ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2938.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2938/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné WOODCOTE CZ, a. s. , se sídlem v Praze 8, U Pekařky 281/3, identifikační číslo osoby 61860085, zastoupené Mgr. Lukášem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 1391/11, proti povinnému P. L. , pro 155 452 Kč s příslušenstvím, vedené soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 07713/13, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 17 Co 138/2014-16, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, ze dne 3. 3. 2014, č. j. 091 EX 07713/13-014, ve správném znění, že exekuční návrh oprávněné ze dne 16. 12. 2013 se co do části týkající se vymáhané pohledávky ve výši 131 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 2 521 Kč ode dne 28. 10. 2012 do zaplacení, 7,50 % ročně z částky 70 833 Kč ode dne 5. 11. 2012 do zaplacení, 7,50 % ročně z částky 36 529 Kč ode dne 26. 11. 2012 do zaplacení, 7,05 % ročně z částky 8 377 Kč ode dne 7. 1. 2013 do zaplacení, 7,05 % ročně z částky 8 377 Kč ode dne 7. 1. 2013 do zaplacení, 7,05 % ročně z částky 2 514 Kč ode dne 7. 1. 2013 do zaplacení, 7,05 % ročně z částky 1 849 Kč ode dne 7. 1. 2013 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 178 253 Kč, nákladů rozhodčího řízení ve výši 31 581 Kč za rozhodčí poplatek, nákladů za právní zastoupení 29 520 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu rozhodce ad hoc Mgr. Terezy Vašíčkové, sp. zn. 13/36/001 ze dne 1. 10. 2013, zamítá. Uzavřel, že vzhledem k zákonné úpravě a judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pokud byla rozhodčí doložka sjednána mezi účastníky tak, že rozhodce bude určen soukromou právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je takové ujednání absolutně neplatné, neboť dopředu není případný rozhodce přímo určen a ani není označen stálý rozhodčí soud. Rovněž ujednání o ceně rozhodčího řízení je neplatné, neboť z něj není zřejmé, zda ji určí vybraný rozhodce, nebo zda se bude řídit cenou zveřejněnou na www.urmr.cz .
Oprávněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním s tím, že přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který posoudil rozhodčí smlouvu jako neplatnou s tím, že pouze určuje způsob, jakým má být rozhodce určen (vybere jej třetí osoba, a to buď předseda představenstva společnosti Unie pro rozhodčí a mediační řízení a. s. nebo osoba jím k tomu pověřená). Takové posouzení je dle názoru oprávněné v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, 32 Cdo 2312/2007 a 23 Cdo 309/2011, neboť v nich jsou pro platnost rozhodčí smlouvy kladeny jiné požadavky, než aby byla buď založena pravomoc stálého rozhodčího soudu, nebo aby byl rozhodce předem přímo určen. Nejvyšší soud totiž v souladu s §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení výslovně připouští možnost, aby si strany sjednaly konkrétní způsob určení rozhodce, což bezesporu splňuje princip tzv. „appointing autority“, užitý v daném případě. Oprávněná dále poukazuje na nejednotnost v rozhodování dovolacího soudu, kdy např. v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 96/2013 a 33 Cdo 1201/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že pokud nebyla vznesena námitka neplatnosti rozhodčí doložky v prvním úkonu ve věci v průběhu rozhodčího řízení, není možné se následně platností rozhodčí smlouvy zabývat; naopak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 a 20 Cdo 1828/2011 judikoval, že nařízený výkon rozhodnutí soud zastaví i bez návrhu vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné, tj. také tehdy, zjistí-li soud dodatečně nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal. Dle oprávněné se přitom jedná o fakticky totožné otázky, byť procesně jde o jiné instituty a v důsledku takto judikovaného názoru lze mít právní úpravu obsaženou v §31 zákona o rozhodčím řízení za nadbytečnou, neboť bez ohledu na výsledek řízení o zrušení rozhodčího nálezu (či zda vůbec takové řízení proběhlo), bude exekuční soud znovu posuzovat způsobilost rozhodčího nálezu být exekučním titulem. Oprávněná považuje závěr odvolacího soudu za nesprávný, neboť rozhodčí smlouva výslovně v souladu s §2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanoví, že spory mezi stranami budou rozhodovány jedním rozhodcem ad hoc, a zároveň v souladu s §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení přesně stanoví způsob, jakým má být osoba rozhodce určena, přičemž neodkazuje na žádný seznam rozhodců. Rozhodčí smlouva v souladu s §19 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení stanoví způsob, jakým má rozhodce postupovat, přičemž neodkazuje na žádný rozhodčí řád. Rozhodčí smlouva je tak platná a rozhodčí nález je exekučním titulem. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve všech jeho výrocích zrušil.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy ve vztahu k exekučnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde přijal závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem. Není přitom důvodu se od této rozhodovací praxe odchylovat. Námitka oprávněné, týkající se nejednotnosti v rozhodování dovolacího soudu, není případná; skutečnost, že soudní exekutor v rámci exekuce posuzuje způsobilost rozhodčího nálezu být exekučním titulem, není v rozporu s možností účastníka řízení o zrušení rozhodčího nálezu namítat v tomto řízení neplatnost rozhodčí doložky, neboť se jedná o odlišná řízení a soudní exekutor je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, tedy mj. zda byl exekuční titul vydán orgánem, kterým k tomu měl pravomoc (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje požadavek konkretizace a individualizace rozhodce a transparentnost jeho výběru. Za transparentní (a tedy i platná) nejsou považována např. taková ujednání, podle nichž má být rozhodce vybrán ze seznamu vedeného rozhodčí společností, jež není stálým rozhodčím soudem a určen takovou společností, jejím předsedou, jednatelem apod., přičemž tyto požadavky na výběr ad hoc rozhodce Ústavní soud vztahuje na rozhodčí doložky obecně, nikoli pouze na rozhodčí doložky sjednané ve spotřebitelských smlouvách (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2011 sp. zn. II. ÚS 3057/10, nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2735/11, ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11, ze dne 14. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3406/10).
Otázce platnosti rozhodčí smlouvy se Nejvyšší soud věnoval rovněž ve svém rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněném pod číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. března 2012, určující pro řešení sporů mezi účastníky jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že se v projednávané věci odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu