ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3029.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3029/2016-234
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 81/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 17 Co 357/2015-219, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 392 200 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 18/2009, a částek 100 000 Kč jako náhrady škody a 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měly být způsobeny nesprávným úředním postupem téhož soudu v řízení sp. zn. 8 C 8/2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 14 C 81/2012-185, žalobu v plném rozsahu zamítl (výroky I a II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku III o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Námitka žalobkyně směřující proti závěru odvolacího soudu o přiměřenosti délky řízení vedeného před Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 18/2009 nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť pouhý nesouhlas s tímto závěrem nepředstavuje sám o sobě právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva na přiměřenu délku řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž závěrem o přiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014), což v případě dovolatelky není.
Otázka chování žalobkyně nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při posouzení otázky přiměřenosti délky řízení vedeného před Okresním soudem v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 8/2007 přihlédl též k procesním úkonům (opakovaná žádost o změnu ustanoveného zástupce, změna petitu žaloby) dovolatelky (srov. část IV b) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016).
Rovněž tak při řešení otázky zvýšeného významu předmětu řízení pro žalovanou se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že je povinností žalobkyně, aby existenci skutečností zakládajících zvýšený význam řízení tvrdila a prokázala. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, žádné z posuzovaných řízení, jejichž předmětem byla náhrada škody, resp. určení neplatnosti kupní smlouvy, nelze zařadit mezi typové případy, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení presumuje [srov. část IV d) Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009]. Ani tato otázka proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Námitka žalobkyně, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy (konkrétně zprávou České správy sociální zabezpečení a lékařská zprávou o zdravotním stavu žalobkyně) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když z procesního spisu naopak vyplývá, že důkazy zprávou České správy sociálního zabezpečení, jakož i lékařskou zprávou o zdravotním stavu žalobkyně byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny (č.l. 103 a č.l. 179 spisu).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o nákladech řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 19. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu