ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2830.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2830/2016-119
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 60 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 129/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 55 Co 474/2015-91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 55 Co 474/2015-91, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, č. j. 40 C 129/2011-64, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 60 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s postupem správních orgánů. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 61/2008-68, bylo zrušeno rozhodnutí odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 8. 4. 2008, č. j. DSH/3700/08, a rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 13. 12. 2007, č. j. Odpad/558/07/05, následně bylo předmětné správní řízení přerušeno, stejně jako devatenáct dalších proti žalobci vedených správních řízení. Újma žalobce měla spočívat ve vyslovené nezákonnosti výše uvedených rozhodnutí a rovněž v délce správního řízení a výkonu nezákonných rozhodnutí.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 60 000 Kč (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 27 588 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že výše uvedené rozhodnutí Obecního úřadu Druztová bylo vydáno poté, kdy byl žalobce dne 11. 10. 2007 vyzván osobou pověřenou výkonem státního dozoru nad místními komunikacemi a veřejně přístupnými účelovými komunikacemi na území obce Druztová k odstranění nepovoleného uzavření pozemní komunikace a k odstranění nepovolených pevných překážek na pozemní komunikaci, jimiž byla hromada stavebních odpadů. Dne 8. 11. 2007 bylo zahájeno s žalobcem správní řízení o uložení pokuty za správní delikt za nesplnění písemné výzvy ze dne 11. 10. 2007, na kterou žalobce reagoval dne 11. 12. 2007, a dne 13. 12. 2007 mu byla shora označeným zrušeným rozhodnutím uložena pořádková pokuta ve výši 100 000 Kč, která byla k odvolání žalobce snížena rozhodnutím odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 8. 4. 2008 na 60 000 Kč, ve zbytku bylo odvolání zamítnuto. Obě uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 61/2008-68, s odůvodněním, že se správní orgány patřičně nevyrovnaly s kritérii stanovenými pro posuzování veřejně přístupných účelových komunikací a neodůvodnily svůj závěr o tom, že na pozemcích žalobce došlo ke vzniku takové komunikace, tedy nedostály své povinnosti prokázat, že se na daných pozemcích veřejně přístupná účelová komunikace nachází a v odůvodnění zrušovaných rozhodnutí neuvedly konkrétní úvahy, jimiž se při výkladu příslušných právních předpisů řídily.
4. K návrhu oprávněné obce Druztová byla usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 7. 2008, č. j. 4 Nc 2085/2008-5, nařízena exekuce podle výše uvedených zrušených rozhodnutí a dne 12. 9. 2008 byl vydán soudním exekutorem exekuční příkaz č. j. 108 EX 05583/08-006 pro pohledávku 60 000 Kč s příslušenstvím, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce prodejem nemovitostí povinného (v tomto řízení žalobce), a to označených pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §8 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která je v příčinné souvislosti s vydáním shora označených rozhodnutí zrušených pro nezákonnost, ve smyslu §31a odst. 1 OdpŠk, přičemž je zcela namístě, aby žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění v penězích, neboť nemajetkovou újmu žalobci způsobenou nelze nahradit jinak a vlastní konstatování porušení práva se nejeví vzhledem k opakovanému a dlouhodobému charakteru předmětné újmy jako dostačující. V řízení bylo prokázáno, že pravomocná rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, Obecního úřadu Druztová ze dne 13. 12. 2007, č. j. Odpad/558/07/05, a správního orgánu druhého stupně, Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 8. 4. 2008, č.j. DSH/3700/08, byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 Ca 61/2008-68, pro nezákonnost, jedná se tedy o rozhodnutí, které má charakter rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Soud dále přihlédl k absenci snahy dotčených správních orgánů pokusit se řešit situaci kompromisem pro obě strany, když dotčený obecní úřad v roce 2012 přistoupil k řešení dané situace návrhem na vyvlastnění pozemků žalobce a jeho manželky, a rovněž ke skutečnosti, že nemovitý majetek žalobce a jeho manželky, včetně domu, ve kterém s rodinou bydlí, stejně jako dotčený pozemek, kterého se spor týká, byl nejméně od 12. 9. 2008 do prosince 2011 postižen exekucí vedenou na základě následně zrušených správních rozhodnutí, tedy žalobce byl omezen ve svém vlastnickém právu a možnosti s tímto majetkem volně disponovat. Žalobce byl po dobu několika let opakovaně nucen bránit se ve správním soudnictví shora označeným rozhodnutím správních orgánů, jejichž nezákonnost spočívající v nedostatečném uvedení důvodů, resp. nedostatečném zjištění skutkového stavu věci a nesprávné aplikaci právních předpisů, jakož i závěrů příslušné aktuální judikatury, byla opakovaně konstatována soudními rozhodnutími včetně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, měla značný dopad do osobnostní sféry žalobce, do jeho práva na ochranu dobrého jména a cti, a to v místě, ve kterém prožil svůj dosavadní život, žije se svojí rodinou a je zde veřejně známou a činnou osobou, když dle soudu prvního stupně nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že vzhledem k počtu obyvatel dané obce má dlouhotrvající poškozování jeho dobrého jména nejen pro žalobce, ale i pro jeho rodinu v rámci obecního společenství podstatné a závažné důsledky. Intenzita této újmy pak byla dle soudu prvního stupně zvyšována okolností, že předmětné pozemky byly v období nesvobody státem odňaty rodičům žalobce, ale poté, kdy byly v roce 1989 v restituci vráceny žalobcově matce a následně je žalobce získal dědictvím, je jako jejich vlastník správními orgány viněn ze spáchání popsaných správních deliktů, aniž by správní orgán postavil najisto, že se jich žalobce skutečně dopustil. Je tak zcela pochopitelné, že zásah do jeho osobnostní sféry jím byl vnímán o to výrazněji.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 24 684 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 238,50 Kč (výrok II).
7. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované spočívající a vyjadřující se k důvodům, pro něž byla výše uvedená rozhodnutí zrušena, neboť skutečnost, že došlo ke zrušení předmětných rozhodnutí z důvodu jejich nesprávnosti, byla nesporná. Nesporné dle odvolacího soudu bylo rovněž to, že od roku 2010 do doby rozhodování soudů, a to i soudu odvolacího v roce 2016, ve věci není jednáno a řízení trvá tedy nepřiměřeně dlouhou dobu. Z tohoto důvodu také žalobce odvozuje svoji nemateriální újmu. Soud prvního stupně se tak dle odvolacího soudu správně zaměřil na zjišťování dopadu jak nezákonnosti uvedených rozhodnutí, tak i délky řízení do osobní sféry žalobce ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy, kterou žalobce musí tvrdit i prokázat.
8. Dle odvolacího soudu je nepochybné, že správní řízení v konkrétních věcech trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, žalobce z tohoto titulu zatěžuje, promítá se i do jeho pozice v obci, ve které bydlí, když se jedná o malou obec, kde je takovýto dopad výrazně vyšší než ve velkém městě, v němž se obyvatelé prakticky ani neznají. Způsobenou újmu žalobce důvodně pociťuje jako silnou i s ohledem na historický vývoj osudu majetku jeho rodiny, který mu měl být následně i postupem správního orgánu opět vyvlastněn, i když toto řízení posléze bylo neúspěšné. Soud prvního stupně rovněž správně přihlédl k tomu, že v důsledku správního rozhodnutí, které bylo následně zrušeno jako nezákonné, byla okamžitě vedena exekuce a odvolací soud považuje za zcela nepřijatelné hodnocení ze strany žalované, že omezená dispozice s majetkem pro žalobce a jeho manželku trvala pouhé 4 roky. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je dán a pouhé konstatování, že neprojednáním věci v přiměřené době bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, je nedostatečné. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu ve vztahu k námitce žalované, že pokud se žalobce v rámci předběžného projednání nároku domáhal zaplacení částky 100 000 Kč, žalobu však podal pouze o částku 60 000 Kč, mělo by to být důvodem neúspěchu ve věci, správně uvedl, že s ohledem na posouzení celé věci se tato částka jeví přiměřenou. Odvolací soud k tomuto závěru pouze doplnil, že řízení, v době rozhodnutí odvolacího soudu dosud neskončené, začalo v roce 2007 a při uvažované částce 10 000 Kč jako finančního vyjádření nemateriální satisfakce by tato částka představovala nárok žalobce ve výši 70 000 Kč vzhledem k tomu, že první dva roky řízení se zásadně odškodňují částkou ve výši 50 %. Současně se takto žalobce domáhal i odškodnění nemateriální újmy z dalšího, dosud neskončeného správního řízení, které bylo zahájeno v roce 2008, tedy by na každé řízení de facto připadlo odškodnění ve výši 5 000 Kč za každý rok řízení. Žalobcem uplatněná částka 60 000 Kč této standardní úvaze dle odvolacího soudu plně odpovídá, resp. je spíše na nižší úrovni.
9. Právně významná dle odvolacího soudu není ani odvolací námitka žalované vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiném řízení, ve kterém byla zamítnuta nespecifikovaná žaloba žalobce, z čehož žalovaný dovozuje, že bylo prokázáno, že přes pozemky žalobce vznikla cesta, a že na základě tohoto rozhodnutí bude možné dále rozhodovat o uložených pokutách a o jejich výši, neboť toto řízení svým obsahem není totožné se souzenou věcí a nelze je do souzené věci promítat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu, v celém rozsahu, napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“), zastoupená pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. b), odst. 4 o. s. ř.], včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.).
11. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka vidí v tom, že žalobce nikdy v průběhu řízení nežádal nemajetkovou újmu v souvislosti s průtahy v řízení, nýbrž vždy výhradně v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.
13. Dovolatelka dále uvádí, že v průběhu řízení opakovaně poukazovala na vady žaloby spočívající v nesrozumitelnosti a neurčitosti. Soud prvního stupně projednává a projednával několik žalob, jejichž základ je totožný, tedy jedná se o účelovou komunikaci ve vlastnictví žalobce. V souvislosti s touto komunikací byla Obecním úřadem Druztová vydávána různá rozhodnutí o pokutách, která byla následně rušena správním soudem. Žalobce se rozhodl, že ve vztahu ke každému správnímu rozhodnutí podá samostatnou žalobu, jíž se bude domáhat nemajetkové újmy v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. Ve všech svých podáních využívá téměř totožnou argumentaci. Ve dvou případech již rozhodoval Nejvyšší soud rozsudky ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, a ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, a v obou konstatoval, že řízení je postiženo vadou, když v žalobě ani později v řízení žalobce dostatečně srozumitelně a určitě neuvedl, zda požaduje zadostiučinění pouze za újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí, která označil v žalobě, nebo zda požaduje zadostiučinění v důsledku dalších skutečností, např. množství rozhodnutí vydávaných ve věci účelové komunikace, četnosti úkonu správního orgánu, opakovaného podávání návrhů apod. Dovolatelka se proto domnívá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalobu nehodnotil v kontextu s uvedenými rozsudky Nejvyššího soudu.
14. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
15. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovoláním napadený rozsudek považuje za správný, dovolací důvod dle jeho názoru není dán a dovolání žalované by mělo být odmítnuto a žalobci přiznány náklady řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky procesního práva, zda lze projednat nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu stanovený jednou souhrnnou částkou, ačkoliv žalobci měla vzniknout nemajetková újma v důsledku různých odpovědnostních titulů, neboť vyřešení uvedené otázky v napadeném rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. Žalobce v žalobě ani později v řízení dostatečně srozumitelně a určitě neuvedl, zda požaduje zadostiučinění pouze za újmu vzniklou mu v důsledku vydání rozhodnutí Obecního úřadu Druztová ze dne 13. 12. 2007, č. j. Odpad/558/07/05, a rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 8. 4. 2008, č. j. DSH/3700/08, nebo zda požaduje zadostiučinění za újmu způsobenou mu v důsledku dalších skutečností – množství rozhodnutí, kterými se správní orgány „snaží žalobce přimět k tomu, aby strpěl veřejné užívání pozemků ve svém vlastnictví“, zaujatosti, se kterou vůči němu správní orgány postupují, četnosti úkonů správních orgánů vůči žalobci, opakovaného podávání návrhů na výkon rozhodnutí proti žalobci, délce správního řízení atd. Žaloba proto trpí vadou spočívající v její nesrozumitelnosti a neurčitosti a bylo na soudu prvního stupně, aby žalobce vyzval k odstranění vady žaloby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř.
23. Soud prvního stupně takto nepostupoval a ani odvolací soud jej nevedl k nápravě, což se odrazilo i v obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud prvního stupně odůvodnil výši zadostiučinění nemajetkovou újmou vzniklou v příčinné souvislosti s vydáním označených rozhodnutí, která byla zrušena pro nezákonnost. Odvolací soud shledal toto právní posouzení správné, současně však uplatněný nárok posoudil z hlediska délky řízení, když dospěl k závěru, že pouhé konstatování, že neprojednáním věci v přiměřené době bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, je nedostatečné, a současně provedl výpočet výše zadostiučinění odvíjející se od délky správního řízení, resp. i dalšího správního řízení. Napadené rozhodnutí tak spočívá na závěru, že se žalobce domáhá poskytnutí zadostiučinění za vydání nezákonných rozhodnutí a nepřiměřenou délku řízení, přičemž není zřejmé, jaká částka je žalobci přiznávána z titulu nemajetkové újmy způsobené správním rozhodnutím, které bylo později soudem ve správním soudnictví pro nezákonnost zrušeno, a jaká je přiznávána z titulu délky (toho kterého) správního řízení.
24. V posuzované věci je tak z žalobních tvrzení patrno (a z toho nepochybně vyšel i odvolací soud), že žalobce uplatnil minimálně dva nároky se samostatným skutkovým základem. Prvním z nich se domáhá odškodnění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku správních rozhodnutí, která byla později pro nezákonnost zrušena, ve druhém se domáhá odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku (nepřiměřené) délky správního (správních) řízení. Nelze však vyloučit, že se domáhá i náhrady nemajetkové újmy vzniklé jinak. Této žalobní konstrukci však v každém případě neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení částky 60 000 Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje, neboť míní-li žalobce uplatnit jednou žalobou současně více nároků na náhradu nemajetkové újmy, musí jednoznačně uvést, jakého odškodnění (v jaké výši) se na základě každého ze samostatně uplatnitelných nároků (titulů) domáhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5709/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud nad rámec shora uvedených nedostatků žaloby a absence tomu odpovídajícího postupu podle §43 o. s. ř. v posuzovaném řízení další vady řízení neshledal.
VI. Závěr
26. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení nároku žalobce nesprávné a tyto důvody platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud postupem podle §243e odst. 2 o. s. ř. obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
27. V dalším řízení soud prvního stupně v prvé řadě postupem podle §43 o. s. ř. vyzve žalobce, aby upřesnil, z jakého titulu či titulů se domáhá peněžitého zadostiučinění, a v případě více nároků se samostatným skutkovým základem, aby jednoznačně specifikoval, jaký nárok (v jaké výši) z toho kterého titulu požaduje. Teprve poté může soud ve věci znovu rozhodnout. V případě, že by soud jako přiměřenou shledal formu zadostiučinění v penězích, vezme v úvahu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Bude-li žalobcem uplatňován i nárok z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v délce správního řízení, soud vyjde rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016. V případě nároku z titulu nezákonného rozhodnutí soud neopomene ani závěry dosavadní judikatury označené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, a ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, vydaných v souvisejících řízeních týchž účastníků.
28. Odvolací soud i soud prvního stupně jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu