ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3642.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3642/2016-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyň a) MZ Solar s. r. o. , identifikační číslo osoby 29077630, se sídlem v Boru, Nádražní 653, b) GS4 s. r. o. , identifikační číslo osoby 28274342, se sídlem v Praze 2, Máchova 431/21, c) GS55 Sazovice s. r. o. , identifikační číslo osoby 29206570, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, všech zastoupených JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/40, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 77/2013, 18 C 78/2013, 18 C 79/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 35 Co 469/2015-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím a žalobkyně c) částky 14 057 303 Kč příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jim porušením práva Evropské unie (dále jen „EU“) nesprávným úředním postupem žalované.
Žalobkyně konkrétně tvrdily, že právní úprava, kterou byl zaveden povinný odvod ze státní podpory na elektrickou energii vyrobenou ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) porušuje základní zásady uznávané právem EU, zejména zásady ochrany legitimního očekávání, právní jistoty, zákazu diskriminace či zákazu omezování volného pohybu kapitálu podle čl. 63 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), jakož i povinnost řádné implementace směrnic, které specifikovaly. Zároveň žalobkyně navrhovaly, aby soud předložil k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžné otázky, kterými mělo být objasněno: 1) zda základní zásady práva EU, kterých se žalobkyně dovolávaly, zakazují členským státům přijmout právní úpravu, která retroaktivně mění garantovaná pravidla podpory obnovitelných zdrojů energie (dále jen „OZE“) v neprospěch účastníků systému, 2) zda příslušné směrnice je třeba vykládat v souladu s principy primárního práva EU tak, že nastaví-li členský stát cíle konkrétní státní podpory OZE, není oprávněn takto nastavený systém, v jehož rámci již jednotlivé subjekty investovaly, v průběhu stanoveného období podpory retroaktivně měnit, 3) zda přijatá retroaktivní opatření mohou být v rozporu s článkem 63 odst. 1 SFEU a 4) za jakých okolností mohou být státní zásahy do OZE omluvitelné újmou hrozící veřejnému zájmu.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 18 C 77/2013, 18 C 78/2013, 18 C 79/2013-74, zamítl návrh žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžné otázky SDEU (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 13 220 074 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala zaplacení částky 11 280 531 Kč s příslušenstvím (výrok III), a zamítl rovněž žalobu, kterou se žalobkyně c) domáhala zaplacení částky 14 057 303 Kč s příslušenstvím (výrok IV). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že každé z žalobkyň uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a všem žalobkyním společně a nerozdílně pak uložil povinnost zaplatit žalované 300 Kč (výrok V).
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání směřující proti výroku I napadeného rozsudku v rozsahu potvrzujícím zamítnutí návrhu na přerušení řízení k položení předběžných otázek SDEU výrokem I rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), když v dovolání absentuje jakýkoli dovolací důvod týkající se uvedeného procesního postupu odvolacího soudu, a v důsledku toho nutně chybí i vymezení podmínek přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ani dovolání směřující proti výroku II napadeného rozsudku neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Otázka, zda lze ztotožnit principy primárního práva EU (konkrétně princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu diskriminace) s obdobnými principy upravenými právem České republiky, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. V situaci, kdy odvolací soud dovodil nemožnost založení odpovědnosti žalované v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), mohla žalovaná odpovídat žalobkyním za tvrzenou škodu jen z titulu porušení práva EU, pro jehož výklad není obsah určitých právních zásad nebo institutů v českém právu určující, nýbrž se uplatní princip autonomního výkladu unijního práva. Právě jeho se pak výslovně týkají další dovolací námitky žalobkyň.
Otázka, zda směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. 4. 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/89/ES ze dne 18. 1. 2006 o opatřeních pro zabezpečení dodávek elektřiny a investic do infrastruktury (dále jen „směrnice 2005/89/ES“) zakládají individuální práva žalobkyň, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť řešení odvolacího soudu ohledně této otázky se neodchyluje od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že z uvedených směrnic neplynou jednotlivcům žádná konkrétní práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016).
Otázka, zda zavedení solárního odvodu je v rozporu se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, jak tyto zásady byly konstituovány judikaturou SDEU, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť její řešení odvolacím soudem se neodchyluje od řešení, k němuž ve své judikatuře dospěl dovolací soud, pokud odvolací soud uzavřel, že zavedení solárního odvodu nebylo pro opatrný a obezřetný subjekt nepředvídatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, a rovněž nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zejména body 71 a 72 odůvodnění nálezu).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda zavedení solárního odvodu je v rozporu se zásadou diskriminace, jak tato zásada byla konstituována judikaturou SDEU, neboť při řešení této otázky se odvolací soud rovněž neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že zavedení solárního odvodu nebylo diskriminační, když skupina výrobců solární energie, pro které byl solární odvod zaveden, byla vybrána na základě relevantní odlišnosti, tj. nižší míry investičních nákladů potřebných na zřízení zdrojů pro výrobu elektřiny ze slunečního záření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, body 50 až 54 odůvodnění rozsudku, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, body 73 až 76 odůvodnění nálezu).
Nejvyšší soud rovněž nevyhověl návrhům žalobkyň na přerušení řízení k předložení předběžných otázek SDEU, jehož se žalobkyně domáhaly již po soudu prvního stupně. Otázka č. 3 týkající se čl. 63 odst. 1 SFEU nebyla žalobkyněmi učiněna předmětem dovolacího řízení, a jde tedy o otázku, která nebyla pro posouzení dovolání významná. Odpověď na otázky č. 1, 2 a 4 je zjevná z ustálené judikatury SDEU, tedy jde o tzv. acte éclairé , s výjimkou otázky, zda směrnice 2005/89/ES zakládá konkrétní práva jednotlivcům. Odpověď na ni je však jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost, jde tedy o tzv. acte clair (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, bod 55 odůvodnění rozsudku). Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla podle čl. 267 SFEU povinnost předběžné otázky SDEU položit (srov. rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, S. C. a L. d. G. S. proti Ministero della sanità [1982], ECR 03415).
Namítají-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, nemůže jejich námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Nejvyšší soud v uvedené věci neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovou vadou odůvodnění, která by žalobkyním bránila v uplatnění opravného prostředku, a neztotožnil se proto s jejich názorem o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu