ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3394.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3394/2019-792
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyně AKRO investiční společnost, a. s. , identifikační číslo 492 41 699, se sídlem v Praze 6, Slunná 25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 8/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 62 Co 387/2018-753, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 20 C 8/2006-656, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 114 275 017 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 3000 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 1 114 275 017 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem notáře R. H. při sepsání notářského zápisu ze dne 3. 3. 1997. Notářský zápis obsahoval rozhodnutí akcionáře žalobkyně, které bylo následně rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1999, č. j. 36 Cm 162/97-69, shledáno neplatným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
Konkrétně jde o otázku, zda v době od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998, tedy před nabytím účinnosti zákona č. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), odpovídal stát za škodu způsobenou činností notáře podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Dovolatelka závěry vyplývající z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž v rozhodné době za škodu odpovídal sám notář podle zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, jelikož zákon č. 58/1969 Sb. se vztahoval pouze na státní notářství, která byla později zrušena, pokládá za nesprávné, neboť podle ní tyto závěry nemohou obstát za situace, „kdy je škoda tak vysoká, že je zřejmé, že nemůže být uhrazena samotným notářem“.
Otázka, zda žalovaná odpovídá za škodu vzniklou v období od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998 (správně 14. 5. 1998) činností notáře, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2363/2009. Podle tohoto rozhodnutí stát za škodu vzniklou činností notáře ve specifikovaném období neodpovídá, a to ani přímo podle čl. 36 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ Listina“), neboť, vzhledem k ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, okolnosti, za nichž se lze domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje zákon (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím byl dříve zákon č. 58/1969 Sb., v současnosti je jím zákon č. 82/1998 Sb. Sluší se dodat, že ani za současné právní úpravy by stát za jednání notáře neodpovídal, neboť v souladu s ustanovením §4 citovaného zákona se za úřední postup považuje sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře, nikoliv však sepisování notářských zápisů o rozhodnutí orgánu právnické osoby ve smyslu §80a a násl. notářského řádu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 176/2008, uveřejněný pod číslem 7/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3600/2011 a přiměřené též rozsudek ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3155/2012).
Dovoláním předestřená polemika však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při právním posouzení odpovědnosti státu za činnost notáře v období od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998 se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud ani na podkladě dovolatelkou předestřené argumentace neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, odchýlit.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že si je dovolatelka vědoma relevantní právní úpravy i související judikatury, nicméně ze spisu nevyplývá, že by se jakkoliv snažila škodu po notáři vymoci. Není proto v takovém případě na místě polemizovat či spíše jen spekulovat o vymahatelnosti pohledávky, pokud se dovolatelka se svým nárokem obrátila ze všeho nejdříve na stát. Neobstojí ani námitka dovolatelky, že stát za škodu odpovídá (až) v případě velmi vysoké škody, neboť předpoklady vzniku odpovědnosti státu podle OdpŠk zahrnují pouze nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi a tyto podmínky nelze rozšiřovat určením jakékoliv hranice výše škody.
Nad rámec řečeného, jde-li o odpovědnost samotného notáře za vzniklou škodu, konstatuje dovolací soud, že i kdyby se ztotožnil s názorem dovolatelky, že tato je dána, nemohlo by to být žalobkyni v daném řízení jakkoliv ku prospěchu. Ve vztahu k samotnému notáři, který není účastníkem řízení v právě projednávané věci, je závěr soudu o tom, zda byl či nebyl za škodu odpovědný, právně nevýznamný. Dovolací soud se proto touto otázkou ani nezabýval.
Další dovolatelkou předestřená otázka, zda formální nedostatky notářského zápisu mohou být důvodem pro vyloučení odpovědnosti státu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí (výlučně) nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné, proto jej také v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl, aniž by mu bylo umožněno se zabývat jeho věcnou správností.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu