ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3991.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3991/2017-585
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobkyně FinArt, s. r. o , identifikační číslo osoby 475 37 787 , se sídlem v Rudné, Riegrova 373, zastoupené JUDr. Petrem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 38 190 968 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 240/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 69 Co 351/2014-552, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, č. j. 15 C 240/2012-477, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. 4. 2014, č. j. 15 C 240/2012-490, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001, tak, že zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 25 266 796 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala uhrazení úroku z prodlení z částku 25 266 796 Kč v období od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 (výrok III) a uložil žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV). Samostatným usnesením (č. l. 390) pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vůči České republice.
Po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, rozhodl odvolací soud nově o odvolání žalované shora v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změněn tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalované uhradit jí částku ve výši 25 266 796 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit České republice částku ve výši 8 864 Kč na náhradě nákladů řízení státu (výrok II) a žalobkyni byla taktéž uložena povinnost uhradit žalované částku ve výši 1 200 Kč na náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel částečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně pak zopakoval dokazování (výslechy svědků), provedl nový důkaz výslechem znalce a došel v otázce vzniku škody a příčinné souvislosti k jiným závěrům než soud nalézací. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 14 Cm 69/2001 bylo nepřiměřeně dlouhé. Nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí ke dni 31. 1. 2005 a cenou, kterou dosáhl žalobce prodejem nemovitostí v roce 2010 a 2011, však zamítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a v něm uvedenou judikaturu vycházející z premisy, že není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a pohybem cen nemovitostí na trhu. Taktéž byl odvolacím soudem zamítnut nárok na náhradu škody, která měla spočívat ve vyšší daňové povinnosti žalobkyně na dani z příjmů právnických osob, neboť v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení nemohla žalobkyně nemovitosti prodat a následně odečíst od základu daně z příjmů právnických osob daňovou ztrátu za roky 1999 – – 2004. Odvolací soud na podkladě zopakovaných i nových důkazů (výslechy svědků) uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by při pravidelném běhu událostí předmětné nemovitosti v roce 2005 skutečně prodala, neboť žalobkyní předložené důkazy ponechaly skutková zjištění v rovině spekulací a obecného nekonkrétního zájmu (některých subjektů) o koupi nemovitostí. Odvolací soud neshledal ani příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se dle jejího názoru odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, taktéž od závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci. Žalobkyně proto žádá, aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV. potvrzuje, případně aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Dovolání bylo rozčleněno do tří okruhů, které spolu úzce souvisí a vychází ze společného základu. Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, které provedl na základě částečně zopakovaného dokazování, a napadá „nesprávné a nezákonné nastavení důkazního standardu“, který si stanovil Městský soud v Praze pro posouzení, zda by při pravidelném běhu událostí došlo k dokončení příslušných právních jednání (resp. úkonů, neboť v rozhodné době byl účinný zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a odvolává se na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II ÚS 1430/13, s tím že odvolací soud na žalobkyni uvalil nesplnitelné důkazní břemeno a na stranu žalovanou naopak důkazní břemeno žádné. Dále pak tvrdí, že se odvolací soud dopustil nezákonného a nesprávného hodnocení důkazů, které hodnotil svévolně, resp. je nehodnotil vůbec a významně tak porušil zásady volného hodnocení důkazů stanovené §132 o. s. ř. a odchýlil se od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. II Odon 14/96. Dle tvrzení žalobkyně pak odvolací soud taktéž pochybil v oblasti hodnocení důkazů, které hodnotil zcela svévolně či je nehodnotil vůbec, svědecké výpovědi zopakoval z formálních důvodů a odchýlil se proto od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2281/2008.
Druhý okruh námitek žalobkyně se týká tvrzeného nesprávného posouzení formy škody, jíž žalobkyně žádala, přičemž dovolatelka vychází zejména z formulace odvolacího soudu na straně 13: „nelze o skutečné škodě vzhledem k výše uvedeným závěrům hovořit…“. K tomu žalobkyně tvrdí, že žádala náhradu ušlého zisku a důkazní standard pro náhradu skutečné škody a ušlého zisku je odlišný, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2460/2010, případně z rozsudku ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006. Žalobkyně má za to, že prokázala, že při „pravidelném běhu věcí“ by došlo k prodeji k dotčených nemovitostí, neboť svědeckými výpověďmi bylo prokázáno, že žalobkyně jednala se zájemci o koupi nemovitostí a měla předjednané podmínky prodeje.
Dále žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že sice zopakoval některé důkazy, tyto však hodnotil svévolně, resp. nehodnotil vůbec, opomenul se vyjádřit např. k věrohodnosti svědků, z jakého důvodu hodnotí výpovědi svědků odlišně od soudu prvního stupně či ke skutečnosti, že žalobkyně dotčené nemovitosti po jejich uvolnění z konkurzní podstaty obratem prodala. Tímto postupem došlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozených závěrů odvolacím soudem, čímž se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce hodnocení důkazů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. II Odon 14/96 či nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07).
S ohledem na shora uvedené navrhuje žalobkyně, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil jinému senátu odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 3 o. s. ř., případně napadené rozhodnutí ve výroku I a II změnil tak, že se rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a IV jako správný potvrzuje, a ve výroku III tak, že se ukládá žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustné.
Celému rozsáhlému dovolání je společný příkrý nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a v návaznosti na to s přijatými závěry právními. Žalobkyně tedy primárně napadá skutkové závěry odvolacího soudu, které by mohla splnit kritéria přípustnosti formulované §237 o. s. ř. v případě, že by žalobkyně nastolovala otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce volného hodnocení důkazů. Žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou, neboť jde ve skutečnosti o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jež jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Odvolací soud v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř. nastavil ve smyslu projednací zásady a přiměřeného uplatnění břemen tvrzení a prokazování rámec pro prokázání pravidelného běhu událostí žalující stranou, tedy nutnost prokázat existenci (s ohledem na okolnosti případu) vážného zájemce o koupi nemovitostí, který by svou vůli k uzavření určité obchodní transakce zakotvil do právně významné formy (např. smlouvy o smlouvě budoucí) a vyložil, že obecné vyjádření zájmu o koupi nemovitostí bez zakotvení kupní ceny a dalších esenciálií kupní smlouvy (smlouvy o smlouvě budoucí) neprokazuje dostatečnou úroveň pravděpodobnosti, že by mělo dojít k právně relevantním jednáním o prodeji věci.
Tvrdí-li žalobkyně, že odvolací soud pochybil v otázce posouzení formy újmy, kterou žalobkyně utrpěla, nekoresponduje tato výtka s textem odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud sice použil na straně 11 citovanou nepřesnou formulaci, avšak další text odůvodnění (zejména strana 8) i právní závěry zřetelně ukazují, že odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou přijatými závěry. Tato námitka proto taktéž nemůže založit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu