ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2649.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2649/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. Š. , zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 55, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 84/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2014, č. j. 54 Co 19/2014-409, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2013, č. j. 5 C 84/2008-385, určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou J. K. jako prodávající a F. Š., jako kupujícím, jejímž předmětem je ideální ½ nemovitosti – budovy č. p na parcele č. 3679, pozemku parc. č. 3679 a pozemku par. č. 3680, vše v k. ú. Ž., obec P., okres H. m. P., která byla podepsána žalobcem dne 25. 8. 2005 a žalovanou dne 7. 7. 2005, je neplatná.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení (a mj. po zhodnocení v řízení provedených znaleckých posudků ohledně pravosti podpisu prodávající na předmětné kupní smlouvě, kdy žalovaná v řízení namítala, že uvedenou převodní smlouvu s žalobcem neuzavřela a předmětnou listinu nepodepsala) dospěl k závěru, že „kupní smlouvu, jejíhož určení platnosti se žalobce domáhá, žalovaná podepsala z popudu svého otce M. K., předtím, než do rekonstrukce bytů v domě čp. v P. investovala své finanční prostředky....Částka 1.500.000, - Kč za id. ½ nemovitost í přibližně odpovídá polovině nákladů, které...byly vynaloženy na pořízení nemovitosti, když kupní cena činila 1.000.000,- Kč a další finanční prostředky bylo nutno vynaložit na odkoupení pohledávky, která byla zajištěna zástavním právem a je proto irelevantní, že žalovaná odhaduje tržní cenu nemovitostí v roce 2005 na částku 15.000.000,- Kč. O vztahu žalobce k domu čp. v P., B. svědčí skutečnost, že od r. 2004 měl jeho syn v domě k dispozici dva byty, za které neplatil žádnou úplatu, a byly v nich žalobcem prováděny stavební úpravy. Mezi žalobcem a žalovaným existoval v době podpisu kupní smlouvy...dlouholetý přátelský i obchodní vztah, probíhaly mezi nimi přesuny finančních prostředků v souvislosti s jejich zájmovými aktivitami i převody financí v souvislosti se stavbou nemovitostí v obci Č. Tato kupní smlouva měla ochránit investice žalobce do koupě nemovitostí od původních spoluvlastníků...a žalobce ji s návrhem na vklad vlastnického práva předložil katastrálnímu úřadu až poté, co se vztahy mezi ním a M. K. vyhrotily a žalobci nebyly investované finanční prostředky vráceny.“
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. února 2014, č. j. 54 Co 19/2014-409, odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle §219 o. s. ř. potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku mj. uvedl, že žalobce jednal podle výzvy katastrálního úřadu, který po seznámení s tvrzením žalované, že smlouvu nepodepsala, vyzval žalobce k podání této žaloby, jinak (vkladový) návrh zamítne. Na podání této určovací žaloby má tedy žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu tehdy platného §80 písm. c) o. s. ř. Žalobce své tvrzení prokazoval listinou – kupní smlouvou a pravost podpisu žalované znalci. Předložená listina splňuje podmínky písemnosti (§46 obč. zák.), obsahuje všechny formální náležitosti právního úkonu a kupní smlouvy, její obsah je srozumitelný a smlouva je opatřena neoveřenými podpisy účastníků smlouvy. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, včetně znaleckých posudků, a to se závěrem, že na předmětné kupní smlouvě je pravý podpis žalované coby prodávající. Za popsané situace pak žalovaná neunesla své důkazní břemeno a nepopřela pravost kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ve kterém především zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, poukazuje na vady řízení, vytýká odvolacímu soudu, že ten v rozporu s právními předpisy a judikaturou dovolacího soudu přesunul důkazní břemeno ze žalobce na dovolatelku, namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že jde o (pravý) podpis dovolatelky, nelze zaměňovat se závěrem (jak učinil odvolací soud), že dovolatelka smlouvu podepsala, když dovolatelka v řízení navrhla celou řadu důkazů, které samy o sobě i ve vzájemném kontextu prokazovaly, že dovolatelka nejenom že nikdy neměla v úmyslu předmětnou nemovitost, resp. podíl na nich prodat (a tedy i uzavřít předmětnou kupní smlouvu), ale např. že tak ani v rozhodný den nemohla učinit. Dovolatelka také vytýká odvolacímu soudu, že zcela pominul zkoumání platnosti právního úkonu ve vazbě na tvrzení a důkazy, které v řízení navrhla. Úmyslem žalobce nikdy nebylo dovolatelce zaplatit kupní cenu, takže obsah kupní smlouvy je nejenom v rozporu s realitou, ale i v rozporu s úmysly smluvních stran. Projev vůle tedy jednoznačně nekoresponduje s obsahem smlouvy. Kupní smlouva je absolutně neplatná hned ze tří důvodů, a to 1. pro nedostatek vážnosti projevu vůle dle §37 obč. zák., 2. protože účel smlouvy odporuje zákonu (smyslem smlouvy vůbec nebylo nemovitosti převést, jinak by byl návrh na vklad podán bez prodlení a „sjednaná cena by byla řádně nebo alespoň v souladu se smlouvou“ ), a 3. pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč. zák. (neboť smlouva, na základě které někdo převádí svůj majetek, aniž by měl obdržet protiplnění a aniž by současně šlo o vědomé darování, je nepochybně v rozporu s dobrými mravy). V řízení žalobce neunesl důkazní břemeno tvrzení a důkazů, ale naopak dovolatelka tvrdila a prokazovala skutečnosti, které prokazují, že předmětná kupní smlouva je od počátku neplatná. Odvolací soud kromě toho měl přihlédnout k tomu, že uvedená smlouva je nepochybně tzv. lichevní smlouva ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 22 Cdo 1993/2001. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka dále hodnotí v řízení provedené znalecké posudky a uzavírá, že z nich absolutní závěr o pravosti podpisu, minimálně v širším kontextu dalších vědních disciplín, učinit nelze. I kdyby se ovšem mělo jednat o podpis dovolatelky na předmětné smlouvě, „pořád z tohoto faktu nelze vyvodit závěr, že podpis měl stvrdit listinu předloženého obsahu (kupní smlouvu). Žalované není jasné, jak se žalobce mohl dostat k jejímu podpisu, při respektování závěrů v řízení ze strany soudu uznaných znaleckých posudků jí však nezbývá než konstatovat, že se tak stalo. Je možné, že žalovaná před svým odjezdem do N. nechala otci papíry s blanketním podpisem, pro případ, že by bylo potřeba něco neodkladného v její nepřítomnosti vyřídit a že žalobce se k takové listině přes otce žalované dostal.“ Dovolatelka „konečně kategoricky odmítá právní interpretaci listinného důkazu – potvrzení jejího tehdejšího zaměstnavatele, k jaké dospěl odvolací soud a které dle žalobce představuje způsob, jak sloučit právní názor odvolacího soudu s provedenými důkazy.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne a přizná dovolatelce náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně (neshledá-li dovolací soud pro takový postup prostor), aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. února 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Z obsahu podaného dovolání ovšem vyplývá, že dovolatelka převážnou část své dovolací argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání – jak vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř. – posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud v dané věci nesprávně přesunul důkazní břemeno ze žalobce na dovolatelku, pak na podkladě takové dovolací argumentace nelze dospět k závěru, že by odvolací soud v řešení této otázky procesního charakteru postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka zde odkazuje na judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, dle kterého popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečnosti v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že odvolací soud v otázce přesunu důkazního břemene nijak nepochybil. Nejvyšší soud totiž ustáleně judikuje – opakovaně připomenuto ze shora označeného judikátu - že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Současně ovšem zaujímá právní názor, že je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. v tomto směru např. rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, rozsudek 29.06.2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004 a rozsudek ze dne 20.01.2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Přesně v intencích takto judikovaných závěrů odvolací soud postupoval; dovolací argumentace dovolatelky je tudíž v tomto směru zcela nedůvodná a jejím prostřednictvím nemohla být založena přípustnost dovolání.
Brojí-li dovolatelka v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, nedospěl-li k závěru o absolutní neplatnosti převodní smlouvy ve smyslu §37 či §39 obč. zák. V tomto ohledu ovšem dovolací argumentace postrádá relevantní vymezení ve vztahu k §237 o. s. ř., přičemž sama okolnost, že dovolatelka oproti odvolacímu soudu má za to, že skutkový stav měl být správně podřazen pod to které hmotněprávní ustanovení příslušného právního předpisu, pochopitelně přípustnost takového dovolání rovněž nezakládá. Navíc skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, nezakládal ani vzdálené úvahy o možnosti aplikace dle §37 odst. 1 či §39 obč. zák. Z dokazování nevyplynulo, že by projev vůle účastníků smlouvy nebyl souladný s učiněným písemným právním úkonem (dovolatelkou zpochybňovaná otázka vypořádání kupní ceny zde není relevantní – k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 29 Odo 478/2006, sp. zn. 30 Cdo 162/2014). V rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1624/2014, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že sama okolnost, že účastníci v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy řeší další otázky, které sice souvisejí s realizovaným převodem vlastnického práva, avšak nepředstavují obligatorní náležitosti kupní smlouvy, nezpůsobuje neplatnost takové kupní smlouvy, ledaže by bylo prokázáno, že účastníci ve skutečnosti uzavření kupní smlouvy simulovali, neboť jejím uzavřením chtěli ve skutečnosti disimulovat jiný právní úkon. Proto pokud žalobce v řízení uváděl skutečnosti, které předcházely či souvisely s důvody, které jej vedly (byly stimulem) k uzavření předmětné smlouvy, pak z toho nelze dovozovat neurčitost projevu vůle, ale ani – s ohledem na v řízení učiněná skutková zjištění – simulaci učiněného písemného právního úkonu. Rovněž soudy zjištěný skutkový stav nezakládal žádné úvahy o jednání žalobce, které by se mělo příčit dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či zakládalo úvahy o přisouzení lichevního charakteru předmětné kupní smlouvě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009).
Nad rámec popsaného lze tedy (ve stručnosti shrnuto s ohledem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) uzavřít, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Jinými slovy řečeno, meritorní rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění učiněných na podkladě korektního procesního postupu v procesu důkazní verifikace, jenž nebyl (z pohledu hodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo) zatížen zjevnou nelogičností, výkladovou svévolí, či procesním formalismem [samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013], a umožňoval odvolacímu soudu přijmout právní závěr o platnosti posuzované převodní smlouvy.
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu