ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2861.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2861/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobců a) ing. L. C., a b) Ing. I. C., obou zastoupených JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého č. 11, proti žalované R. K., zastoupené JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 15, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 44/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2011, č.j. 1 Co 246/2006-196, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2011, č.j. 1 Co 246/2006-196, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. června 2006, č.j. 24 C 44/2004-106 zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou se omluvit žalobcům za tvrzení připsané na přípis Statutárního města Brna – Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003, a to ve znění uvedeném ve výrokové části předmětného rozhodnutí. Soud prvního stupně v řízení vyslechl účastníky a řadu svědků a hodnotil jejich výpovědi z hlediska věrohodnosti. V odůvodnění rozsudku pak uvedl, že za věrohodné považuje pouze výpovědi svědků H. K. a Ing. J. K., kteří však průběh členské schůze družstva ze dne 17.8.2003 a tvrzené projevy žalované na této členské schůzi popsali zcela odlišně. Soud však nezískal podklad pro závěr, který z těchto svědků vypovídal nepravdivě. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobci sice unesli důkazní břemeno týkající se existence skutku, ale neprokázali, že (tento) skutek spáchala žalovaná.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 1 Co 246/2006-139, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, kterou byla zamítnuta žaloba, pokud mělo být žalované uloženo zveřejnit písemnou omluvu žalobcům v informační skříňce domu a zařadit omluvu a její přednes jako samostatný bod programu členské schůze bytového družstva, přečíst text dopisu na členské chůzi tohoto družstva a uvést plné znění omluvy do zápisu z členské schůze, který bude předán všem členům družstva, a řízení v tomto rozsahu zastavil; výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost omluvit se žalobcům za tvrzení připsaná na přípis Statutárního města Brna – Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003, a to ve znění uvedeném ve výrokové části zmíněného rozhodnutí. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval výslech svědků Z. K., H. K. a Ing. J. K. a konstatoval, že z výpovědi svědků Z. K., H. K. zjistil, že se žalovaná na členské schůzi dne 17.8.2003 k napsání sporného dodatku přiznala. Poukázal na to, že jde o nezaujaté svědky, kteří neměli žádné bližší vztahy s účastníky (vyjma běžných sousedských) a nemají žádný zájem na výsledku sporu na rozdíl od svědka Ing. J. K., u nějž jako u manžela žalované tento zájem shledal. Zvážil též umístění difamujícího dodatku a podpisu žalované na přípisu. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že se žalobcům podařilo prokázat, že se žalovaná dopustila zmiňovaného jednání, které je protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobců, kteří požadují přiměřenou satisfakci v podobě omluvy (§13 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen obč. zák.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. října 2010, č.j. 30 Cdo 3577/2008-175, rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení; ve zbývající části dovolání žalované odmítl . Dovolací soud připomněl, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky v převážné míře tvoří podstatu úvah dovolatelky, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008). Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že dehonestující text na vyvěšeném přípisu Statutárního města Brna – Městské části Brno – sever připsala žalovaná. Vyšel přitom z výpovědí svědků Z. K. a H. K., které v rámci odvolacího řízení opakoval, kdy fakticky dovodil, že jde o výpovědi věrohodné, na rozdíl od výpovědi svědka Ing. J. K. - manžela žalované (v jehož případě uvádí bez bližší verifikace, „že jako manžel žalované má zcela pochopitelný zájem na výsledku tohoto sporu“). Naprosto však pominul skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědkyně paní Z. K. jako nevěrohodnou a tuto okolnost zdůvodnil; odvolací soud se nikterak s okolnostmi uváděnými soudem prvního stupně v této souvislosti nevypořádal (tento nedostatek není způsobilá reparovat ani úvaha odvolacího soudu týkající se umístění podpisu žalované na dotčeném přípisu – nadto jevící se spíše jen jako spekulace bez kvalifikovaného ověření).
V dalším řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. dubna 2011, č.j. 1 Co 246/2006-196, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalované uložil povinnost omluvit se žalobcům za tvrzení připsaná na přípis Statutárního města Brna – Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003 ve znění: „Odvolávám své tvrzení a omlouvám se manželům C. za své tvrzení o primitivní aktivitě manželů C., jakož i tvrzení směřující vůči žalobcům: Blbec zůstává blbec i s titulem. Doporučuji změřit IQ, musí být tak nízké, až je to pro ostatní nebezpečné, kterou jsem připsala k dopisu Statutárního města Brna – Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003.“ , s tím, že omluvu je třeba provést písemně, doporučeným dopisem zaslaným na vlastní náklady žalované na adresu žalobců do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud posuzoval svědecké výpovědi H. K. a Ing. J. K. Z výpovědi H. K. zjistil, že žalovaná se na členské schůzi dne 17.8.2003 přiznala k napsání předmětného dodatku. H. K. hodnotil jako nezaujatého svědka, který neměl žádné bližší vztahy se žalovanou či žalobci, s účastníky měl pouze běžné sousedské vztahy a neměl ani žádný zájem na výsledku sporu oproti svědkovi Ing. J. K., který jako manžel žalované má blízký vztah k žalované i zájem na výsledku sporu už přinejmenším proto, že nezanedbatelné náklady řízení v případě neúspěchu žalované budou uhrazeny z jejich společných peněžních prostředků.
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupkyni žalované dne 11. května 2011, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dne 1. července 2011 dovolání doplněné podáním ze dne 11. července 2011, v němž odkazuje na dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka se také domnívá, že odvolací soud se nevypořádal se závěry rozsudku dovolacího soudu. Poukazuje na to, že odvolací soud neuvěřil svědecké výpovědi Ing. K. jen proto, že je jejím manželem, zatímco svědka K. hodnotil jako osobu bez vztahu k účastníkům a k projednávané věci a jeho výpověď považoval za věrohodnou, i když sám tento svědek před odvolacím soudem uvedl, že s dovolatelkou byli ve sporu ohledně cen za byty v jejich domě a že mají blíže k žalobcům, protože společně s žalobcem C. jsou nyní v představenstvu družstva. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili žalobci, kteří uvedli, že mají za to, že odvolací soud rozhodl správně, přičemž jeho rozhodnutí spočívá na správném skutkovém a právním posouzení věci. Navrhli, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §243d odst. 1 věta první téhož zákona jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně), a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, Vrchní soud v Olomouci uvedené zákonné direktivě v podstatě nikterak nevyhověl. I pokud by se pominul fakt, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud výslovně nezmiňuje skutečnost, že jeho předchozí rozhodnutí v této věci bylo zrušeno dovolacím soudem a tím spíše tak nezmiňuje ani důvody proč se tak stalo, ani fakticky toto nové rozhodnutí nikterak nepřihlíží k právnímu názoru vyslovenému v již zmíněném zrušovacím rozhodnutí dovolacím soudem na něž se v této souvislosti v plném rozsahu odkazuje, a na němž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud své nové rozhodnutí opět založil na skutkovém zjištění, že dehonestující text na vyvěšeném přípisu Statutárního města Brna – Městské části Brno – sever připsala žalovaná. Vyšel přitom z výpovědi svědka H. K. a dovodil, že jeho výpověď je věrohodná, na rozdíl od výpovědi svědka Ing. J. K. - manžela žalované, který má jako manžel k žalované blízký vztah a také zájem na výsledku řízení, kdy v případě neúspěchu žalované v tomto sporu by nezanedbatelné náklady řízení byly hrazeny z jejich společných peněžních prostředků . Na tomto místě je třeba mimo jiné připomenout, že odvolací soud, přestože opakoval důkaz výslechem svědkyně Z. K., jejíž výpověď se shodovala se svědeckou výpovědí jejího manžela H. K., v odůvodnění napadeného rozsudku tuto výpověď nehodnotil z hlediska věrohodnosti, dokonce ji vůbec nezmínil. V případě, že by dospěl k závěru o nevěrohodnosti svědkyně, pak by logicky v odůvodnění rozhodnutí musel uvést, proč jednoho ze shodně vypovídajících svědků považuje za věrohodného a druhého nikoli. Pokud naopak výpověď svědkyně Z. K. (na rozdíl od soudu prvního stupně) považoval za věrohodnou, opomenul tento závěr jakkoli zdůvodnit. Zcela bez povšimnutí pak odvolací soud ponechal např. výtku obsaženou v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu spočívající v tom, že úvaha odvolacího soudu týkající se posouzení umístění podpisu žalované na dotčeném přípisu se jeví spíše jen jako spekulace bez kvalifikovaného ověření.
Protože tedy dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nelze pokládat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu