ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2872.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2872/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. V. , zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 209/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 Co 605/2011-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 Co 605/2011-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 412.000,- Kč s přísl., která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s nedůvodně vedeným trestním a vazebním stíháním.
Žalobkyně uplatnila dne 15. 10. 2009 u žalované žádost o odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč a náhradu škody za ušlý zisk po dobu pobytu ve vazbě, za náklady na právní pomoc, a za náklady spojené s čerpáním úvěru. Žalovaná na základě stanoviska doručeného žalobkyni dne 25. 5. 2010 vyplatila žalobkyni odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 88.000,- Kč a náhradu škody ve výši 38.120,40 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2008, č. j. 3 T 155/2008-339, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2009, byla žalobkyně zproštěna obžaloby. Dne 15. 10. 2009 uplatnila žalobkyně svůj nárok u žalované, stanovisko žalované jí bylo doručeno dne 25. 5. 2010 a žaloba k soudu byla podána dne 13. 8. 2010.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který uznal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci. Odvolací soud uvedl, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době (§32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.) a zákon č. 82/1998 Sb. je tudíž ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, tak počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno; měl-li poškozený možnost se o vzniku újmy dozvědět dříve, než mu bylo zmíněné rozhodnutí doručeno. I podle názoru odvolacího soudu se žalobkyně o nemajetkové újmě dozvěděla nejpozději dne 16. 4. 2009 (újma nevznikla ani nepokračovala po právní moci zprošťujícího rozhodnutí), zatímco nárok byl u soudu uplatněn teprve 13. 8. 2010 a je tedy promlčen. Odvolací soud rovněž neshledal, že by ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bylo v rozporu s ústavním pořádkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243 odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Za otázku zásadního právního významu považovala dovolatelka otázku započetí běhu subjektivní promlčecí doby po skončení trestního řízení za situace, kdy poškozený je vystaven dlouhodobým a trvajícím následkům. V posouzení této otázka shledává dovolatelka nesprávné právní posouzení věci a zároveň namítá nesoulad ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s ústavním pořádkem. Vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a nepřiléhavě aplikovaly judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů ohledně stanovení počátku, průběhu a konce běhu promlčecí lhůty, a navrhla dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby není dovolání žalobkyně přípustné, neboť závěry vyjádřené v rozhodnutí odvolacího soudu zcela odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011 Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz . , dospěl k závěru, že o pozdější vědomosti poškozeného o nemajetkové újmě způsobené v důsledku trestního stíhání by bylo možno uvažovat pouze v případě, že by nemajetková újma poškozenému vznikla po doručení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Skutečnost, že poškozený subjektivně pociťuje negativní důsledky trestního stíhání i po neurčitě dlouhou dobu po skončení trestního stíhání, a musí se s nimi určitým způsobem vypořádat, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit běh subjektivní promlčecí doby. „Objektivizace“ újmy rovněž není skutečností, se kterou by zákon běh subjektivní promlčecí doby spojoval.
Trestní stíhání, které se posléze ukáže jako nedůvodné, jakož i nedůvodné vazební stíhání, má závažné negativní dopady na osobnost člověka, jeho psychiku, čest, rodinný a společenský život, pracovní uplatnění, a podobně. Tyto negativní důsledky objektivně postihly i žalobkyni, avšak vznikly v průběhu trestního a vazebního stíhání, nikoliv až po jeho skončení. Již v průběhu trestního stíhání žalobkyně pociťovala tzv. nemajetkovou újmu v podobě stresového vypětí, strachu o osud rodiny a dětí, narušení sociálních vazeb s okolím, a tak dále. Namítá-li dovolatelka, že okamžikem právní moci zprošťujícího rozsudku nedošlo ke stabilizaci jejího duševního stavu, kdy o reálném zlepšení lze hovořit teprve v souvislosti s delším časovým odstupem, pak zjevně opomíjí, že běh subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) není spojován s okamžikem, kdy došlo k obnovení předešlého duševního stavu poškozeného, ale s okamžikem, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. Dovolatelka tak zjevně zaměňuje dva zcela samostatné nároky, a to odškodnění nemajetkové újmy projevující se výše uvedenými negativními důsledky, a náhradu škody na zdraví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3545/2010). Dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 dopadá na případy odškodnění škody, nikoliv nemajetkové újmy, a v důsledku toho vychází z jiné doby, ve které se poškozený o vzniku škody dozvěděl.
Smyslem institutu promlčení je i v tomto případě motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivním občanských práv tak, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům. Institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Poškozený, obdobně jako jiný věřitel, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinné u soudu. Žalobkyně nadto bylo již při předběžném projednávání nároku u žalované zastoupena právní zástupkyní, která za ni měla sledovat běh promlčecí lhůty v situaci, kdy se žalobkyně věnovala obnově právních vztahů ohledně péče její nezletilé dcery. Speciální právní úprava obsažená v ust. §32 odst. 3 OdpŠk odpovídá úmyslu zákonodárce upravit v případě odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu délku promlčecí lhůty odlišně od občanského zákoníku a ani dle názoru dovolacího soudu není protiústavní (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010). Relativně krátká subjektivní promlčecí lhůta (v zásadě 6 měsíců od vydání zprošťujícího rozsudku nebo zastavení trestního stíhání, jež se po dobu šesti měsíců přerušuje podle §35 OdpŠk) odpovídá zájmu na odškodnění poškozené osoby v co nejkratší době, neboť čím rychlejší bude odškodnění poškozené osoby, tím účinnější bude i právní prostředek nápravy. V delší promlčecí době by bylo možné uplatnit nárok na náhradu škody na zdraví, takový nárok však žalobkyně v posuzovaném řízení neuplatnila (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1606/2012).
Z ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru "nedospět", i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). Skutečnost, že odvolací soud nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobkyně, nemá za následek, že by jeho rozhodnutí trpělo vadou řízení nebo že by bylo co do právního posouzení věci chybné, a nemůže tudíž rozsudku odvolacího soudu přiznávat zásadní právní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu