ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.332.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 332/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. B., zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Františkem Derikem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 1552, proti žalované I. N., zastoupené JUDr. Martou Fedorkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Mostecká 290, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 173/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2016, č. j. 3 Co 134/2014-314, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhá žalobou ochrany osobnosti za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který spatřuje v nepravdivých výrocích žalované, které pronesla jako svědkyně v trestním řízení u Okresního soudu v Pardubicích.
Vrchní soud v Praze (dále také „ odvolací soud“) usnesením ze dne 19. února 2016, č. j. 3 Co 134/2014-314, potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. července 2014, č. j. 16 C 173/2011-297, kterým soud prvního stupně odňal žalobci osvobození od soudních poplatků, o kterém rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2012, č. j. 16 C 173/2011-142, a to se zpětnou účinností (výrok I.) a výrokem II. ustanovil opatrovníkem žalobce pro toto řízení advokáta JUDr. Františka Derika. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jde ze strany žalobce o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva vzhledem k institutu tzv. zákonné licence. V neposlední řadě odvolací soud dospěl k tomu, že přiznání poplatkového osvobození nemohou odůvodnit ani poměry žalobce.
Žalobce podal proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu vlastnoručně sepsané dovolání, doplněné jeho ustanoveným opatrovníkem. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci a že se oba soudy odchýlily od rozhodovací praxe. Navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena, a aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
V projednávané věci dovolatel otázku případné přípustnost předmětného dovolání nikterak nekonkretizoval ve vztahu k uplatněným předpokladům podle §237 o.s.ř., a nedostál tak zákonným požadavkům procesního předpisu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 téhož zákona. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu