ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2878.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2878/2017-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně TST REAL, s. r. o., IČO 27607470, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 4/1586, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 443 432,71 Kč s příslušenstvím a 160 032 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 110/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 53 Co 272/2016-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2015, č. j. 12 C 110/2014-95, kterým bylo konstatováno porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. D 1547/92 (výrok I rozsudku soudu prvního stupně), dále zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částek 160 032 Kč a 6 443 432,71 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 17. 4. 2014 do zaplacení (výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV rozsudku soudu prvního stupně).
Zaplacení uvedených částek se žalobkyně domáhala jednak jako peněžitého zadostiučinění ve výši 160 032 Kč za nemajetkovou újmu a dále náhrady škody (skutečné škody a ušlého zisku) ve výši 6 443 432,71, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. D 1547/92.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a důvodnost v tom, že jde o nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně formuluje následující dvě dovolací otázky: 1) „zda v situaci, kdy nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení vznikla právnické osobě, která nabyla pohledávku postoupením, lze z důvodu tohoto postavení účastníka odepřít právo na přiměřené zadostiučinění v penězích“ a 2) „jaké jsou předpoklady pro to, aby žalobkyni mohl být přiznán ušlý zisk v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci (porušením povinnosti rozhodnout v přiměřené lhůtě).“
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka 1) nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V první řadě je třeba uvést, že tato dovolací otázka svou formulací vytváří určitou zkratku, která neodpovídá zcela důvodům, na nichž napadené rozhodnutí spočívá. Důvod zamítnutí žaloby soudy nižších stupňů nespočíval v tom, že by zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení nebylo možno přiznat právnické osobě (obchodní společnosti, podnikateli), která nabyla postoupením pohledávku, o níž v posuzovaném řízení šlo. V tomto případě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vystavěl své rozhodnutí na tom, že zde došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. D 1547/92, přičemž žalobkyně se týká tento důvod odpovědnosti státu za případnou škodu či nemajetkovou újmu pouze v období, kdy se jej účastnila (od 19. 6. 2008, kdy nabylo právní moci usnesení o připuštění vstupu žalobkyně do řízení do 13. 9. 2013, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci), avšak z hlediska kritérií, k nimž se přihlíží a stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, postačuje poskytnutí zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, neboť význam řízení byl pro žalobkyni velmi nízký. V tomto bylo akcentováno, že žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku postoupením v době, kdy posuzované řízení již delší dobu probíhalo, význam řízení pro žalobkyni byl významně snižován charakterem pohledávky, o níž v řízení šlo (o pohledávku dlouhodobě přihlášenou do dědického řízení a opakovaně postupovanou), pro žalobkyni tak „v sázce“ nebyl sám výtěžek dědického řízení jako takový, ale ekonomický kalkul výhodnosti nákupu předmětné pohledávky žalobkyní od právních předchůdkyň (tj. od původní věřitelské banky a další banky jako její nástupkyně).
Odvolací soud se napadeným rozhodnutím neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu ve svém primárním závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení se v tomto případě bere v potaz pouze ta část řízení, kdy se jej žalobkyně účastnila (počínaje okamžikem právní moci rozhodnutí o jejím vstupu do řízení a konče právní mocí konečného rozhodnutí) a naopak se nepřihlíží k té části řízení, v níž jako účastník vystupovaly (dvě) právní předchůdkyně žalobkyně. Toto řešení je vyjádřeno například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, jímž bylo vysloveno, že „při rozhodování o náhradě škody vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky“. Podobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, bylo vysloveno, že „domáhá-li se žalobce náhrady újmy, jež mu měla vzniknout v řízení, do nějž vstoupil postupem podle §107a o. s. ř., je nutné vycházet ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení pro něj znamená morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu nejsou vyžadovány. Tato domněnka se však uplatní jen pro dobu, po kterou byl poškozený účastníkem řízení, tedy od právní moci usnesení, kterým soud vyhověl návrhu podle §107a o. s. ř.“
Dále se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani v otázce stanovení formy zadostiučinění v návaznosti na posouzení významu řízení pro žalobkyni. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011). Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě nebyla. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V projednávané věci byla forma zadostiučinění odvolacím soudem stanovena s ohledem na nižší význam původního řízení pro žalobkyni, což je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srov. část IV písm. d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně vypořádal s otázkou marginálního významu řízení pro žalobkyni a své závěry řádně odůvodnil, dovolací soud neshledává v těchto závěrech žádnou nepřiměřenost či svévoli. Otázka významu řízení pro žalobce přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k tomu, že se význam předmětu řízení liší v závislosti na tom, zda jsou práva či povinnosti uplatňována původním věřitelem pohledávky či nabyvatelem práva coby právním nástupcem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1145/15). Dojde-li v posuzovaném řízení k právnímu nástupnictví, mohou se při posuzování míry odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení projevovat odlišnosti u právních nástupců původního účastníka řízení i v tom, že u fyzických osob (dědiců) a právnických osob (singulárních sukcesorů) míra odškodnění nemusí dosahovat „automaticky“ stejné výše (viz část III bod 1 a část V Stanoviska).
Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutími nižších soudů jí bylo přiznáno zadostiučinění formou konstatování porušení práva v situaci, kdy ta jej nepožadovala a domáhala se peněžitého zadostiučinění, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, podle něhož shledá-li soud, že není namístě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje.
Ani dovolací otázka ad 2) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Způsob, jakým je otázka formulována („jaké jsou předpoklady pro to, aby žalobkyni mohl být přiznán ušlý zisk v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci…“), nevymezuje konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, není zřejmé, v jakých závěrech se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna, a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jelikož dovolání není pro ohlášenou dovolací otázku ad 1) přípustné a v části týkající se dovolací otázky 2) trpí dovolání popsanými vadami, Nejvyšší soudu jej odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu