ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2714.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2714/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. F. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 11, proti žalovaným 1) A. J. , zastoupené JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, a 2) E. T. , zastoupeného Mgr. Milanem Chytilem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 12, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 82/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2013, č. j. 49 Co 169/2012-171, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jáchyma Kanarka, advokáta se sídlem v Brně, Smetanova 17.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Chytila, advokáta se sídlem v Brně, Česká 12.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 1 o. s. ř.):
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že v tomto dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 43 C 82/2007-121, zamítl žalobu na určení, že „žalobce je spoluvlastníkem id. ½ nemovitostí, a to domu č. p. na pozemku p. č., pozemku p. č. a pozemku p. č., vše v k. ú. Č. P.“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem uzavření darovací smlouvy ze dne 30. ledna 1990 (jíž Ing. V. F. starší, otec žalobce, a K. F., matka žalobce, převedli na Ing. K. T., sestru žalobce, ideální podíl 2/3 na předmětných nemovitostech a na tehdy nezletilou A. F., dceru žalobce, ideální podíl 1/3 na předmětných nemovitostech) ze strany manželů F. bylo přenechat předmětné nemovitosti, jakožto rodinný majetek, svým vnukům. Neztotožnil se mimo jiné s tvrzením žalobce, že by při uzavírání darovací smlouvy byl na straně převodců takový nedostatek vůle, který by činil tuto smlouvu neplatnou. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) tohoto rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na určení jeho vlastnictví dle tehdy platného §80 písm. c) o. s. ř. a výhradně řešil hmotněprávní stránku věci.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 49 Co 169/2012-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku I.), změnil jej pouze co do náhrady nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.)
Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, oproti němu však dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se jako dědic nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem nemovitosti náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví. Doplnil, že výše uvedené právní závěry jsou použitelné i při aplikaci právní úpravy dědického práva, která platila před 1. lednem 1993, tj. úpravy obsažené v zákoně č. 95/1963 Sb. (dále již „notářský řád“). V posuzované věci ze skutkových tvrzení žalobce nevyplývá existence žádné právní skutečnosti zakládající vznik jeho spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem dříve, než došlo k úmrtí původních vlastníků, tj. nejprve K. F. a následně Ing. V. F. staršího, a to bez ohledu na to, zda darovací smlouva ze dne 30. ledna 1990 byla platným či neplatným právním úkonem. Spoluvlastnický podíl k nemovitostem tak žalobce mohl nabýt teprve na základě svého dědického práva úmrtím předchozích vlastníků. Protože však uvedené nemovitosti nebyly předmětem řízení o dědictví žádného z původních vlastníků, nemůže se žalobce s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem nemovitostí náležejících do dědictví, neboť na takovém určení nemá naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založené na závěru, že žalobci nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy dle tehdy platného §80 písm. c) (nyní §80) o. s. ř., přičemž tento právní názor je správný.
Předně je třeba zdůraznit, že žalobce v dovolání nijak nebrojí proti závěru odvolacího soudu v tom směru, že žalobce neměl na jím požadovaném určení věcně právního vztahu k předmětným nemovitostem naléhavý právní zájem dle tehdy platného §80 písm. c) o. s. ř., nýbrž veškerou svou dovolací argumentaci směřuje k hmotněprávní stránce věci, kterou ovšem řešil toliko soud prvního stupně, a to navíc s ohledem na jím tvrzenou skutkovou verzi případu, jíž ovšem v dovolacím řízení nelze nijak revidovat (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy vůbec nespočívá v řešení otázky z hmotného práva; označil-li přesto žalobce v dovolání tuto otázku jako odvolacím soudem nesprávně řešenou, nelze na jejím podkladě přípustnost dovolání vůbec posuzovat, takže již z tohoto důvodu dovolání žalobce není nepřípustné.
Nad rozsah toho lze uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se ani jediný dědic nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Nelze tedy obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, usnesení téhož soudu ze dne 10. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 335/2010, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http//www.nsoud.cz).
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v otázce řešení naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť každý ze žalovaných má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které u každého z nich sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [viz. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 576/2013, ustanovení §1 odst. 2, §2, §6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) a vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 588,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částku 3.388,- Kč (celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení) je žalobce povinen zaplatit každému ze žalovaných k rukám jejich advokátů, kteří žalované v tomto řízení zastupovali (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu