ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3577.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3577/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobců a) Ing. L. C. , a b) Ing. I. C. , obou zastoupených JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého č. 11, proti žalované R. K. , zastoupené JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Palackého č. 11, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 44/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2007, č.j. 1 Co 246/2006-139, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. prosince 2007, č.j. 1 Co 246/2006-139, ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání žalované odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. června 2006, č.j. 24 C 44/2004-106, zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou se omluvit žalobcům za tvrzení připsané na přípis Statutárního města Brna, Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003, a to ve znění uvedeném ve výrokové části předmětného rozhodnutí. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně mimo jiné velmi podrobně hodnotil výpovědi účastníků a svědků učiněné v řízení před ním z hlediska věrohodnosti. Zdůvodnil pak, že za věrohodné považuje pouze výpovědi svědků pánů H. K. a Ing. J. K., kteří však popsali průběh členské schůze družstva ze dne 17. srpna 2003 zcela odlišně ve vztahu k tvrzeným projevům žalované na této členské schůzi. Soud však nezískal podklad pro závěr, který z těchto svědků vypovídal nepravdivě. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobci hodlali unést důkazní břemeno k prokázání existence skutku a současně toho, že skutek spáchala žalovaná, když tvrdili, že žalovaná se k autorství dodatku veřejně přiznala na členské schůzi nájemníků dne 17. srpna 2003, a své tvrzení měli v úmyslu prokázat výslechem svědka pana K. Za tohoto stavu žalobci unesli důkazní břemeno týkající se existence skutku, zatímco však neprokázali, že (tento) skutek spáchala žalovaná. Proto byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci, poté, co opakoval důkaz výslechem svědků paní Z. K., pánů H. K. a Ing. J. K. a přípisem Statutárního města Brna, Městské části Brno – sever ze dne 14. dubna 2003, rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 1 Co 246/2006-139, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, kterou byla zamítnuta žaloba, pokud mělo být žalované uloženo zveřejnit písemnou omluvu žalobcům v informační skříňce domu a zařadit omluvu a její přednes jako samostatný bod programu členské schůze bytového družstva, text dopisu na chůzi družstva přednést, plné znění omluvy uvést do zápisu z členské schůze, který bude předán všem členům družstva, a řízení v tomto rozsahu zastavil; výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalované uložil povinnost omluvit se žalobcům za tvrzení připsaná na přípis Statutárního města Brna, Městské části Brno-sever ze dne 14. dubna 2003, a to ve znění uvedeném ve výrokové části zmíněného rozhodnutí. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že z výpovědi svědků Z. K., H. K. zjistil, že se žalovaná na již zmiňované schůzi k napsání sporného dodatku přiznala. Poukázal na to, že jde o nezaujaté svědky, kteří neměli žádné bližší vztahy s účastníky (vyjma běžných sousedských) a nemají žádný zájem na výsledku sporu na rozdíl od svědka Ing. J. K., u nějž jako u manžela žalované tento zájem shledal. Zvážil též umístění difamujícího dodatku a podpisu žalované na přípisu. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že se žalobcům podařilo prokázat, že se žalovaná dopustila zmiňovaného jednání, které je protiprávním zásahem do osobnostních práv žalobců, kteří požadují přiměřenou satisfakci v podobě omluvy (§13 odst. 1 občanského zákoníku - dále jen „o.z.“).
Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupkyni žalované dne 25. února 2008, přičemž právní moci nabyl dne 28. února 2008. Proti tomuto rozhodnutí, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalovaná dne 18. března včasné dovolání, v němž odkazuje na dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř., když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Poukazuje na to, že svědek Ing. K. po celou dobu řízení svou výpověď nezměnil; odvolací soud přesto z pouhého faktu, že je tento svědek manželem žalované, jeho výpovědi neuvěřil, aniž by vysvětlil, co ho k tomu vedlo. Výpověď měnila naopak svědkyně Z. K. Svědek H. K. sice svou výpověď nezměnil, odvolací soud se však nevypořádal s tím, že oba jmenovaní byli s žalovanou ve sporu o cenu za byty, přičemž věc dopadla v jejich neprospěch, stejně jako s faktem, že se poté členem představenstva družstva stal svědek K. a žalobce. Zmínění svědci tak mají bližší vztahy s žalobci. Dovolatelka má též námitky proti tomu, jak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání bylo žalobci podáno písemné vyjádření, v němž se s napadeným rozsudkem ztotožnili.
Na základě žádosti dovolatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. dubna 2009, č.j. 30 Cdo 3577/2008-171, podle ustanovení §243 o.s.ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je ve výroku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky v převážné míře tvoří podstatu úvah dovolatelky, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují) ; celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 2010, sp.zn. 33 Cdo 1480/2008).
Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že dehonestující text na vyvěšeném přípisu Statutárního města Brna, Městské části Brno – sever připsala žalovaná. Vyšel přitom z výpovědí svědků Z. K. a H. K., které v rámci odvolacího řízení opakoval, kdy fakticky dovodil, že jde o výpovědi věrohodné, na rozdíl od výpovědi svědka Ing. J. K. - manžela žalované (v jehož případě uvádí bez bližší verifikace, „ že jako manžel žalované má zcela pochopitelný zájem na výsledku tohoto sporu“). Je však nutno zdůraznit, že odvolací soud naprosto pominul skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědkyně paní Z. K. jako nevěrohodnou a tuto okolnost zdůvodnil; odvolací soud se však nikterak s okolnostmi uváděnými soudem prvního stupně v této souvislosti nevypořádal (tento nedostatek není způsobilá reparovat ani úvaha odvolacího soudu týkající se umístění podpisu žalované na dotčeném přípisu – nadto jevící se spíše jen jako spekulace bez kvalifikovaného ověření).
V posuzovaném případě se proto závěr odvolacího soudu, že se žalobcům podařilo prokázat, že se žalovaná dopustila předmětného zásahu, jeví jako předčasný, neboť nelze dovodit, že jeho skutkové závěry mají odpovídající oporu v provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Protože tedy, jak již bylo vyloženo výše, dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nelze z uvedených důvodů pokládat ve výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v této části (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Dovolatelka ve svém dovolání činí faktické výtky i proti způsobu, jakým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Procesní předpis však možnost přípustnosti dovolání proti takovémuto výroku neupravuje (§236 až §239 o.s.ř.). Dovolání proto bylo v této části odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu