ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2793.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2793/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Choagro spol. s r. o., IČ: 25209914, se sídlem v Chotíkově 202, zastoupené JUDr. Jiřím Dvořákem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 24, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 18/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2013, č. j. 14 Co 477/2012-479, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2013, č. j. 14 Co 477/2012-479, ve výroku I a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2012, č. j. 19 C 18/2004-414, v části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 4.676.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení, a věc se v daném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, ve znění následných rozšíření, domáhala náhrady škody v celkové výši 33.851.476,- Kč, způsobené jí tvrzeným nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím. Škoda měla žalobkyni vzniknout v důsledku toho, že Městský úřad Města Touškov vydal žalobkyni jako žadatelce územní rozhodnutí o zřízení pískovny, které nabylo právní moci, následně ale bylo pro nezákonnost zrušeno, neboť řízení předcházející jeho vydání trpělo vadami. V důsledku zrušení územního rozhodnutí a prodlení s vydáním nového zákonného územního rozhodnutí vznikla žalobkyni škoda, když po osmnáct měsíců, až do právní moci nového územního rozhodnutí, nemohla žalobkyně pískovnu provozovat a využívat.
Poté, co ve věci rozhodovaly několikrát soud prvního stupně i soud odvolací a jednou rovněž soud dovolací a po částečných zpětvzetích žaloby, zůstaly předmětem žaloby následující nároky:
1) částka ve výši 3.400.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje jako náhradu ušlého zisku v důsledku znemožnění plnění (odběru štěrkopísku z pískovny) podle smlouvy ze dne 4. 9. 2000, uzavřené žalobkyní se společností MAX BÖGEL a J. K. jako odběratelkou,
2) částka ve výši 348.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje z titulu skutečné škody vzniklé vynaložením nákladů na odtěžení svrchní vrstvy zeminy (kterou měla odtěžit na vlastní náklady odběratelka na základě smlouvy ze dne 4. 9. 2000),
3) částka ve výši 928.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje z titulu ušlého zisku z důvodu nemožnosti provozování skládky v prostoru, ve kterém se nachází odtěžený štěrkopísek o objemu 11.600 m³ a
4) částka ve výši 2.520.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje z titulu ušlého zisku z důvodu nemožnosti běžného provozu pískovny.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 8. 2012, č. j. 19 C 18/2004-414, uložil žalované uhradit žalobkyni částku 5.306.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z této částky od 15. 6. 2003 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 1.890.000,- Kč s úrokem z prodlení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 102.000,- Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do částky 4.676.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), ohledně úroku z prodlení od 15. 6. 2003 do 11. 12. 2003 z částky 7.196.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok II), a co do částky 2.520.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok III). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně v části rozhodující o úroku z prodlení z částky 102.000,- Kč nebyl odvoláním napaden.
Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. K žádosti žalobkyně bylo dne 8. 9. 1998 vydáno územní rozhodnutí Městského úřadu Města Touškov, č. j. 213/98, kterým bylo rozhodnuto o využití území pro zřízení pískovny. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 12. 1998, když odvolání proti němu bylo rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-sever zamítnuto a napadené územní rozhodnutí bylo potvrzeno. Ministerstvo pro místní rozvoj dne 10. 4. 2000 rozhodnutím č. j. 867/MMR-PL/99 změnilo rozhodnutí odvolacího orgánu, Okresního úřadu Plzeň-sever, v tom směru, že územní rozhodnutí Městského úřadu Města Touškov č. j. 213/98 se zrušuje a věc se vrací městskému úřadu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění zrušovacího rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj vyplývá, že v řízení před prvoinstančním orgánem došlo k chybám (stanoviska dotčených orgánů byla do spisu doložena až v odvolacím řízení a účastníci řízení tak neměli možnost seznámit se s jejich obsahem a vyjádřit se k nim, nebylo dostatečně dořešeno napojení na dopravní a rozvodné sítě, v dalším řízení bude třeba získat chybějící stanovisko dalšího orgánu, nebyl prokázán majetkoprávní vztah k sousednímu pozemku). Městský úřad následně vydal další územní rozhodnutí č. j. 1262/00-Le, které bylo v odvolacím řízení zrušeno. V pořadí třetím územním rozhodnutím (ze dne 16. 1. 2002, č. j. 1164/01-Le), které nabylo dne 10. 4. 2002 právní moci, bylo rozhodnuto o využití území pro zřízení pískovny.
Dne 22. 11. 1999 udělil Obvodní báňský úřad v Plzni žalobkyni povolení k činnosti prováděné hornickým způsobem na předmětném pozemku, pro který bylo vydáno i územní rozhodnutí.
Žalobkyně jako dodavatelka a společnost MAX BÖGEL a J. K. jako odběratel podepsali dne 4. 9. 2000 smlouvu, jíž se odběratel zavázal zajistit svým jménem a na vlastní náklady těžbu, nakládku a haldování v pískovně Chotíkov-sever, a to v minimálním objemu 200.000 tun v ceně 17,- Kč bez DPH za jednu tunu po dobu platnosti smlouvy, tedy do 31. 12. 2001. V dodatku ze dne 19. 9. 2000 smluvní strany konstatovaly, že žalobkyně nemůže plnit svou povinnost z důvodu zrušení územního rozhodnutí pro pískovnu a následného zastavení všech těžebních prací.
Žalobkyně provedla v pískovně na vlastní náklady odtěžení povrchové vrstvy zeminy a uhradila za ně částku 348.000,- Kč. Žalobkyně si najala mobilní třídící zařízení na období od července do září 2000, zapůjčila si dvě strunová síta a další třídící zařízení. Žalobkyně doložila, že několik subjektů mělo zájem od ní v roce 2001 odebrat celkem 43.800 tun písku.
Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že znalecký ústav při zjišťování nákladů a výnosů skládkování odhadl náklady v rozpětí 5 – 10,- Kč/t a výši zisku v rozpětí 30 – 95,- Kč/t. Žalobkyní kalkulovaný zisk ve výši 80,- Kč/t tedy nelze podle znaleckého ústavu považovat za nepřiměřený.
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že podle výkladu svědka K. se formulací „firma provede těžbu“, použitou ve smlouvě ze dne 4. 9. 2000, rozumí i provedení skrývky svrchní vrstvy zeminy. Dále mj. zjistil, že žalobkyně uzavřela v roce 2004 dvě smlouvy o uložení odpadu.
Po právní stránce soud prvního stupně ve svém zatím posledním rozsudku (č. j. 19 C 18/2004-414) věc posoudil tak, že nelze mít za to, že Městský úřad Města Touškov vydal územní rozhodnutí v přiměřené lhůtě, neboť v období od 11. 9. 2000 do 10. 4. 2002 byl prakticky nečinný. Správní řízení mohlo být skončeno minimálně o 19 měsíců dříve. Vady ve správním řízení (stanoviska dotčených orgánů byla do spisu doložena až v odvolacím řízení a účastníci řízení tak neměli možnost seznámit se s jejich obsahem a vyjádřit se k nim, nebylo dostatečně dořešeno napojení na dopravní a rozvodné sítě, v dalším řízení bude třeba získat stanovisko dalšího orgánu, nebyl prokázán majetkoprávní vztah k sousednímu pozemku) je třeba považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
Žalobkyně byla po vydání prvního územního rozhodnutí připravena realizovat svůj podnikatelský záměr, tj. těžbu a prodej písku, za tímto účelem si opatřila stroje a uzavřela smlouvy. Pouze v důsledku zrušení územního rozhodnutí č. j. 213/98 nemohla žalobkyně svůj podnikatelský záměr zrealizovat a došlo k zastavení činnosti pískovny až do 10. 4. 2002, kdy nabylo právní moci nové územní rozhodnutí. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyni vznikla majetková újma v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu.
Pokud jde o výši škody, přiznal soud prvního stupně žalobkyni náhradu ušlého zisku za nerealizovaný odběr štěrkopísku podle smlouvy ze dne 4. 9. 2000 ve výši 3.400.000,- Kč (200.000 tun krát 17,- Kč) s příslušenstvím, částku 348.000,- Kč s příslušenstvím jako skutečnou škodu spočívající v nákladech na odtěžení svrchní vrstvy zeminy, částku ve výši 928.000,- Kč jako ušlý zisk, kterého mohla žalobkyně reálně dosáhnout uložením odpadu v pískovně, kdyby nebyla v pískovně uložena jí odtěžená svrchní vrstva zeminy, a částku 630.000,- Kč s příslušenstvím, na kterou podle §136 občanského soudního řádu vyčíslil ušlý zisk z běžného provozu pískovny (z těžby a prodeje písku; ve zbývající výši 1.890.000,- Kč soud prvního stupně uvedený nárok zamítl). Soud prvního stupně tak žalobkyni přiznal celkem 5.306.000,- Kč s příslušenstvím (3.400.000 + 348.000 + 928.000 + 630.000), v částce 1.890.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že je dána odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Územní rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, když po dobu 19 měsíců byl Městský úřad Města Touškov fakticky nečinný, a Městský úřad Města Touškov se navíc v řízení dopustil pochybení při opatřování potřebných podkladů.
Odvolací soud souhlasil i s tím, že žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 348.000,- Kč, když si sama musela zajistit skrývku svrchní vrstvy písku. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil s názorem svědka, který uvedl, že formulací „firma provede těžbu“ je nutno rozumět i provedení skrývky.
Co se týče ušlého zisku z provozu skládky, odvolací soud uvedl, že bylo prokázáno, že v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu nebylo možno v pískovně nejen těžit, ale ani skládkovat vymezený materiál. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla připravena provozovat skládku již od roku 1998, neboť měla příslušné povolení. Nebýt blokovaného prostoru, který zabíral odtěžený materiál, mohla již dosahovat zisku ze skládky. Soud uznal i tento nárok za důvodný a přiznal žalobkyni částku 928.000,- Kč. Výši škody soud stanovil podle znaleckého posudku: náklady se podle znaleckého ústavu pohybují v rozpětí 5 – 10,- Kč/t a výše zisku v rozpětí 30 – 95,- Kč/t, odvolací soud žalobkyni přiznal ušlý zisk ve výši 80,- Kč/t, který lze považovat za přiměřený.
Dále se odvolací soud zabýval škodou vzniklou přerušením možnosti těžit písek, a to jednak zmařením konkrétní smlouvy ze dne 4. 9. 2000, jednak zmařením zisku, který žalobkyni ušel v důsledku nemožnosti těžit a prodávat písek ostatním společnostem. Z provedených důkazů plyne, že žalobkyně byla připravena těžit. Odvolací soud vyšel z posudku znalce a vzal za prokázané, že bylo reálné vytěžit za účinnosti smlouvy ze dne 4. 9. 2000 (od 10. 9. 2000 do 31. 12. 2000) nasmlouvaných 200.000 tun štěrkopísku. Při smluvní ceně 17,- Kč za tunu písku odvolací soud uzavřel, že žalobkyně mohla dosáhnout zisku 3.400.000,- Kč (200.000 tun krát 17,- Kč).
Podle odvolacího soudu však zůstalo otázkou, zda bylo reálné, aby v pískovně kromě společnosti MAX BÖGL a J. K. těžila štěrkopísek ve stejné době i žalobkyně. Tato otázka je otázkou odbornou, kterou musí posoudit znalec z oboru těžby. V částce 2.520.000,- Kč (630.000,- Kč + 1.890.000,- Kč) s příslušenstvím tedy odvolací soud rozsudek prvního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Závěrem odvolací soud uvedl, že žalobkyně se dostala do prodlení s úhradou částek náhrady škody až po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty podle ustanovení §15 odst. 1 OdpŠk. Zákonný úrok z prodlení tedy žalobkyni náleží od 12. 12. 2003 do zaplacení.
Žalovaná napadla potvrzující výrok I rozsudku odvolacího soudu dovoláním. Namítá v prvé řadě skutečnost, že v řízení před Městským úřadem Města Touškov nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se nepřiměřené délky řízení o vydání územního rozhodnutí. Uvádí, že soudy „hodnotily izolovaně pouze absolutní hodnotu délky řízení“, přičemž na straně správních orgánů „k žádným nestandardním průtahům nedocházelo“.
Žalovaná dále namítá, že písek je surovina, kterou pokud žalobkyně neprodala v určitém období, může ji prodat v období dalším. Při určení výše ušlého zisku měl odvolací soud zohlednit, jakého zisku mohla žalobkyně dosáhnout dodatečným prodejem štěrkopísku. Uvedená úvaha však podle žalobkyně chybí u přiznaného nároku na 3.400.000,- Kč (ušlý zisk z odtěžení štěrkopísku podle smlouvy ze dne 4. 9. 2000), u nároku na 928.000,- Kč (ušlý zisk způsobený nemožností provozovat skládku v prostoru, kde je uložena vytěžená zemina) i nároku na 348.000,- Kč (náhrada škody spočívající v uhrazené úplatě za odtěžení svrchní vrstvy zeminy). U posledně uvedeného nároku žalovaná dovozuje, že podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007, nebyla smlouva ze dne 4. 9. 2000 důvodem ušlého zisku, soudy by ji tedy neměly brát v úvahu. Pokud by soudy od existence uvedené smlouvy odhlédly, pak nelze uzavřít, že by žalobkyni vznikla nějaká škoda, neboť při neexistenci smlouvy by musela odtěžení svrchní vrstvy zeminy na své náklady provést v každém případě.
Žalovaná dále v dovolání uvádí, že soud vyšel při určení výše přiznané škody ze znaleckého posudku, ten však místo vlastního stanovení výše ušlého zisku provedl posouzení, zda byl žalobkyní vyčíslený zisk dosažitelný. To odporuje ustanovení §30 OdpŠk, neboť škoda se nahrazuje pouze v prokázané výši. Jestliže tedy znalecký posudek uvede, že se zisk v daném období u konkrétní položky pohyboval v konkrétně vymezeném intervalu, pak jediný závěr, který odpovídá zásadám civilního řízení, je, že je prokázán ušlý zisk odpovídající dolní hranici stanoveného intervalu.
Konečně žalovaná k sazbě úroku z prodlení uvádí, že úrok z prodlení neměl být přiznán ve výši 3 % ročně, ale pouze 2 % ročně, neboť diskontní sazba stanovená Českou národní bankou činila dne 12. 12. 2003 pouze 1 % ročně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by mohl být v příčinné souvislosti se vznikem škody, neboť danou otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolání je pro řešení uvedené otázky rovněž důvodné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází ze závěru, že v případě, kdy se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009). V posuzované věci je vzhledem k uvedené judikatuře podstatné zabývat se otázkou, zda v předmětném správním řízení došlo k průtahům, tj. neodůvodnitelné nečinnosti správního úřadu, resp. k nedodržení zákonných lhůt, které jsou pro vydání rozhodnutí ve správním řízení stanoveny. Zkoumat tuto otázku ostatně odvolacímu soudu uložil Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozhodnutí v posuzované věci, ve kterém uvedl, že odvolací soud v dalším řízení „zváží především délku zbytečných průtahů správního řízení (v jaké době mělo být územní rozhodnutí vydáno, nebylo-li by řízení průtahy postiženo)“ – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007. Odvolací soud pochybil, pokud se závazným právním názorem dovolacího soudu neřídil a nezabýval se jednotlivými průtahy v řízení (resp. dodržením zákonných lhůt), jakož ani otázkou, v jaké době by řízení skončilo při dodržení zákonných lhůt. Vzhledem k žalobní konstrukci je odpověď na tuto otázku nezbytná proto, aby bylo zřejmé, od jaké doby by žalobkyně, nebýt nesprávného úředního postupu, mohla na předmětném pozemku činnost povolenou ve správním řízení vydaným rozhodnutím provozovat.
V rozporu s judikaturou je rovněž závěr odvolacího soudu, že se jednalo o nesprávný úřední postup, když se správní orgán „dopustil vad týkajících se opatřování potřebných podkladů“ pro vydání územního rozhodnutí ze dne 8. 9. 1998. Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, a právním posouzení), jestliže byly součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v následně vydaném rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). V posuzovaném případě tak mohly vady v činnosti správního orgánu při rozhodovací činnosti založit jedině (za splnění dalších zákonných podmínek) odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, nikoliv za nesprávný úřední postup. Vzhledem k tomu, že se jednalo o územní rozhodnutí in favorem žalobkyně, bylo by v případě jeho nezákonnosti třeba posoudit, zda žalobkyni mohla jí tvrzená škoda vzniknout v příčinné souvislosti s jeho vydáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9.2002, sp. zn. 25 Cdo 2244/2000).
Protože žalovaná svým dovoláním zpochybnila základní úvahu odvolacího soudu o existenci nesprávného úředního postupu jako jedné z podmínek odpovědnosti státu za žalobkyní požadovanou škodu, nezabýval se Nejvyšší soud dalšími dovolacími námitkami, jež se týkají výše škody a úroků z prodlení, neboť závěry odvolacího soudu ohledně nich mohou po novém skutkovém i právním posouzení věci doznat změn.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se budou soudy zabývat otázkou, zda byla jednotlivá rozhodnutí správních orgánů v předmětném řízení vydávána v zákonem stanovených lhůtách. V případě, že tomu tak nebylo, budou soudy posuzovat otázku existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedodržení zákonem stanovených lhůt a vznikem škody, jak jim ostatně Nejvyšší soud uložil již v předchozím kasačním rozsudku v posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4918/2007). Zejména posoudí, zda v případě dodržení zákonem stanovených lhůt by žalobkyni tvrzená škoda nevznikla.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu