ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3210.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3210/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, M. R. Štefánika 1a, proti žalovanému M. M. , zastoupenému Mgr. Karlem Pospíchalem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 7, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 87/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č.j. 12 Co 366/2007-227, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č.j. 12 Co 366/2007-227, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou soudu dne 20. května 2002 určení, že kupní smlouva spojená se smlouvou o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí
ze dne 4. 8. 1999, uzavřená mezi manžely M. Ch. a Mgr. I. Ch. jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, týkající se nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku soudu prvního stupně, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 4. srpna 1999, je vůči žalobkyni právně neúčinná. Žalobkyně v podané žalobě mj. uvedla, že uvedená smlouva zkracuje možnost uspokojení její vymahatelné pohledávky vůči dlužníku M. Ch. ve výši 2.392.744,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. května 1996 do zaplacení, přisouzenou na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. května 2001, č.j. 17 C 51/99-170, který nabyl právní moci dne 17. července 2001. Na základě tohoto rozsudku je dlužník M. Ch. zavázán k zaplacení uvedené pohledávky žalobkyni z důvodu, že jako její zástupce převzal kupní cenu za prodej pozemků, a podíl z této kupní ceny připadající na žalovanou jí nepředal a ponechal si jej pro svou potřebu. Žalobkyně podala podnět k zahájení trestního stíhání. Nemovitosti, jež jsou předmětem odporovatelné kupní smlouvy ze dne
4. srpna 1999, dlužník nabyl spolu s manželkou dne 2. července 1997 a již v roce 1999 je prodal po zahájení řízení o předmětnou pohledávku. Nemovitosti prodal pod cenou za 650.000,- Kč, když v roce 1999 byly v nabídce realitní kanceláře za částku 1.040.000,- Kč a dle ocenění jiné realitní kanceláře činila jejich tržní cena 750.000,- až 800.000,- Kč. V předmětné kupní smlouvě ze dne 4. srpna 1999 je nevýhodné ustanovení pro žalovaného o bezplatnosti věcného břemene, který nemovitosti nemůže užívat, a jako vlastníci se chovají manželé Ch., kteří zde mají i trvalý pobyt. Žalovaný naopak stále bydlí v Š. a platí nájem za byt a provozovnu, přičemž do nemovitostí nejezdí. V letech 1998 až 1999 se dlužník zbavil i veškerého dalšího majetku, když prodal garáž, byt a automobil. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že odporovatelná kupní smlouva byla učiněna v úmyslu zkrátit věřitele. V průběhu řízení doplnila svá tvrzení s tím, že žalovaný musel rovněž vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, což lze dovodit již ze samotného znění předmětné kupní smlouvy.
Okresní soud v Šumperku (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2004, č.j. 15 C 87/2002-132, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. září 2004, č.j. 15 C 87/2002-138, žalobě vyhověl (výrok I.). Současně žalovaného zavázal nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5.375,- Kč (výrok II.) a dále nahradit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náklady ustanoveného zástupce ve výši 2.150,- Kč (výrok IV.) a soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč (výrok V.). Rovněž přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2.150,- Kč, které platí stát (výrok III.). Konečně ve shora označeném doplňujícím usnesení uložil žalovanému povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Šumperku náklady státu ve výši 2.528,- Kč. Z provedených důkazů, zejména z výpovědí žalovaného, svědka M. Ch., svědkyně I. Ch., kupní smlouvy ze dne 2. července 1997, kupní smlouvy ze dne 4. srpna 1999, spisem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 17 C 51/99, spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn.
32 T 10/2001, znaleckým posudkem Ing. J. H. ze dne 22. 6. 1999, vyjádřením L. J. – realitní kanceláře ze dne 22. září 2003, soud prvního stupně učinil následující zjištění. Žalobkyně má vůči dlužníkovi M. Ch. vymahatelnou pohledávku ve výši 2.392.744,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. května 1996 do zaplacení, přisouzenou na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. května 2001, č.j. 17 C 51/99-170, který nabyl právní moci dne 17. července 2001. Řízení v uvedené věci bylo zahájeno dne 26. března 1999. Soud žalobě vyhověl s tím, že dlužník M. Ch. se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, když jako její zástupce převzal od kupujících za pozemky v k.ú. Říčany částku 2.701.050,- Kč, připadající na 3/4 podíl žalobkyně z prodávaného pozemku, na který jí včetně zaplacení daně z převodu nemovitostí uhradil 308.306,- Kč, a zbytek 2.392.744,- Kč jí nepředal a ponechal si tuto částku pro svou potřebu. Pro stejný skutek bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 10/2001 trestní řízení proti obviněnému Michaelu Chomiszakovi pro trestný čin zpronevěry. Trestní řízení bylo zastaveno, neboť žalobkyně vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním. M. Ch. dne 4. srpna 1999, tedy v posledních třech letech přede dnem podání žaloby v projednávané věci, uzavřeli s žalovaným odporovatelnou kupní smlouvu dle níž prodali žalovanému předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu 650.000,- Kč. Tyto nemovitosti nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 2. července 1997. Znaleckým posudkem Ing. J. H. ze dne 22. června 1999 byla stanovena zjištěná cena nemovitostí ve výši 1.140.130,- Kč. Vyjádřením L. J. – realitní kanceláře ze dne 22. září 2003 byla určena tržní cena nemovitostí pro období roku 1999 v rozmezí 750.000,- až 850.000,- Kč.
Touto smlouvou bylo manželům Ch. současně zřízeno bezplatné věcné břemeno doživotního užívání předmětných nemovitostí, mimo jiné domu, v němž jsou oprávněni výlučně užívat byt nacházející se v přízemí, společně s vlastníkem jsou oprávněni užívat chodbu, půdu a dále pozemky. Z výpovědi svědkyně I. Ch. (manželky dlužníka) měl soud za prokázáno, že se s žalovaným znají běžně jako přátelé. Zprávou Obecního úřadu ve Velkých Losinách, kde se předmětné nemovitosti nachází, měl soud za prokázáno, že žalovaný se v obci nezdržuje.
Soud prvního stupně dovodil, že odporovatelná kupní smlouva zkracuje možnost uspokojení pohledávky žalobkyně, když žalovaný nemá žádný jiný majetek, a byla učiněna v úmyslu zkrátit práva věřitelky.
Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být žalovanému znám ve smyslu naplnění předpokladů odporovatelnosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Žalovaný popíral, že by o tomto úmyslu dlužníka něco věděl s tím, že uzavřel předmětnou kupní smlouvu z důvodu, že v tom viděl výhodnou investici. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit žalobkyni vyplývá z okolností, za nichž byla kupní smlouva uzavřena, a že na tuto vědomost lze nepřímo usuzovat z provedených důkazů. Za rozhodující pak soud prvního stupně považuje znění předmětné kupní smlouvy ze dne 4. srpna 1999, z níž lze usuzovat na vědomost žalovaného o tom, že nešlo o žádný běžný prodej, nýbrž že šlo o úkon, kterým měl dlužník M. Ch. zkrátit žalobkyni. Tento závěr dovozuje zejména ze skutečnosti, že kupní smlouvou bylo současně zřízeno doživotní bezplatné užívání převedených nemovitostí ve prospěch dlužníka. Žalovaný vysvětloval různými skutečnostmi, proč bylo zřízeno toto věcné břemeno s tím, že to byl návrh dlužníka, který mu vyhovoval, protože se o nemovitosti bude M. Ch. starat. Tvrdil, že v době prodeje nemovitosti pobýval v Německu a ještě nebyl přesvědčen, že se vrátí do České republiky. Vzhledem k tomu, že smlouva byla koncipována takovým způsobem, že M. Ch. bude nemovitosti nadále nerušeně a bezplatně užívat, pouze dojde ke změně vlastníka v katastru nemovitostí (žalovaný do nemovitostí dojíždí zřídka) a vzhledem k tomu, že žalovaný a dlužník jsou bývalými spolupracovníky a přáteli, lze dle soudu prvního stupně dovodit, že žalovaný musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit žalobkyni. Vysvětlení žalovaného proč bylo zřízeno věcné břemeno soud považuje za nedostatečná.
Konečně se soud prvního stupně zabýval otázkami, zda žalovaný sám je pasivně legitimován a zda je odporovatelná kupní smlouva platná. Ohledně otázky pasivní věcné legitimace dovodil, že žalobkyně vyhověla ustanovení §42a odst. 3 obč. zák., když žalobu uplatnila vůči žalovanému, tedy vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, i když prospěch vznikl i manželce žalovaného. Žalobkyně poukazovala na to, že se jedná o fiktivní smlouvu, neboť nebyla předána kupní cena. Vzhledem k tomu, že uvedené tvrzení žalobkyně nebylo prokázáno, soud neshledal důvody neplatnosti smlouvy.
Soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva byla uzavřena v posledních třech letech před podáním žaloby, M. Ch. smlouvu uzavřel v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky žalobkyně a současně žalovaný musel mít vědomost o tomto úmyslu. Proto dovodil, že předmětná kupní smlouva je vůči žalobkyni neúčinná v souladu s ustanovením §42a odst. 1, 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. září 2005, č.j. 12 Co 891/2004-154, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. prosince 2005, č.j. 12 Co 891/2004-162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně zavázal žalobkyni nahradit v zákonné lhůtě žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.950,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 4.650,- Kč (výrok IV.). Rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku v odstavci III. a IV. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III.). Konečně ve shora označeném doplňujícím usnesení nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V.). Odvolací soud částečně převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně skutečností, že dne 20. května 2002 uplatnila žalobkyně u soudu danou žalobu, přičemž dne 4. srpna 1999 uzavřeli manželé Ch. s žalovaným kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, dle níž manželé Ch. prodávají žalovanému předmětné nemovitosti a současně manželům Ch. bylo zřízeno bezplatné věcné břemeno užívání bytu v přízemí a společného užívání chodby, půdy a pozemků. Rovněž převzal skutkové zjištění o tom, že M. Ch. bylo rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. května 2001, č.j. 17 C 51/99-170, uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.392.744,- Kč s příslušenstvím, přičemž lhůta k plnění již uplynula. Zároveň převzal i skutkové závěry o tom, že žalovaný v letech 1998 a 1999 prodal garáž, automobil a byt. Odvolací soud zopakoval dokazování odporovatelnou kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitostí ze dne 4. srpna 1999. S ohledem na tvrzení žalobkyně v odpůrčí žalobě, doplněném při jednání u soudu prvního stupně dne 25. března 2003, uvedl, že jednou z náležitostí a povinností pro úspěch žaloby a unesení důkazního břemene žalobkyně bylo prokázat také tvrzení, že již samotné znění kupní smlouvy ze dne 4. srpna 1999 svědčí o tom, že žalovaný (o němž nebylo tvrzeno, že by byl osobou blízkou prodávajícím) musel znát úmysl prodávajícího zkrátit věřitelku, když takto žalobkyně zvolila uplatnění svého nároku dle §42a obč. zák. Žalobkyně netvrdila, že by žalovaný jinak věděl o dluzích prodávajícího, ani že by věděl o jeho případném úmyslu zkrátit žalobkyni jako věřitelku, odkazovala pouze na obsah kupní smlouvy ze dne 4. srpna 1999.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud v tomto směru provedený důkaz kupní smlouvou ze dne 4. srpna 1999 vyhodnotil jako nezpůsobilý prokázat uvedené tvrzení. Pokud jde o kupní cenu, jde o smluvní záležitost stran a je možné také přisvědčit žalovanému, že byla odrazem zřízeného věcného břemene, spočívajícího v péči prodávajících o nemovitost i nadále. Důvody a tvrzení žalobkyně v tomto směru uplatněné zůstaly pouze v rovině spekulativní, hypotetické. Ani s přihlédnutím k ostatním důkazům, které byly v řízení provedeny, jak na ně odkazuje soud prvního stupně a jak je i odvolací soud přejímá, vyhodnocení otázky vědomosti žalovaného o úmyslu prodávajícího zkrátit žalobkyni na jejích právech nelze provést jiným způsobem. V řízení nebylo žádným z důkazů prokázáno, že by prodávající a žalovaný byli přátelé, pouze bývalí spolupracovníci. Okolnosti důvodů zřízení věcného břemene nejsou pro posouzení žaloby podstatné a soud prvního stupně konstruuje bez podkladů, že důvodem zřízení věcného břemene bezplatného doživotního užívání nemovitostí prodávajícími mohlo být pouze zkrátit věřitele. Byť by tedy i bylo prokázáno, že prodávající nemovitost i nadále částečně užívají v podstatě s žalovaným, kterému jako vlastníku však nelze diktovat, jakým způsobem má své nemovitosti užívat, a byť by i bylo prokázáno, že dlužník se zbavoval svého dalšího majetku, jak uzavřel soud prvního stupně, žalobkyně navrženým přímým důkazem,
z něhož důvod odvozuje, že smlouvou ze dne 4. srpna 1999 ani jinými v řízení provedenými důkazy neprokázala další zákonnou podmínku – vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka věřitelku zkrátit.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 22. února 2007, č.j. 30 Cdo 1270/2006-194, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění zejména uvedl, že v projednávané věci soud prvního stupně závěr, že žalobkyně prokázala vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka M. Ch. zkrátit možnost uspokojení její pohledávky, dovodil nejen z obsahu vlastního odporovatelného právního úkonu, ale i z dalších provedených důkazů – vedle listinných důkazů i z výpovědí žalovaného a svědků. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – závěr, že žalobkyně neprokázala vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka věřitelku zkrátit, založil na jiných skutkových zjištěních, než soud prvního stupně, mimo jiné, že kupní cena byla odrazem zřízeného věcného břemene, spočívajícího v péči prodávajících o nemovitost, a že prodávající a žalovaný nebyli přátelé, ale pouze bývalí spolupracovníci. Přitom výpovědi žalovaného a svědkyně I. Ch. – co do věrohodnosti a pravdivosti – hodnotil jinak, aniž ovšem tyto důkazy opakoval (§213 odst. 2, §211, §126, §131 o.s.ř.); tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Po následujícím řízení Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č.j. 12 Co 366/2007-227, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně zavázal žalobkyni nahradit v zákonné lhůtě žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.950,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 19.236,- Kč (výrok IV.) a nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).
Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně neprokázala vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka ji zkrátit. Vycházel ze zjištění, že žalovaný a prodávající dlužník nebyli přátelé, když tento vztah žalobkyně nejenže netvrdila, ale ani nebyl prokázán. Bylo prokázáno pouze to, že v minulosti byli žalovaný a prodávající dlužník krátce spolupracovníky. V době uzavírání předmětné smlouvy se pravidelně nekontaktovali, k dohodě došlo pouze na základě náhodného setkání a zjištění shodné vůle ohledně prodeje a koupě nemovitostí. I když předmětná kupní smlouva byla uzavřena při současném sjednání věcného břemene bezplatného doživotního užívání nemovitostí v rozsahu, jak byla koncipována v daném případě, a rodina prodávajících se souhlasem nynějšího vlastníka má možnost užívat v podstatě nemovitosti v celém rozsahu, z takto zjištěných skutečností nelze vyvodit přátelský vztah dlužníka s žalovaným a dále dovozovat, že žalovaný musel vědět o úmyslu dlužníka zkrátit věřitelku. Nelze totiž provedenými důkazy ani vyloučit tvrzení žalovaného o tom, že uzavřením uvedené smlouvy, pro něho výhodným nabytím vlastnictví nemovitostí, chtěl investovat našetřené finanční prostředky s tím, že užíváním nemovitostí prodávajícími bude o jeho nemovitosti řádně postaráno. Nelze v tomto směru přehlédnout, že věcné břemeno bylo sjednáno pouze doživotně pro prodávající a v rozsahu ve smlouvě vymezeném, při současném výslovném vymezení prostor užívaných kupujícím a dojednaném způsobu hrazení nákladů spojených s užíváním nemovitostí. Odvolací soud proto uzavřel, že důkazní břemeno o tom, že žalovanému musel být znám úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni jako věřitelku, tíží žalobkyni „a tato ho neunesla.“
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) výslovně do výroků I., II. a IV. dovolání. Jeho přípustnost dovozuje (patrně) z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je (zřejmě) z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá, že dlužník se vědomě zbavoval majetku v době, kdy si byl dobře vědom, že v probíhajícím sporu s žalobkyní o 2.392.744,- Kč jí bude muset zaplatit větší finanční částku a že by mohla na jeho majetek být vedena exekuce. Je zcela evidentní, že na kupní smlouvě se dlužník s žalovaným dohodli, neboť cena prodávané nemovitosti byla velice nízká, když z provedených důkazů je zřejmé, že nemovitost se dala prodat za 800.000,- Kč, a že se vůbec nesnažil a nesnaží najít si náhradní bydlení. Je s podivem, že čtyřčlenné rodině se dvěma dospívajícími dětmi nevadí, že všichni obývají a spí v jedné místnosti a nemají zájem na vlastním bydlení, a že svědkyni Ch. vůbec nezajímá, kam její manžel investoval všechny peníze z prodeje bytu, garáže, domu a auta. Pokud žalovaný koupil nemovitost, kde zadarmo bydlí jiní lidé, neprovádí zde žádnou údržbu, opravy a ani se nehodlají vystěhovat, dochází ke znehodnocování nemovitosti, je to zcela nelogické. Žalobkyně má za to, že skutečnost, že žalovaný věděl o dluzích dlužníka vůči žalobkyni je nepřímo prokázána předmětnou kupní smlouvou, chováním žalovaného i svědků dlužníka M. Ch. a jeho manželky I. Ch. a tím, že se zbavovali veškerého svého majetku, ze kterého se mohla žalobkyně uspokojit. Žalovaný i svědkové si byli plně vědomi, že se nejedná o řádnou kupní smlouvu, neboť ve svých výpovědích u jednání odvolacího soudu se značně rozcházeli ve věci podpisu předmětné kupní smlouvy. Je s podivem, že si žalovaný se svědkem Ch., pokud nejsou přátelé, jak tvrdí, vzájemně nepředali potvrzení o zaplacení kupní ceny. Je zřejmé, že rodina svědků dlužníka a jeho manželky užívá fakticky celou nemovitost jako dříve, jejich tvrzení o vybavení a užívání nemovitosti je zcela účelové a že žalovaný s manželkou do nemovitosti vůbec nejezdí, maximálně občas na návštěvu za Ch. Sousedi bydlící v okolí svědků Ch. žalovaného vůbec neznají a s dlužníkem jednají jako s vlastníkem nemovitosti. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jejich právním posouzením a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl nebo zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) konstatuje, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je podle §237 odst. 1 písm. a) dovolání přípustné (vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé). Vzhledem k přípustnosti dovolání bylo proto povinností dovolacího soudu ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové jiné (níže specifikované) vady (odvolacího) řízení Nejvyšší soud v dané věci zjistil.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§42a odst. 1 obč. zák.).
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni, a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§42a odst. 2 obč. zák.).
Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§42a odst. 3 obč. zák.).
Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo
z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§42a odst. 4 obč. zák.).
Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně podmínek odporovatelnosti podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., nejde-li o právní úkon učiněný vůči osobám jemu blízkým, nese - jak uvedeno již výše - věřitel (žalobce). Tyto procesní povinnosti splní ohledně úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele tehdy, jestliže tvrdí a prokáže, že právní úkon dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele, tj. osoby, které vůči němu měly v době právního úkonu pohledávku; z výše uvedeného vyplývá, že nemusí tvrdit a ani prokazovat, že úmysl dlužníka směřovat ke zkrácení jeho pohledávky, popřípadě pohledávky jiných konkrétních věřitelů.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. je podmínkou odporovatelnosti právnímu úkonu dlužníka, nejde-li o právní úkon učiněný vůči osobám jemu blízkým, také to, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele musel být znám druhé straně. Vzhledem k tomu, že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči žalobci ani jiným konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku, unese žalobce v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní břemeno, i když nebude tvrdit a prokazovat, že druhá strana věděla o konkrétních věřitelích dlužníka; postačí, jestliže bude tvrdit a jestliže prokáže, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit její uspokojení [(uspokojení svého věřitele) k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10/2000, pod č. 104].
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkovi ustanovením §120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, in www.nsoud.cz ). Soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např.rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3827).
Podle §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Podle §213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením
§205a nebo §211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Podle §205b odst. 1 písm. d) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3.
Poučovací povinnost podle §118a o.s.ř. plní nejen soud prvního stupně. V §213b odst. 1 o. s. ř. se odvolacímu soudu ukládá, aby poskytoval účastníkům řízení ve smyslu §118a potřebná poučení při odvolacím jednání. Na rozdíl od soudu prvního stupně je poskytování poučení podle §118a odvolacím soudem omezeno, neboť nesmí vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s §205a nebo §211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Odvolací soud smí – v řízení o věcech, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace – poskytnout účastníkům poučení, jen jestliže tímto způsobem účastníky směřuje k označení nových důkazů, jež jsou za odvolacího řízení přípustné.
Ve smyslu §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. jsou nové důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna důkazní povinnost za předpokladu, že pro nesplnění důkazní povinnosti neměl účastník v řízení úspěch a odvolatel nebyl poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř. Rozhodne-li soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud. Jestliže tak neučiní, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 1030/2008, in www.nsoud.cz ).
V posuzované věci odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku, po zopakování důkazů dospěl k závěru, že „žalobkyně neprokázala vědomost žalovaného o úmyslu ji zkrátit.“ Z obsahu spisu ovšem nevyplývá, že by odvolací soud při odvolacím jednání konaném dne 21. listopadu 2007 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. listopadu 2007 na č.l. 207 a násl. spisu) poučil žalobkyni o důkazním břemenu a zákonem předvídaným způsobem jí tak signalizoval (negativní) důsledek její procesní odpovědnosti při neprokázání (pro rozhodnutí ve věci zásadně významného) skutkového tvrzení o tom, že dlužníkův úmysl zkrátit jeho věřitele (v tomto případě žalobkyni) musel být znám druhé straně (v tomto případě žalovanému). Vzhledem k existenci přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno a absenci zmíněného procesního poučení ze strany odvolacího soudu tedy žalobkyně dost dobře nemohla předvídat, že odvolací soud po zopakování předmětných důkazů má za to, že žalobkyně dosud svou procesní povinnost prokázat zmíněné právně relevantní skutkové tvrzení neunesla a že za daného stavu rozsouzení věci tenduje ke změně rozsudku soudu prvního stupně a k zamítnutí žaloby. Absence zmíněného poučení tak žalobkyni v podstatě znemožnila na danou procesní situaci reagovat a příp. za účelem verifikace zmíněného právně relevantního skutkového tvrzení činit další důkazní návrhy.
Kromě toho nelze nepostřehnout jeden zásadní procesní moment, který se týká „kvality“ provedeného dokazování ve vztahu ke zjišťování žalobkyní tvrzené skutečnosti o tom, že dlužníkův úmysl zkrátit žalobkyni musel být žalovanému znám. Občanský soudní řád v rámci části třetí, hlavy druhé upravuje dokazování a v rámci něj (příkladmo) specifikuje jednotlivé důkazní prostředky a stanoví způsob provádění dokazování; uvedená úprava se vztahuje i na dokazování v odvolacím řízení.
„Kterých skutečností je zapotřebí k tomu, aby jisté právo vzniklo, trvalo či zaniklo, ustanovuje právo hmotné. Strany takové skutečnosti ve sporu tvrdí; poněvadž však mezi nimi vznikl spor o to, je-li nárok žalobcem uplatňovaný odůvodněn, a tento spor má býti právě procesem rozhodnut, je patrno, že zpravidla a nejčastěji také skutečnosti stranami tvrzené .... budou si odporovati...Soudce, jenž má rozhodnouti, na čí straně právo je, musí si dáti odpověď nejprve na otázku, které skutečnosti jsou podle hmotného práva pro odůvodnění konečných návrhů obou stran rozhodny, dále otázku, které z těchto rozhodných okolností jsou mezi stranami sporny, a konečně, které z těchto sporných skutečností jsou pravdivy. K odpovědi na prvou otázku dává soudci spolehlivé měřítko hmotné právo samo; na otázku druhou odpoví si soudce právě hledě k výsledkům ústního přelíčení před ním konaného rovněž snadno. Ale na otázku třetí nemůže soudce nikdy prostě sám za sebe odpověděti...právě proto nemůže se soudní řízení obejíti bez nařízení, jejichž účelem je, aby soudci usnadnila odpověď na otázku, zda-li a kterou skutečnost, sice rozhodnou, ale spornou, má považovat za pravdivou či nepravdivou. Úkony musí tkvíti v jistých jevech zevního světa, které jsou pro každého znatelny a každému přístupny, aby posouzení jich významu nevymykalo se případně stolicím vyšším aneb i osobám jiným, ať již na sporu účastněným (zejména stranám) nebo osobám třetím (veřejnosti), a aby důvěra v nestrannost soudů netrpěla. Souhrn všech těchto zevnějších jevů, jež mají působiti na přesvědčení soudu o pravdivosti či nepravdivosti jisté sporné a rozhodné skutečnosti, zoveme všeobecně důkazem. Podle toho pak, v čem tyto jevy světa zevnějšího záleží, mluvíme o jednotlivých prostředcích průvodních. Takovými průvodními prostředky jsou buď jisté věci světa zevnějšího, jejichž pozorování a seznání samo o sobě jest s to působiti na přesvědčení soudcovo, při nichž tedy soudce sám přímo rozhodnou skutečnost pozoruje a vnímá, anebo jsou to jisté osoby, které soudci sdělují svoje vlastní pozorování o rozhodných skutečnostech, při nichž tedy soudce nepřesvědčuje se o tom, co bylo nebo jest, přímo vlastním názorem, nýbrž prostřednictvím osob jiných. Tu je pak ovšem na soudci, aby posoudil jednak, zda-li a pokud má těmto pozorováním třetích osob uvěřiti, jednak jaký význam má jim, uvěří-li, pro spornou věc přiznati. Prvá činnost vztahuje se na hodnocení důkazů, druhá na právní posouzení věci...Každý důkaz musí býti v jisté souvislosti, v jistém poměru ke sporné skutečnosti, důkazu vyžadující. Ale tato souvislost nemusí být stejná. Důkaz může se vztahovati přímo na onu skutečnost samu (důkaz přímý) anebo se vztahuje na skutečnost jinou, ale takovou, která s onou rozhodnou skutečností tak souvisí, že z ní lze na existenci či neexistenci této souditi (důkaz nepřímý, indicie). Při důkazu nepřímém jde tedy nejenom o to, aby soudce nabyl přesvědčení o oné skutečnosti vzdálenější, nýbrž aby jí také přiznal vliv na onu skutečnost rozhodnou. Měřítkem pro posouzení tohoto vlivu jsou soudci všeobecné životní zkušenosti a logika (praesumptio facti)...Pouhé označení prův. prostředků a nabídnutí jich ovšem samo o sobě nestačí, nýbrž k tomu, aby z nich soudce vskutku mohl čerpati přesvědčení, je zapotřebí provedení důkazu. Provedení důkazu znamená tedy předvedení oněch jevů světa zevnějšího, jež mají nasvědčovati pravdivosti či nepravdivosti jisté skutečnost(i), soudci, jich seznání nebo vnímání soudcem. Provedením důkazu má býti tedy zjednán soudci zevní podklad jistého přesvědčení. Jaké přesvědčení si soudce z tohoto zevního podkladu ve svém nitru utvoří o pravdě či nepravdě dokazované skutečnosti, závisí ovšem na spolupůsobení množství rozmanitých složek a jest úkonem čistě interním, psychickým.“ (Hora, V.: Československé civilní právo procesní, díl II., řízení před soudy prvé stolice, třetí opravené a doplněné vydání, Praha 1932, str. 301 a násl.).
Z protokolů o jednáních před odvolacím soudem ze dne 21. listopadu 2007 (č.l. 207 a násl. spisu) a ze dne 29. ledna 2008 (č.l. 221 a násl. spisu) vyplývá, že odvolací soud v řízení přistoupil k zopakování některých důkazů - listinných, výslechem svědků a účastníků. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dále zřejmé, že verifikace žalobkyní tvrzené právně významné skutečnosti o tom, že žalovanému musel být znám úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni, se upínala především k posledně vyjmenovaných důkazním prostředkům (výslechům svědků a účastníků). Odvolací soud na základě provedených důkazů přitom uzavřel, že „žalovaný a prodávající nebyli přátelé, když tento vztah nejenže žalobkyně netvrdila, ale ani nebyl prokázán.“ V prvé řadě k posledně uvedenému nutno připomenout judikatorně ustálený právní názor, od nějž se Nejvyšší soud ani v této věci nemá důvod jakkoli odchylovat, že svědek (příp. účastník) vypovídá v občanském soudním řízení o tom, co svými smysly vnímal (postřehl) o skutečnostech tvořících předmět výslechu. Svědku (ale ani účastníku) nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry; svědek (ale ani účastník) proto o svých skutečnostech nebo právních závěrech (názorech) na věc nemůže být vyslýchán, a uvede-li přesto ve své výpovědi takové závěry (názory), soud k nim při hodnocení jeho výpovědi nepřihlíží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
3. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006, in www.nsoud.cz ). Proto skutkový závěr, resp. subjektivní hodnocení svědka či účastníka o tom, jaký měl svědek, resp. žalovaný vztah k dlužníku žalobce, je zde irelevantní.
V případě verifikace právně významné skutečnosti, zda byl žalovanému znám úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni, je v procesu dokazování zapotřebí zaměřit dokazování na zjištění informací týkajících se vztahu osoby dlužníka a druhé strany odporovatelného právního úkonu. Skutkový závěr o tom, zda mezi uvedenými subjekty existoval v předmětnou dobu vztah,
a pokud ano, jakého byl obsahu [např. přátelský, kolegiální (pozitivní vztah) či nepřátelský, nekolegiální (negativní vztah)] předznamenává zjištění celé řady dílčích skutkových zjištění vypovídajících o rozsahu, kvalitě a intenzitě či neexistenci sledovaného vztahu mezi danými subjekty. Za tím účelem musí být pochopitelně zaměřeno dokazování, jehož základní způsob provádění (u toho kterého důkazního prostředku, resp. důkazu) stanoví občanský soudní řád. V případě výslechů svědků občanský soudní řád v §126 odst. 2 stanoví, že na začátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Totožnost svědka, tj. základní generalia, je vymezena zjištěním údajů, jež svědka identifikují, tj. zjištěním jeho jména, příjmení, data narození, zaměstnání a jeho bydliště. Pokud jde o zjišťování okolností, jež mohou mít vliv na věrohodnost svědka, míní se tím zjištění všech skutečností, jež se týkají vztahu svědka k určité (určitým) tím kterým účastníkem tvrzené (tvrzeným) právně významné (významným) skutečnosti (skutečnostem).
Z povahy věci plyne, že jen velmi podrobné zjištění všech – v uvedeném směru významných – skutečností umožňuje soudu verifikovat, zda a pokud ano, v jakém rozsahu či intenzitě existuje či v rozhodnou dobu existoval vztah svědka a osoby v rámci zjišťování zmíněné právně významné skutečnosti. Takový učiněný dílčí závěr je pak klíčový při celkovém hodnocení provedeného výslechu svědka, který zprvu svými slovy a poté zpravidla ve formě odpovědí na formulované otázky ze strany soudu a případně též účastníků a jejich zástupců, zprostředkovává soudu informace o tom, co, resp. jak vnímal (subjektivně zaznamenal), nikoliv to, jak takové jím vnímané události sám hodnotí.
Rozsah právně významných skutečností obsažených v hypotéze právní normy, kterou by bylo nutno na daný případ aplikovat, pokud by byla prokázána (právně významná) žalobní tvrzení a pokud je ve sporném řízení účastníkem za účelem verifikace těchto tvrzení navrhován předmětný důkazní prostředek, resp. důkazy, případně kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo (srov. §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.), současně též předurčuje nezbytný rozsah prokazovaných skutečností, na něž se soud v rámci dokazování musí zaměřit. V případě výslechu svědka pak občanský soudní řád v §126 odst. 3 větě první o.s.ř. stanoví, že předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. A protože předmětem výslechu se má stát verifikace určité právně významné skutečnosti, je z povahy věci nezbytné, aby – pokud svědek v úvodní části své výpovědi sám spontánně nevylíčí vše, co ví o předmětu výslechu (aniž by se pochopitelně jednalo o situaci, kdy svědek nemá žádné informace o dotazovaném předmětu výslechu), aby za tím účelem soud, resp. předseda senátu (samosoudce) kladl svědkovi příslušné otázky s cílem získat od svědka co nejobsažnější informace k dotazovanému předmětu výslechu.
V poměrech posuzovaného případu v odvolacím řízení, kdy odvolací soud přistoupil k zopakování důkazů mj. výslechem žalovaného a svědků M. M., I. Ch. a M. Ch., měla být pozornost odvolacího soudu nepochybně zaměřena hned v úvodu na co nejpodrobnější zjištění okolností vztahu mezi žalovaným a dlužníkem žalobce, a to tím spíše, že obsah předmětné kupní smlouvy se vskutku vymyká projevu běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodních smluv mezi uvážlivě jednajícími osobami. Nebývá totiž obvyklé (standardní), aby jednající osoby bez určitého (příbuzenského, přátelského, případně kolegiálního či jiného) vztahu mezi sebou přistupovaly k uzavření smlouvy o převodu nemovitého majetku až poté, kdy je vyplacena v hotovosti a bez vystavení příslušného potvrzení o tomto zálohově přijatém plnění na kupní cenu (srov. §498 obč. zák.), či aby sjednávaly věcně právní zatížení prodávaného nemovitého majetku způsobem, jako tomu bylo v dané věci. Jakkoliv tyto uvedené skutečnosti pochopitelně (samy o sobě) neprokazují vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka žalobkyně zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, na druhé straně pro uvedený nestandardní rámec chování zmíněných účastníků smlouvy měly vést odvolací soud k velmi pečlivé verifikaci vztahu mezi žalovaným a dlužníkem žalobkyně, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení dosud vyšlo najevo. Jinými slovy řečeno, nebylo kupř. vůbec objasněno, v jakém oboru pracuje žalovaný, zda případně nevykonává, a pokud ano, v jakém oboru podnikatelskou činnost [v rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. května 2001, jehož kopie je založena na č.l. 170 tohoto spisu, je totiž v jeho záhlaví uvedeno, že dlužník žalobkyně – M. Ch. je výtvarníkem, přičemž při výslechu jeho manželka Mgr. I. Ch. mj. uvedla, že „manžel.. podniká“ (viz protokol o jednání před okresním soudem ze dne 13. května 2005 na č.l. 54 verte)], takže se zde logicky nabízela též verifikace toho, zda M. Ch. podniká ve stejném oboru jako žalovaný, a zda i z titulu těchto podnikatelských aktivit případně nedocházelo u těchto osob k určité formě spolupráce a z toho případně plynoucí vzájemné znalosti jejich poměrů), a za jakých okolností a s jakou frekvencí se jmenovaní setkávali, to vše pro důsledné posouzení, s přihlédnutím k okolnostem vypovídajícím o (ne)věrohodnosti té které vyslýchané osoby, žalobkyní tvrzené skutečnosti, že žalovaný o úmyslu M. Ch. zkrátit vymahatelnou pohledávku žalobkyně učiněným (nyní žalobou odporovaným) právním úkonem věděl. V obdobném směru měla být důkazní verifikace směřována též při výsleších svědků.
Jestliže v uvedeném směru odvolací soud takto nepostupoval, ač občanský soudní řád závazně stanoví způsob provádění dokazování, pak podle přesvědčení Nejvyššího soudu pochybil, tedy odvolací řízení zatížil uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze všech vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d ost. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu