ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3515.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3515/2017-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 185/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 54 Co 77/2017-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 10. 2016, č. j. 18 C 185/2013-127, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 135 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 3383/2010 a u soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka pod sp. zn. 085 EX 11945/10 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů, garantované článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zamítl žalobu o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci již rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, v němž konstatoval, že nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka a nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo porušeno právo žalobce, a zároveň zamítl návrh, jímž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 150 000 Kč. K odvolání žalobce byl tento rozsudek rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2014 změněn tak, že se nekonstatuje, že nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo žalobce, jinak byl rozsudek (pokud jde o požadavek na zaplacení částky 150 000 Kč) potvrzen. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 562/2015, rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Jednak uvedl, že ve stanovisku žalované ze dne 24. 6. 2013 není obsažen žádný konkrétní kompenzační projev, a jednak že z žaloby je zřejmé, že žalobce uplatnil nárok na zadostiučinění za více nesprávných úředních postupů, aniž by specifikoval, jakého odškodnění se za každý jednotlivý nesprávný úřední postup domáhá. Soudu prvního stupně proto uložil, aby žalobce vyzval k odstranění vady žaloby, tedy aby žalobce jednoznačně vymezil okruh tvrzených nesprávných úředních postupů, v jejichž důsledku mu měla vzniknout nemajetková újma a v čem takto utrpěná nemajetková újma spočívala.
K výzvě soudu prvního stupně upřesnil žalobce svůj návrh tak, že požaduje odškodění ve výši 75 000 Kč za průtahy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, když nesprávný úřední postup tohoto soudu spočívá v nepřiměřené délce řízení týkající se jak nařízení exekuce, tak i následného řízení o zastavení exekuce. Stejnou částku pak požadoval za nesprávný úřední postup soudního exekutora spočívající v tom, že exekutor nepostoupil zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce soudu a následně jej vyzval k zaplacení již zaniklého dluhu.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 26. 3. 2010 byla žalobci Městskou policí hlavního města Prahy udělena bloková pokuta ve výši 1 000 Kč, která nebyla na místě zaplacena. Podáním ze dne 25. 10. 2010 podalo hlavní město Praha soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Suchánkovi exekuční návrh k vymožení této blokové pokuty, dne 3. 11. 2010 požádal soudní exekutor Obvodní soud pro Prahu 5 o pověření k provedení exekuce, návrhem ze dne 26. 11. 2010 vzal oprávněný návrh na nařízení exekuce zpět, protože žalobce dlužnou částku 22. 11. 2010 uhradil. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 6. 2011 došlo k nařízení exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek. Dne 18. 7. 2011 doručil exekutor žalobci usnesení o nařízení exekuce s výzvou k dobrovolnému splnění povinnosti včetně nákladů exekuce (celkem 8 800 Kč). Návrhem ze dne 28. 7. 2011 podal právní zástupce žalobce návrh na zastavení exekuce, protože dlužná částka byla uhrazena před tím, než došlo k nařízení exekuce. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 20. 12. 2012 exekuci zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dne 3. 1. 2013 byl žalované doručen požadavek žalobce na finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku exekučního řízení ve výši 47 197 Kč a žalovaná dopisem ze dne 24. 6. 2013 sdělila, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že za dostačující odškodnění považuje konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Po právní stránce soud prvního stupně posuzoval věc podle §13 OdpŠk a §31a OdpŠk a dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu jak na straně soudu, tak na straně soudního exekutora. Obvodní soudu pro Prahu 5 rozhodl o nařízení exekuce po více jak 7 měsících, přičemž zákonná lhůta podle §44 odst. 3 exekučního řádu platného v době podání návrhu byla 15 dnů. Soudní exekutor pochybil, když nepostoupil návrh oprávněného na zastavení exekuce soudu, ale vyčkával, až bude pověřen provedením exekuce. V důsledku postupu soudu i soudního exekutora trvalo exekuční řízení více než dva roky. Za nepřiměřenou délku řízení proto přiznal žalobci finanční odškodnění ve výši 15 000 Kč s tím, že celková délka řízení představuje 60 % z této částky, složitost případu 20 % a postup příslušných orgánů rovněž 20 %.
Ohledně odškodnění ve výši 75 000 Kč za nesprávný úřední postup exekutora poukázal soud prvního stupně na to, že žalobce i přes poučení nedostál své povinnosti doplnit skutková tvrzení a doložit důkazy k prokázání toho, jaká konkrétní újma mu tímto nesprávným úředním postupem vznikla. Řízení sice trvalo 2 roky, žalobce se však o jeho vedení dozvěděl až v červenci roku 2011, kdy byl exekutorem vyzván k dobrovolnému splnění povinnosti. Jako povinné osoby se jej tedy exekuční řízení fakticky dotklo až za 8 měsíců od jeho zahájení, když do té doby byl přesvědčen, že uhrazením pokuty v listopadu 2010 byla celá záležitost vyřešena. Ani poté, co byl exekutorem vyzván k úhradě dlužné částky, a z tohoto důvodu se obrátil na svého právního zástupce, nedošlo do pravomocného skončení exekučního řízení k podstatnému zásahu do jeho práv a oprávněných zájmů, neboť mu nebyl soudním exekutorem zablokován účet, v místě jeho bydliště nebyl proveden soupis movitých věcí a exekucí nebyl postižen ani jeho nemovitý majetek. Tvrzení žalobce, že mu nařízení exekuce způsobilo problémy, se jevilo jako účelové. Je sice logické, že vzniklá situace nebyla pro žalobce příjemná a mohla v něm vyvolat obavu o výsledek exekučního řízení, avšak na druhou stranu měl právního zástupce, který s ohledem na to, že vlastní dluh byl již před nařízením exekuce uhrazen, musel vědět, že exekuce nemůže být úspěšná a v tomto směru také měl informovat svého klienta. Význam řízení byl pro žalobce tedy malý, když vyjma toho, že obdržel výzvu k dobrovolné úhradě, nebyl na svých právech podstatnou měrou dotčen. Z těchto důvodů nalézací soud žalobci žádné odškodění za nesprávný úřední postup soudního exekutora nepřiznal.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce uvedl, že lze za správné označit úvahy soudu prvního stupně o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk jak před exekučním soudem, tak u soudního exekutora. Odvolací soud se ale neshodl se soudem prvního stupně, pokud šlo o formu odškodnění za nesprávný úřední postup. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, podle kterého v případě §31a odst. 2 OdpŠk jde o ustanovení upravující určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v tomto ustanovení za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud takto soud shledá, že není namístě nahrazení v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje. Konstatování porušení práva je zároveň plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou zákonem, kterou nelze žádným způsobem bagatelizovat a je třeba respektovat pravidla zakotvená v právní úpravě, podle kterých musí soud při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy tehdy, když nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. V určitých případech postačí jako zadostiučinění například, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru. Nepřiměřená délka řízení působila vůči žalobci od července 2011 do ledna 2013. Význam řízení byl pro žalobce velmi malý, protože řízení bylo vedeno o nízkou částku a zároveň si musel být vědom, že pokud v exekučním řízení vymáhanou povinnost splnil, musí být exekuce zastavena. Odvolací soud proto uzavřel, že dostačujícím satisfakcí je konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvody pro poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup soudního exekutora, který měl spočívat v samotném nepostoupení zpětvzetí návrhu oprávněného exekučnímu soudu a v zaslání výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti, neboť vznik, případně rozsah takovéto nemajetkové újmy musí být nejen tvrzen, ale i prokázán. Žalobce vznik této újmy navrženými a provedenými důkazními prostředky neprokázal.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, při řešení otázky, zda postačuje konstatování porušení práva či zda je namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně neposkytnutí relutární náhrady je v rozporu se závěry vyslovenými ve Stanovisku. Nemajetková újma se neprokazuje, protože vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že specificky v případě nepřiměřených délek řízení se zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V daném případě nenastala výjimka z obecných pravidel definovaných judikaturou. Odvolací soud došel k nesprávnému právnímu závěru ohledně otázky přiměřenosti odškodnění formou konstatování porušení práva.
Jestliže se veřejná osoba dopouští zavrženíhodného jednání v rozporu s výkonem své funkce, pak je namístě, aby byla poskytnuta relutární náhrada, přičemž i případné konstatování porušení práva je neproporcionální zásahu do práv žalobce, který má mít v demokratickém zřízení víru, že justiční systém je kvalitní a nedochází v něm ke zneužívání pravomoci, což je pravý opak toho, co se dělo v posuzované věci.
Dovolatel má za to, že pokud nebude uložena peněžitá sankce odpovědnému subjektu – žalovanému a ten nebude mít možnost v dané věci vymáhat nárok na škůdci – exekutorovi (zjevně zaměřenému na získávání co největších finančních prostředků), pak nedojde ani k budoucí nápravě, neboť takto zaměřený exekutor bude v obdobných věcech postupovat stejným způsobem s vědomím, že jej žádná penalizace nečeká.
V doplnění dovolání formuluje dovolatel následující právní otázky: 1) jaká jsou kritéria pro hodnocení otázky „přiměřenosti odškodnění“ v případě zásahu nesprávným úředním postupem do práv poškozeného a kdy je namístě odškodnění nejnižší formou odškodnění – konstatování porušení práva a kdy nastávají podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích a 2) zda odpovídá přiměřené satisfakci konstatování porušení práva v případě kumulace vícero skutečností/okolností vyvolaných nezákonným trestním stíháním a zasahujících do osobnostních práv poškozeného.
Dále dovolatel namítá, že postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci a právo na zákaz diskriminace. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že přípustnost dovolání zakládá také námitka dovolatele, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).
V nyní posuzované věci odvolací soud konkrétně vymezil důvody, pro které považoval zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve formě konstatování porušení práva za přiměřené. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle které se konstatování práva poskytuje velmi výjimečně, když odůvodnil, v čem spatřuje tyto výjimečné okolnosti (nepřiměřená délka řízení na žalobce působila od července 2011 do ledna 2013, předmětem řízení bylo vymožení peněžité pohledávky ve výši 1 000 Kč, žalobce si byl vědom toho, že pohledávku uhradil a že řízení musí být zastaveno). Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by přiznané zadostiučinění v dané věci bylo zcela zjevně nepřiměřeným. Otázka vztahující se k přiměřenému zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá.
Smyslem poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla. Účel zadostiučinění dovozovaný z dané úpravy žalobcem, který má mít ve vztahu ke státu (resp. soudnímu exekutorovi) sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z ustanovení §31a OdpŠk ani dalších ustanovení nevyplývá a s daným závěrem žalobce proto nelze souhlasit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages, nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani námitka dovolatele, že by mu mělo být poskytnuto zadostiučinění v penězích, aby následně mohl stát uplatnit regres vůči exekutorovi.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, které dovolatel předestřel v doplnění dovolání. Kritéria pro hodnocení otázky přiměřenosti odškodnění jsou uvedena mimo jiné v bodě V. Stanoviska, když je tam zároveň vysvětleno, kdy je namístě odškodnění formou konstatování porušení práva a kdy nastávají podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích. Žádá-li dovolatel, aby Nejvyšší soud do budoucna blíže stanovil, za jakých okolností je přiměřenou formou zadostiučinění za nepřiměřenou délkou řízení konstatování porušení práva, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud již ve Stanovisku vysvětlil, že je vždy nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu.
Pokud jde o otázku, zda odpovídá přiměřené satisfakci konstatování porušení práva v případě kumulace vícero skutečností/okolností vyvolaných nezákonným trestním stíháním a zasahujících do osobnostních práv poškozeného, nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá. V nyní posuzovaném případě dovolatel nebyl trestně stíhán, nebylo mu tudíž přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, neboť žádné trestní stíhání ani neproběhlo. Měl-li dovolatel na mysli kumulaci zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a za nesprávný úřední postup exekutora spočívající v nepostoupení návrhu na zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce soudu a následné výzvy k zaplacení zaniklého dluhu, pak je nutné uvést, že za nesprávný úřední postup uvedený na druhém místě soudy nižších stupňů dovolateli žádné zadostiučinění nepřiznaly, neboť dospěly k závěru, že dovolateli v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem žádná újma nevznikla. Kumulace zadostiučinění tudíž v dané věci nenastala.
Ve vztahu k námitce dovolatele, že přípustnost dovolání zakládá tvrzený zásah do ústavním pořádkem garantovaných základních práv dovolatele, dovolací soud uvádí, že vzhledem k výše uvedenému neshledal, že by ze strany soudů nižších stupňů došlo k takovému zásahu. Nadto ohledně dovolatelem citované judikatury Ústavního soudu nutno uvést, že plénum Ústavního sudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dospělo k závěru, dle nějž neobstojí názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazenou pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. 3. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu