ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3342.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3342/2016-114
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně SEGL, s. r. o. , identifikační číslo osoby 25394096, se sídlem v Ostravě, U Haldy 1616/68, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 171/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 Co 404/2015-97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 20 Co 404/2015-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2015, č. j. 41 C 171/2014-62a, ve znění usnesení ze dne 27. 11. 2015, č. j. 41 C 171/2014-78, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 41 C 171/2014-62a, ve znění usnesení ze dne 27. 11. 2015, č. j. 41 C 171/2014-78, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení 191 095,89 Kč (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
2. Žalobkyně se částky 191 095,89 Kč domáhala jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 22 E 37/2011, a to konkrétně při dražbě nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 1723 pro k. ú. Ž., obec P. Nesprávnost postupu soudu shledávala žalobkyně jednak v tom, že soud nedoručil dražební vyhlášku nájemcům dražených nemovitostí. Z tohoto důvodu došlo ke zmaření dražby, když Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Co 25/2013-146, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 11. 2012, č. j. 22 E 37/ 2011-105, jímž byl žalobkyni udělen příklep dražených nemovitostí, tak, že se jí příklep neuděluje. Současně žalobkyně shledávala nesprávný úřední postup soudu v tom, že dražební jistota ve výši 5 000 000 Kč, kterou složila u soudu dne 15. 11. 2012, jí byla vrácena až dne 20. 5. 2013. Žalobkyni tím měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku za období od 16. 11. 2012 do 20. 5. 2013 v žalované výši.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobkyně účastnila dražby shora označených nemovitostí a že dne 15. 11. 2012 u soudu složila dražební jistotu ve výši 5 000 000 Kč. Při dražebním jednání byl žalobkyni udělen příklep a složená jistota byla započtena vůči konečné ceně vydražených věcí. K odvolání nájemců předmětných nemovitostí ovšem Městský soud v Praze usnesení o příklepu změnil tak, že se žalobkyni příklep neuděluje. Soud dále vzal za prokázané, že k žádosti žalobkyně jí byla dne 20. 5. 2013 vrácena dražební jistota ve výši 5 310 980,50 Kč.
4. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně konstatoval, že základní spornou skutečností bylo, zda žalobkyni po dobu od složení dražební jistoty na účet soudu do jejího vrácení ušel zisk. K tomu soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni k částce 5 000 000 Kč přirostly úroky, když jí byla soudem vrácena částka vyšší, než jakou na účet soudu složila, a uzavřel, že žalobkyni škoda v podobně ušlého zisku nevznikla. Dále soud prvního stupně hodnotil, zda v dané věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu. V tomto ohledu uzavřel, že nárok žalobkyně nemá základ v nezákonném rozhodnutí ani v nesprávném úředním postupu soudu, když jeho předmětem „byly pouze úroky údajně ušlé ze zaplacené jistiny na dražbu“. Dále soud prvního stupně dovodil, že bylo pouze věcí dohody mezi žalobkyní a jejím jediným společníkem, který prostředky na dražební jistotu poskytl, jaký byl v úvěrové smlouvě dohodnut úrok. Na tomto základě měl soud prvního stupně za to, že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání k Městskému soudu v Praze jako soudu odvolacímu, v němž brojila především vůči vadám, jimiž soud prvního stupně zatížil řízení.
6. V napadeném rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu první stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud zopakoval podle ustanovení §213 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dokazování listinnými důkazy, přičemž dospěl ke zjištění, že dražební jistota ve výši 5 000 000 Kč složená dne 15. 11. 2012 na účet soudu byla žalobkyni vrácena ve stejné výši dne 20. 5. 2013.
8. Po právní stránce přisvědčil odvolací soud námitce žalobkyně, že rozhodnutí soudu prvního stupně nesplňovalo úroveň obecně očekávanou od soudních rozhodnutí a jeho odůvodnění je – zejména v téměř nesrozumitelně odůvodněném závěru – na hranici přezkoumatelnosti. Přes tuto skutečnost dospěl odvolací soud k témuž závěru jako soud prvního stupně, podle kterého není žalobkyní uplatněný nárok důvodný. Vyšel z toho, že žalobkyně požadovala zaplacení skutečné škody a nikoliv ušlého zisku spočívajícího v úrocích, které zaplatila za úvěr poskytnutý jejím společníkem, přičemž uzavřel, že majetková sféra žalobkyně je fakticky totožná s majetkovou sférou jejího jediného společníka, kterému nemohla vzniknout žádná reálná majetková újma. Odvolací soud dále dovodil, že v dané věcí nebyl dán ani odpovědností titul, neboť pochybení soudu při doručování dražební vyhlášky mělo za následek nesprávné rozhodnutí o příklepu. Žalobkyně se tak mohla domáhat škody pouze s titulu nezákonného rozhodnutí, což však v daném případě nepřipadalo v úvahu, neboť usnesení o příklepu bylo změněno na základě řádného opravného prostředku, a nebylo ani předběžně vykonatelné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, který měl za nepřezkoumatelný. Vůči samotnému posouzení věci odvolacím soudem žalobkyně namítá, že požadovala náhradu ušlého zisku, což zopakovala i ve svém písemném vyjádření ze dne 16. 7. 2014, a nikoliv skutečnou škodu, jak její nárok hodnotil odvolací soud.
10. Současně má žalobkyně za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého jí nemohla vzniknout skutečná škoda v důsledku faktické majetkové propojenosti žalobkyně a jejího společníka. Tímto závěrem odvolací soud podle žalobkyně popřel podstatu právnických osob jako samostatných právních subjektů s vlastní majetkovou sférou.
11. Dále žalobkyně namítá, že v řešeném případě je nutné vycházet z toho, že škoda jí byla způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu. Má v tomto směru za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího, pakliže jako nesprávný úřední postup nehodnotil pochybení soudu při doručování dražební vyhlášky. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně posoudil rovněž související otázku, zda nesprávný úřední postup představuje prodlení soudu s vrácením složené dražební jistoty poté, kdy došlo ke změně usnesení o příklepu. Rovněž tato otázka byla podle žalobkyně posouzena odvolacím soudem v rozporu s dosavadní praxí dovolacího soudu.
12. Závěrem dovolání žalobkyně namítá, že ji odvolací soud fakticky zbavil přístupu k druhé instanci, neboť přes závažné vady rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Ve vztahu k námitce, podle níž odvolací soud svým závěrem o neexistenci škody popřel podstatu právnických osob jako samostatných právních subjektů, žalobkyně v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
18. Dovolání v části obsahující výše uvedenou námitku tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
19. U ostatních dovolacích důvodů žalobkyně v dovolání vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, které v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Otázka, zda se žalobkyně v případě pochybení soudu spočívajícím v nedoručení dražební vyhlášky nájemcům dražených nemovitostí mohla domáhat náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vzhledem k tomu, že daná vada řízení měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl k závěru, že v úvahu přicházela pouze odpovědnost státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2526/2017).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívající na zásadě, že nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně musí být odvolacím soudem zrušeno.
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
26. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále uvedeno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
27. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že rozhodnutí soudu prvního stupně, které je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů, nemůže obstát. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné tehdy, jestliže vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud zároveň ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že odvolací soud musí nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, jinak zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009).
28. V posuzovaném případě měla nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně spočívat předně v nesprávném skutkovém závěru, že žalobkyni byla vrácena dražební jistota společně s úroky. Soud prvního stupně k uvedenému závěru dospěl na základě žalobkyní předloženého výpisu z účtu, přičemž za rozhodnou částku považoval údaj o zůstatku na účtu. Žalobkyně nesprávnost tohoto skutkového závěru napadla v odvolání, ve kterém jeho nesprávnost podrobně rozebrala. Odvolací soud se námitkou žalobkyně zabýval, zopakoval k ní dokazování a pochybení soudu prvního stupně napravil. Je tedy zřejmé, že žalobkyně v tomto případě měla příležitost řádně zformulovat odvolací důvod a s úspěchem jej uplatnit v odvolacím řízení. V tomto směru proto rozsudek soudu prvního stupně nelze mít za nepřezkoumatelný.
29. Ke stejnému závěru však nelze dojít ve vztahu k dalším vadám vytýkaným odůvodnění rozsudku soud prvního stupně. Lze totiž přisvědčit žalobkyni, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nejsou srozumitelně uvedeny právní úvahy, na jejichž základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobu je třeba zamítnout. Soud prvního stupně v odůvodnění uváděl, že se zabýval jednotlivými podmínkami odpovědnostmi za škodu, přičemž měl za to, že „neshledal podmínky pro uplatnění zák. č. 82/98 Sb., jestliže nárok žalobce spočívající v ušlých úrocích nebylo možné podřadit pod zákonné podmínky citovaného zákona.“ Uvedený názor měl patrně vyplývat z dříve uváděné právní úvahy, ve které soud prvního stupně nejprve konstatoval, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění dle občanského zákoníku nevzniká skutečná škoda, z čehož pak dovodil dílčí závěr, podle něhož „nárok žalobce v rámci rozsahu jeho nároku nesplňoval zákonné podmínky ke kvalifikaci na nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, jestliže předmětem nároku byly pouze úroky ušlé ze zaplacené jistiny na dražbu.“ Tento závěr však zjevně nesprávně směšuje dvě rozdílné podmínky odpovědnosti za škodu, a to odpovědnostní titul a škodu, která by měla v jeho důsledku být způsobena. Nelze tak mít za to, že soud uvedeným způsobem dostatečně srozumitelně odůvodnil, proč v předmětném případě nedošlo k nezákonnému rozhodnutí nebo nesprávnému úřednímu postupu.
30. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že v zájmu přezkoumatelnosti rozhodnutí musí z odůvodnění rozhodnutí soudu vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry na straně druhé. Posouzením věci po právní stránce se přitom rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle aplikovaných ustanovení práva a povinnosti ve vztahu k předmětu řízení, a jak byla věc rozhodnuta. V důvodech rozhodnutí je nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008).
31. Uvedeným zásadám rozhodnutí soudu prvního stupně nedostálo. Odvolací soud jej přesto jako věcně správné potvrdil, namísto toho, aby postupoval podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tímto svým postupem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jeho rozhodnutí tak není správné.
32. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky, zda nevrácení složené dražební jistoty žalobkyni v přiměřené lhůtě poté, co usnesení o příklepu bylo v odvolacím řízení změněno, lze považovat za nesprávný úřední postup, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
33. Co do této otázky je dovolání taktéž důvodné.
34. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
35. Žalobkyně v žalobě spojuje vznik škody rovněž s tvrzením, že složená dražební jistota jí byla vrácena až několik týdnů poté, co došlo ke změně usnesení o příklepu. Je tedy zřejmé, že žalobkyně žádá náhradu škody, jež jí měla vzniknout v důsledku neučinění úkonu v přiměřené lhůtě, za níž stát vždy odpovídá z titulu nesprávného úředního postupu dle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1761/2016).
36. V poměrech projednávané věci je třeba vyjít z toho, že Městský soud v Praze v posuzovaném řízení dle ustanovení §336k odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) změnil usnesení soudu prvního stupně o příklepu tak, že se příklep žalobkyni neuděluje. Za takové situace měl exekuční soud postupovat podle ustanovení §336k odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) a nařídit nové dražební jednání. Vzhledem k tomu, že předchozí dražební jednání již bylo skončeno, měl rovněž dle ustanovení §336j odst. 5 věty první o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) vrátit složené dražební jistoty všem neúspěšným dražitelům; mezi ně po právní moci měnícího usnesení odvolacího soudu patřila i žalobkyně. Jelikož úprava výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí v občanském soudním řádu účinném do 31. 12. 2012 k provedení tohoto úkonu nestanovovala žádnou lhůtu, měl odvolací soud v nynějším řízení posoudit, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu byla dražební jistota vrácena ve lhůtě přiměřené ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S ohledem na skutečnost, že uvedené hodnocení v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu chybí, je jím provedené právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
37. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. dále tím, zda řízení před odvolacím soudem nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
38. Z žalobního návrhu vyplývá, že žalobkyně žádá náhradu škody na základě dvou samostatně skutkově stojících důvodů: jednak z důvodu nedoručení dražební vyhlášky nájemcům dražených nemovitostí, jednak z důvodu prodlení soudu s navracením složené dražební jistoty. Žalobkyně ovšem nerozlišila, jaké částky odškodnění za tyto jednotlivé nároky požaduje. S oud prvního stupně proto pochybil, když nevedl žalobkyni ke zcela jednoznačnému skutkovému vymezení, jakého odškodnění se na podkladě každého z uplatněných důvodů (titulů) domáhá, resp. k rozlišení, v jakých časových úsecích a v jaké výši jí na podkladě každého z těchto důvodů vznikla škoda (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou). Protože odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
39. Podle judikatury Nejvyššího soudu je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rovněž v případě, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou obecně taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007).
40. Uvedené závěry Nejvyššího soudu se uplatní i v této věci. Žalobkyně v řízení požadovala škodu ve formě ušlého zisku za dobu, kdy nemohla nakládat se složenou dražební jistotou ve výši 5 000 000 Kč. Z takto vymezeného předmětu řízení vycházel rovněž soud prvního stupně. Odvolací soud měl naproti tomu za to, že žalobkyně žádala náhradu skutečné škody. Odvolací soud tudíž předmět řízení posuzoval odlišně, než jak jej vymezila žalobkyně. Pokud za této situace odvolací soud neposkytl žalobkyni možnost se k odlišně pojatému předmětu řízení vyjádřit, případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (podle §118a odst. 2, §211 o. s. ř.), je řízení před odvolacím soudem postiženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. prosince 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu