ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3027.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3027/2016-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyň a) NC Services, a. s. , identifikační číslo osoby 274 41 156, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, b) YCCU s. r. o ., identifikační číslo osoby 279 18 106, se sídlem v Králově Dvoře, Na Louce 96, c) INTEC Green Energy s. r. o. , identifikační číslo osoby 291 90 193, se sídlem ve Slavičíně, Průmyslový areál 0288, všechny zastoupeny JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za kterou před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 18 889 698 Kč s příslušenstvím, 5 216 375 Kč s příslušenstvím, 23 687 307 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 80/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 55 Co 468/2015 - 106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) domáhala zaplacení částky ve výši 18 889 698 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) částky 5 216 375 Kč s příslušenstvím a žalobkyně c) částky 23 687 307 Kč příslušenstvím jako náhrady škody, který jim měla být způsobena v příčinné souvislosti s porušením práva Evropské unie (dále jen „EU“) nesprávným postupem žalované.
Žalobkyně konkrétně tvrdily, že právní úprava, kterou byl zaveden povinný odvod ze státní podpory na elektrickou energii vyrobenou ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) porušuje základní zásady uznávané právem EU, zejména zásady ochrany legitimního očekávání, právní jistoty, zákazu diskriminace či zákazu omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), jakož i povinnost řádné implementace směrnic, které specifikovaly. Zároveň žalobkyně navrhovaly, aby soud předložil k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžné otázky, kterými mělo být objasněno: 1) zda lze základní principy práva EU (např. princip legitimního očekávání, zákaz právní jistoty), vykládat tak, že zakazují členským státům přijmout právní úpravu, která retroaktivně mění garantovaná pravidla podpory obnovitelných zdrojů energie (dále jen „OZE“) v neprospěch účastníků systému, 2) zda je příslušné směrnice třeba vykládat tak, že nastaví-li členský stát cíle konkrétní státní podpory OZE, není oprávněn takto nastavený systém, v jehož rámci již jednotlivé subjekty investovaly, v průběhu stanoveného období podpory retroaktivně měnit, 3) zda přijatá retroaktivní opatření mohou být v rozporu s článkem 63 odst. 1 SFEU a 4) za jakých okolností mohou být státní zásahy do OZE omluvitelné újmou hrozící veřejnému zájmu.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 18 C 80/2013, 18 C 81/2013, 18 C 82/2013-74, zamítl návrh žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžné otázky SDEU (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 18 889 698 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala zaplacení částky 5 216 375 Kč s příslušenstvím (výrok III), a zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobkyně c) domáhala zaplacení částky 23 687 307 Kč s příslušenstvím (výrok IV). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že každé z žalobkyň uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a všem žalobkyním společně a nerozdílně pak uložil povinnost zaplatit žalované 300 Kč (výrok V).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací zamítl návrh na přerušení řízení a předložení předběžné otázky SDEU (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že výše nákladů, které zaplatí žalobkyně společně a nerozdílně činí 300 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení k položení předběžných otázek SDEU, neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), když v dovolání absentuje jakýkoli dovolací důvod týkající se uvedeného procesního postupu odvolacího soudu, a v důsledku toho nutně chybí i vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu za postupu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ani dovolání směřující proti výroku II v části týkající se nákladů řízení a výrok III napadeného rozsudku neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
K dalším námitkám proti rozhodnutí odvolacího soudu o meritu věci uvádí Nejvyšší soud následující. Otázka, zda lze ztotožnit principy primárního práva EU (konkrétně princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) s obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu zákona č. 82/1998 Sb., mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující, jelikož se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva. Právě jeho se pak výslovně týkají další dovolací námitky žalobkyň.
Otázka, zda směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. 1. 2006 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (dále jen „směrnice 2005/89/ES“) zakládají individuální práva žalobkyň, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť řešení odvolacího soudu ohledně této otázky se neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že z uvedených směrnic neplynou jednotlivcům žádná konkrétní práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016).
Shodně pak odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, pokud uzavřel, že zavedení solárního odvodu nebylo pro opatrný a obezřetný subjekt nepředvídatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, a rovněž nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zejména body 71 a 72 odůvodnění nálezu), tudíž zavedení solárního odvodu nebylo v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. proto nemohla být založena.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda zavedení solárního odvodu je v rozporu se zásadou diskriminace, jak tato zásada byla konstituována judikaturou SDEU, neboť při řešení této otázky se odvolací soud rovněž neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že zavedení solárního odvodu nebylo diskriminační. Skupina výrobců solární energie, pro které byl solární odvod zaveden, totiž byla vybrána na základě relevantní odlišnosti, tj. nižší míry investičních nákladů potřebných na zřízení zdrojů pro výrobu elektřiny ze slunečního záření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, body 50 až 54 odůvodnění, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, body 73 až 76 odůvodnění).
Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžných otázek SDEU, jehož se žalobkyně domáhaly již po soudu prvního stupně. Otázka č. 3 týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU nebyla žalobkyněmi učiněna předmětem dovolacího řízení, a jde tedy o otázku, která nebyla pro posouzení dovolání významná. Odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé , s výjimkou otázky, zda směrnice 2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost, jde tedy o tzv. acte clair (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, bod 55 odůvodnění rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità [1982], ECR 03415).
Namítají-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, nemůže jejich námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Nejvyšší soud v uvedené věci neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovou vadou odůvodnění, která by žalobkyním bránila v uplatnění opravného prostředku, a neztotožnil se proto s jejich názorem o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu