ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2900.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2900/2018-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Jiřím Němcem v právní věci žalobce Z. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, třída Přátelství 1960, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 369 992 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 337/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 51 Co 103/2017-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 1. 2017, č. j. 10 C 337/2015-33, řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 369 992 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem příslušných orgánů Policie ČR v řízeních o doplacení příjmu za službu přesčas, o odchodném a o výsluhovém příspěvku.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o s. ř.“, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, což dále upřesnil tak, že odvolací soud „nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť došel k závěru, že není možné uplatňovanou náhradu újmy posuzovat dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Žalobce však neuvedl, od kterých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud měl podle jeho názoru při řešení této otázky odchýlit a neuvedl ani žádná rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž by podle jeho názoru tato otázka byla rozhodována rozdílně. Pokud žalobce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či jiné rozhodnutí odvolacího soudu, pak je třeba uvést, že taková rozhodnutí nejsou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována (vzájemně) rozdílně v konkrétních rozhodnutích dovolacího soudu, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013. sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Skutečnost, že se žalobce vymezil proti právnímu posouzení, na kterém spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu a tím splnil svou povinnost vylíčit dovolací důvod, neznamená, že již nemusí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť tento požadavek je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). V citovaném stanovisku Ústavní soud také uvedl, že §241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Navíc je třeba dodat, že se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2019
Mgr. Jiří Němec
pověřený člen senátu