jeho výši v jiných (obdobných) věcech nemajetkové újmy způsobené průtahy v soudním či jiném řízení, zde pak s přihlédnutím k relevantním rozdílům mezi nimi.
V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že poskytnutí zadostiučinění v penězích není namístě, proto výše uvedené závěry Ústavního soudu vztahující se k výši přiměřeného zadostiučinění a k jejímu odůvodnění nelze aplikovat.
Nebyl-li zpochybněn závěr odvolacího soudu o zanedbatelném významu řízení pro žalobkyni, platí, že v takovém případě není třeba přiznávat zadostiučinění v penězích vůbec a jako dostačující plnohodnotnou formu zadostiučinění lze využít konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4683/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
V rozsahu výroku o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu