ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.3757.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3757/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce L. Č. , zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem v Praze 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 60,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 30/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2014, č. j. 68 Co 112/2014-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. 4. 2014, č. j. 68 Co 112/2014-158, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 9. 2013, č. j. 19 C 30/2011-139, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 60,000.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 24. 9. 2011 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2012, č. j. 19 C 30/2011-43, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2012, č. j. 68 Co 370/2012-96, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou domáhá po žalované náhrady škody ve výši 60,000.000,- Kč podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), jež měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem soudní komisařky JUDr. Jarmily Humpolcové v dědickém řízení po Ing. J. Č., zemřelém dne 11. 6. 2000. Žalobce nabyl po zemřelém dědictví v ceně 16,815.979,21 Kč, přičemž celková čistá hodnota dědictví po odpočtu dluhů ve výši 15.423,- Kč představovala 34,519.990,62 Kč. Dle tvrzení žalobce se soudní komisařka dopustila nesprávného postupu tak, že si v dědickém řízení neopatřila údaje potřebné k posouzení dědického práva a pro zjištění okruhu možných dědiců. Kdyby soudní komisařka ověřila správnost veškerých údajů dostatečným způsobem, nedědil by Ing. R. Č., ale dědictví by připadlo jedinému zákonnému dědici, tj. žalobci. Žalobce se až v listopadu roku 2009 náhodně dozvěděl, že Ing. R. Č. není synem zemřelého. Hodnota zděděného majetku plynutím času narůstá, přičemž ke dni 6. 5. 2013 činila hodnota dědictví, které nabyl Ing. R. Č., již 50,727.801,- Kč.
Odvolací soud na základě žalobcem podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné, neboť soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 966/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uzavřel, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Pokud však nesprávný úřední postup vyústí ve vydání rozhodnutí, jemuž předcházelo shromažďování podkladů pro rozhodnutí (zjišťování okruhu dědiců, tzv. legitimní činnost), hodnocení zjištěných podkladů a právní posouzení, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí, kdy se případné nesprávnosti či vady takového postupu projeví v obsahu rozhodnutí a mohou tak být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle §8 OdpŠk. Jelikož usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 11. 2001, č. j. D 365/2000-160, kterým bylo rozhodnuto o určení obecné ceny majetku, výši dluhu a o určení čisté hodnoty dědictví po zemřelém Ing. J. Č., a jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, nebylo pro nezákonnost změněno ani zrušeno, absentuje nezákonné rozhodnutí, tedy první předpoklad odpovědnosti státu za škodu. S ohledem na shora uvedené odvolací soud nepovažoval za stěžejní argumentaci o předčasnosti žaloby a zamítl též návrh na přerušení odvolacího řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 158/2010. Odvolací soud též závěrem poznamenal, že žalobce tvrdil, že mu vznikla škoda ve výši 60,000.000,- Kč, ale skutková tvrzení uváděl pouze ke škodě 50,727.801,- Kč vyčíslené ke dni 6. 5. 2013. S ohledem na právní posouzení věci nepovažoval soud za účelné vyzývat žalobce opětovně k doplnění tvrzení. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přičemž uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena a rovněž má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel konkrétně nesouhlasí s posouzením, že za daných okolností by žalovaná mohla odpovídat pouze za nezákonné rozhodnutí, nikoliv za nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup dovolatel shledává v tom, že soudní komisařka poskytla dovolateli mylnou informaci o tom, že R. Č. je dědicem, a na základě této mylné informace se žalobce v dědickém řízení zachoval tak, že s R. Č. uzavřel před soudní komisařkou dědickou dohodu. Je třeba vycházet ze specifik dědického řízení. Pochybení soudní komisařky spočívající v tom, že soudní komisařka neprověřila, zda je R. Č. synem zůstavitele, vyústilo v hmotněprávní úkon účastníků dědického řízení, tj. dědickou dohodu, a teprve až tato dědická dohoda vyústila v rozhodnutí dědického soudu. Vztah mezi nesprávným úředním postupem a vydaným rozhodnutím je tedy nepřímý. Opomíjet nelze fakt, že zákon blíže nedefinuje pojem „nesprávný úřední postup“, jen specifikuje podmnožinu možných případů nesprávného úředního postupu. Podle judikatury též nesprávný úřední postup zpravidla v rozhodnutí nevyúsťuje, což znamená, že i kdyby případně v rozhodnutí vyústil, tak to neznamená, že se nebude jednat o odpovědnost za nesprávný úřední postup. Dle dovolatele rovněž nelze na danou věc aplikovat závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, neboť rozhodnutí se týkalo trestního práva, a nebralo tak v potaz specifické okolnosti, které vznikají v průběhu dědického řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Právní otázka, pro kterou má dovolatel napadený rozsudek za nesprávný, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou. Soudy v předešlém průběhu řízení rozlišily základní formy odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem veřejné moci a též uvedly, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 OdpŠk je zrušení či změna rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Soud, který rozhoduje o žalobě na náhradu škody proti státu, není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad rozhodnutí se zákonem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030). Druhá forma objektivní odpovědnosti státu (§13) se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Oproti tomu shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, a případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle §1 - 12 zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000).
Jelikož dovolatel naznačuje, že pro specifika dědického řízení nelze na danou věc aplikovat obecné judikatorní závěry, patří připomenout, že uvedené závěry jsou dovolacím soudem ustáleně aplikovány i v podmínkách řízení dědického. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004, publikovaném též v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3433, sv. 33, uvedl, že chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení mající za následek, že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, není nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného rozhodnutí o vypořádání dědictví. I v takovém případě je podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3916/2011).
Podle §175q odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 soud v usnesení o dědictví a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě. Dle ust. §175q odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 pokud soud usnesením dohodu o vypořádání dědictví neschválí, může v řízení pokračovat až po právní moci tohoto usnesení.
Dovolací soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, uveřejněný pod číslem 103/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, došlo-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud usnesením o dědictví vždy rozhodne, zda ji schválí nebo neschválí. Jen schválená dohoda má (sledované) právní účinky a řízení o dědictví tím končí (srov. §175s odst. 1 o. s. ř.); neschválí-li soud dohodu o vypořádání dědictví, ztrácí své účinky (účastníky dohoda dále nezavazuje) a soud pokračuje po právní moci usnesení v řízení o dědictví (srov. §175q odst. 3 o. s. ř.). Soud dohodu o vypořádání dědictví schválí, jen jestliže není - samozřejmě uvažováno z pohledu zjištění učiněných za dědického řízení – v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy.
Z výše uvedeného plyne, že pokud by za dědického řízení byly opatřeny údaje, z nichž by vyplynulo, že Ing. R. Č. nesvědčí důvod dědění, nebylo by možno uvažovat o vydání usnesení, jímž by byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, nýbrž by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici. Sama okolnost, že dovolatel s Ing. R. Č. uzavřel dohodu o vypořádání dědictví, by (při vědomosti, že Ing. R. Č. nesvědčí žádný z důvodů dědění) neměla žádného významu, neboť by ji soud nemohl schválit, a dohoda by tak ztratila účinky. Je tedy zřejmé, že dovolatelem namítané pochybení soudní komisařky přímo ústilo ve vydání rozhodnutí, neboť nebýt jej, vydané rozhodnutí by muselo být zcela jiného obsahu.
Dovolatel se dovolal též do výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, neboť odvolací soud vyřešil naznačenou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž nebyl shledán žádný důvod danou otázku řešit jinak, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu